Postřehy ze šatny

Jsou lidi, co přesně vědí, co chtějí v životě dělat. Narodili se pro určitý typ smyslu života nebo pro určité povolání, a tak to mají docela jednoduché s rozhodováním. Já naproti tomu tohle nikdy nevěděla, a tak to už léta řeším tak, že si práce nevybírám ani tak podle toho, o co jde, ale spíš třeba podle lokace, odhadu náročnosti, podle platu, podle atmosféry… samozřejmě jsem se párkrát sekla, ale ze všeho jsem si odnesla cenné zkušenosti a často jsem si taky zkusila, byť jen jednorázově, zajímavá povolání, k nimž se každý nedostane.

Dávat teď dohromady seznam se mi nechce, ačkoli by byl zajímavý. Chci se jen podělit o postřehy a pár poznámek z posledního takového zážitku, jímž jsem si splnila jeden ze svých dávných snů. Vždycky mě totiž lákalo zkusit si práci šatnářky.

Asi mi to vždycky přišlo jako hrozně kulturní brigáda. Jako něco pohodového a inteligentního, s kulturním nádechem, asi jako knihovnice, ale mnohem jednodušší. A taky jsem letos moc prací výdělečných činností nedělala, takže když mi takhle minulý měsíc bylo nabídnuto zkusit si tu šatnářku, tak jsem neváhala – nejen, že jsem si to zkusit vždycky chtěla, navíc se určitě hodí nějaké ty chechtáky navíc, zvlášť takhle před Vánoci.

Abych tomu rovnou dala závěr – bylo to fajn a nelituju. Byla jsem tam několikrát, z toho asi první a poslední večer opravdu stály za to, jinak to bylo finančně spíš slabší, programem to bylo tak půl napůl, někdy dost dobré, jindy jsem to spíš přetrpěla za pomoci špuntů do uší, knihy a poznámkového bloku.

Bylo na tom super, že jsem měla okýnko hned vedle pódia – čili jsem na kapely vyloženě z boku pohodlně viděla. To mělo ovšem i tu nevýhodu, že tam byl největší rámus, a někdy obzvláštní, když ty kapely byly nejspíš napůl ohluchlé a nechápaly, že jim to fakt zbytečně řve. To mi pak celý další den řinčelo v hlavě.

Bylo fajn, že jsem mohla sedět, ale seděla jsem na schodech, kde zvlášť teď v prosinci trochu studeně táhlo, byť jsem tu skulinu pode dveřmi zacpávala vlastní bundou. Chtělo to něco teplého pod zadek a pokud možno i okolo beder, abych nenastydla.

A bylo tam zahulíno. Cca od druhé kapely se to už dalo někdy špatně snášet, při třech či čtyřech kapelách jsem se v druhé polovině večera dusila, snažila se dýchat skrz rukáv mikiny, ale moc to nepomáhalo. Že mi pak neskutečně smrdělo všechno oblečení i batoh, bylo samozřejmostí. Vlasy jsem si musela umývat dvakrát, po prvním umytí to pořád bylo cítit.

Byla škoda, že se výdělek odvíjel čistě od toho, kolik vyberu. Někdy byl klub plný, ale všichni návštěvníci se znali s účinkujícími, takže si odkládali bundy do backstage. A bylo hloupé, že po skončení hudebního programu jsem je obvykle musela jít trapně vyzvat, aby si ty bundy vyzvedli, abych vůbec mohla jít domů. Lidi nechápou, že člověk v šatně chce jít taky někdy domů, a tak si po koncertě klidně objednávají drinky na baru a zakládají na pařbu. A šatnář aby tam pak kvůli pěti bundám seděl do rána, ne? To je právě jeden z důvodů, proč mi připadá tak důležité vyzkoušet si co nejvíc povolání. Je to proto, abyste věděli, o čem to povolání je a jaká má úskalí. Pak možná pochopíte, proč se ten daný člověk chová tak, jak se chová, nahlédnete do jeho světa a vlezete do jeho bot. A to vám ve výsledku pomůže jednak mnohem víc ocenit jeho práci, a jednak s ním třeba i líp komunikovat. Myslím, že kdyby si všichni vyzkoušeli všechna povolání, svět by byl hned o něco lepším místem. Pochopení nezískáte tak, že by vám spadlo na hlavu. Je třeba věci poznat a snažit se jim porozumět, pak je teprve můžeme pochopit.

No ale dost už té filozofie – tady je přepis mých zápisků ze šatny. Tyhle práce mají hlavně ten bonus i tu nevýhodu, že děláte s lidma. Někdy je to otrava, ale zase někdy se člověk pobaví nebo se mu stanou docela absurdní věci. Ostatně pokud mě sledujete už pár let a četli jste třeba mé články z dob práce v pekařství, tak už jste se u mě nejspíš pobavili na toto téma víckrát.

Tři hodiny se tu na všechny usmívám a doufám, že si někdo všimne, že se nemůžu hnout z místa, a nabídne mi třeba, že mi donese pivo. Bylo by to milé gesto a už dlouho mě nikdo nebalil 😀 No a vida, zadařilo se. Taková pěkná slečna! #chlapi, styďte se 😀

Přijde takovej bezďoch či hipster – nevim, prostě mladej člověk s plnovousem a bezďáckým oblečením. Zářivě zdraví „Čau!“, tak povídám Dobrý den a on se na mě pitomě zasměje, jako bychom se znali a já ho nepoznala. Odkládání batohu do šatny prožívá takovým způsobem, že už ho vidím, jak na mě bude čekat do posledního kabátu a následovat mě na noční bus. Chjo, to je prostě můj život. Balí mě jen holky nebo divný máničky.

Nějak nechápu lidi, co si pověsí kytaru ke kolenům, a pak se k tomu hrběj a shýbaj jako paragraf. Tvl a to víš, že ty popruhy se daj utáhnout? O.o #image je na nic

Škoda, že kvalita a posluchatelnost hudby má dnes sestupnou tendenci. Kupodivu to mělo přímou souvislost s tím, jak moc která kapela kouřila, a taky s hlasitostí. Bohužel. #ave špunty

To je sice hezký, že má na sobě zpěvák sako a takovou tu páprdovskou čepici se štítkem. Když do toho zpívá „Tak ukaž kozy“, moc mu to na stylu stejně nepřidá. #polish a turd, still a turd

Dej si věci do šatny, ať máš ruce volný, dvacka není zas tak moc, tak buď k tomu svolný!

Dej si věci do šatny, ať nemusíš je tahat, vždyť nejlíp vždycky zapaří, kdo odložil si kabát.

Kolegyně u vstupu se hádá s bandou důchodců. Tvrdili jí, že nemusí platit, neb vystupují, a zrovna šel kolem blb z jedný kapely a potvrdil jim to. Jenže pak zjistila, že si zjevně dělal prdel, takže za nimi musela jít, tahat z nich ten vlez. Nechtěla bych. 

20:35 Koncert měl už dávno začít a v šatně jsou zatím dvě bundy – moje, a kolegyňky od vstupu. 

Píšu kámošům na FB, že tu jsem. Budou v hospodě poblíž, tak by se mohli stavit. Já nevim, co je to za magii, ale banda kamarádů udělá prostě i z největšího opruzu zábavu. Ani nevim, jestli přijdou, a stejně už je mi tu z té naděje veseleji. 

Wow, další dvě bundy. Dneska jedu. 

Pán: Prosimvás, kde je tu záchod? 
Já: Na záchodě! (chtěla jsem říct Nahoře)
(Neptejte se mě na nic, když dělám něco jinýho. Neumim mluvit a zároveň se soustředit na jinou činnost.)

21:05 Konečně začínají! Nevim, co je to za módu začínat o hodinu později oproti programu. Na co pak ten program je?

Před začátkem první kapely už mám petikilo. Tak nevím, co způsobilo ten dnešní zlom – dneska jsem dostala od mámy kalhoty, z nichž vyrostla – že by to byly šťastné kalhoty? Nebo to možná bylo tím, že jsem si konečně přebarvila hlavu. Je fakt, že ta odrostlá vymytá zrzavá už mohla mít odstrašující účinky.

Ta úspěšnost bude asi těma punkerama. Konečně lidi, co nepřišli sedět na prdeli. Průběžně si choděj docpávat mikiny do rukávů, jak je jim hic z paření. Tak to má bejt!

Přijde chlap. Kapela za ním řve, tak na mě chvilku kouká a přemejšlí, jak se mě v tom rambajzu zeptat. Ze zkušenosti předpokládám, že chce vědět, kde je tady WC, ale pro jistotu čekám, s čím přijde. Chlap si sáhne do rozkroku, zatřepe s ním a vyzývavě na mě kývne. Na vteřinu se mi asi na tváři objeví WTF výraz, chlap se zatváří rozpačitě a asi mu došlo, jak to mohlo vypadat. Směju se a naznačuju ústy i rukama, že záchod je nahoře nad schodama. Chlap naznačuje, že děkuje, a spěšně odchází. Viditelně se mu ulevilo, že jsem si to nepřebrala jinak. 

Při pohledu na cedulku 1 kabát = 1 osoba se jeden pán rozjaří, že tu dneska hrajou Kabáti. Mám chuť mu špásovně odpovědět, že dneska hraje určitě něco lepšího, než Kabáti, ale zaseknu se. Co já se budu namáhat? Nikdo mě za to neplatí. 

Teď mi došlo, že ačkoli všechny vehementně posílám na WC nahoru, vlastně vůbec nevím, kde jsou páni, viděla jsem tam jen dámy. No ale zatím mě nikdo nepřišel zmlátit, tak snad to tam někde taky je… 

Dva mladíci si nechtěli k sobě brát lístky, tak jeden přišel s nápadem, že si to u mě schovají, a abych si je pamatovala, mám jim oběma dát pusu na tvář. Kdybych posléze nezjistila, že totéž zkoušeli i na kolegyni u vstupu, měli by u mě víc bonusových bodů.

Přišel Slovák s pětistovkou a jakžtakž jsem přes ten rámus za ním vyrozuměla, že chce „jedničku“. Nepochopila jsem, co po mně chce, žádnou jedničku nemám, v lístkách jsem momentálně na nějaké čtyřicet trojce. Nahnul se tedy znovu a to už jsem slyšela poslední slovo věty „marihuanu“. Poněkud v šoku jsem zavrtěla hlavou a vysmála se mu, nic takového opravdu nevedu. Pořád tam přicpával tu pětistovku a znovu něco říkal, tak jsem se ptala, jestli chce rozměnit. Kývl, tak jsem se otočila a rozměnila mu, ale podle toho, jak se na to zatvářil, jsem zase začala pochybovat, jestli jsme si rozuměli. Naklonil se naposled a říkal už trochu naštvaně něco, co znělo jako „Tak kam mě teda posílal ten chlap?!“, na což jsem pokrčila rameny a řekla, že naprosto nevim. Nasupeně odešel. Pak mi došlo, jestli náhodou neříkal „Tak kam si mám teda dát ten kabát.“. Každopádně jeho mínus, nauč se mluvit nahlas, když chceš chodit na koncerty! 

Kytarista poslední kapely měl silnou touhu rozloučit se s publikem něčím, co asi byla jeho vlastní tvorba. Hudbu to mělo hezkou, ale byl už zjevně notně posílen alkoholem, takže zpěv byl něco naprosto otřesného. Zbytek jeho kapely to nevydržel, asi v půlce skladby si pro něj dva přišli, vypojili mu kabel, jeden ho vzal za nohy, jeden pod rameny, a i s kytarou ho odnesli. Publikum to ocenilo nadšeným aplausem.

A rozlučme se básničkou.

Betonové růže kvetou
na schodech jsou květiny
básníci si slova pletou
přitom význam – jediný

Jak jsi stejná, jak jsi jiná
nevnímám už souvětí
každou čárkou žal mě jímá
s tečkou ztrácím ponětí

Na stěně tu houba roste
jestli smeká klobouček?
Dvacet korun snad už posté
v koutě dřímá pavouček

Chlad dává se do šatnářky
rosu stírá z obrouček