Pouto snění

Tohle všechno píšu díky Klubu Snílků a inspiraci, kterou ve mně vzbudila Dragita zveřejněním tohohle obrázku a zadáním tématu týdne „Pouto„. Tohle je totiž o světě, s nímž mám silné pouto já.

Takže, jdeme se trochu odhalit, ne? 🙂 Uf.

Občas snílkovi do života přijde určitá fantazie, určitý svět, který ho už nepustí. Už s ním zůstane, protože se v něm skutečně našel. Tam je doma, tam cítí, že patří, to je jeho vnitřní svět. Láska, kterou pro ten svět pak navenek projevuje, může vypadat povrchně, nezajímavě, nepochopitelně. Možná ani pochopitelná není. Pokud taky nejste snílek a neznáte ten pocit, jeho skutečnou hloubku.

Spousta lidí se třeba takhle našla ve světech Harryho Pottera nebo Pána Prstenů. Jak říkám, navenek se to může projevovat jako poměrně povrchní záležitost – „fanouškovství“. Ale co je za tím doopravdy? To, že ten snílek, co ho v sobě nosíte, našel svůj domov a ví, že tohle je ono. Což o to, v HP se vidím taky, ten svět miluju a v tuhle chvíli máme s panem M. konečně po všem tom snění koupené lístky do HP studií ve Watfordu, kam jsme toužili jít už velmi dlouho 🙂 Ale jsou i další světy a může jich být mnoho – buď je to tím, že jsem obecně multifokální a nevybírám si nikdy jen jeden šuplíček, nebo je to možná pro snílky normální – zkrátka jeden z mých hlavních světů je ten, který jsme si vytvořili se snílky v jedné dávno zapadlé RPG, o které se tu občas zmiňuju, takže možná je na čase se s tím trochu víc svěřit…

Možná mě to tak dostalo i proto, že jsem se stala – už z principu, na němž RPG funguje, to jinak ani nešlo – spolutvůrcem toho světa, nebo spíš těch světů. To je totiž na téhle hře tak skvělé, že obsáhne jakoukoli vaši fantazii, jakýkoli prostor si představíte a jakékoli dobrodružství. Začínalo to asi takhle – krátká verze je: jste snílek. Usnete, a když se vzbudíte, objevíte se na palubě lodi. Lodi, která pluje vesmírem. Ta loď se jmenuje Destiny a je na vás, co všechno na ní objevíte a jaká dobrodružství zažijete. Hra byla samozřejmě zpočátku řízena „kapitánkou lodi“ Berenikou a jakýmsi jejím kolegou z jiné RPG, ale z velké části stačilo nastínit ten svět a představit hráče, a už to jelo.

Pokud by to někomu přišlo málo snové, tak hlavní vtip byl v tom, že v každém snílkovi se po probuzení na lodi začalo projevovat jeho skutečné já, prozaičtěji řečeno, jeho superschopnosti. Z názvu tohoto blogu asi snadno poznáte, jaká byla moje, tedy alespoň ta hlavní.

Co na tom všem bylo až tak poutavé konkrétně pro mě? Krom toho, že jsem blázen do cestování časem, vesmírných sci-fi, hvězd a věcí typu Hvězdné brány, která byla ostatně pro hru velkou inspirací (co, zapomněla jsem snad dodat, že na naší Destiny byla rovněž taková „hvězdná brána“, kterou bylo možno loď opouštět nebo navštěvovat různé světy?), dalo to každému hráči prostor, aby si splnil svoje sny o tom, kdo by chtěl skutečně být. Ale doopravdy. Samozřejmě každá RPG tohle nějakým způsobem nabízí, ale obvykle musíte vytvořit postavu, která nějak zapadne do tamějšího světa – vymyslet jí historii, která bude dávat smysl vzhledem k okolnostem, povolání, které se do toho světa hodí, vzhled a podobně. Tady jste nemuseli vymýšlet nic – byli jste sami za sebe, pokud jste chtěli, a to my vyhovovalo.

Jen s drobnými úpravami a možná trošku zajímavější historií jsem tedy vlila do toho příběhu sebe samu. Takovou, jakou bych se viděla ve svých snech, kdybych je mohla ovládat, takovou, jakou bych si přála být, a jakou jsem teď konečně měla možnost se stát. Nebyla jsem omezená velkým počtem hráčů, kdy by bylo třeba smlouvat, co kdo bude umět (nikdo nechce mít v RPGčkách deset ovladačů vody nebo zvěromágů), jediné, co jsem musela, bylo představit si: kdybych se do takového světa dostala, co by se ve mně začalo projevovat? Jaké mám potenciální superschopnosti? A už to jelo.

A pak – díky té bráně na palubě a díky tomu, že Destiny byla snová loď, která vás může zanést na nejbláznivější místa, tenhle svět je vlastně odrazovým můstkem a spojnicí pro všechny ostatní světy, které vás napadnou. A proto je tak snadné ho přijmout za vlastní a nadřazený všem ostatním fantaziím. Kamkoli budu chtít ve snech cestovat, Destiny mě tam zanese a já můžu pořád být sama sebou.

RPG už možná nefunguje, ale KS na tom nápadu stojí v určitém směru pořád, a i to mě tam drží a baví. Díky němu se do toho světa můžu často vracet a znovu z něj čerpat inspiraci. Třeba jako tady.

Myslím, že to největší štěstí každý snílek prožívá právě když může být sám sebou. Nemusí se držet zpátky. Nemusí se stydět za to, co v sobě nosí a co by si přál, aby všichni viděli. Myslím ostatně, že každý v sobě nosí určitý potenciál k nějakým „superschopnostem“. Možná jste o tom už přemýšleli, třeba pod vlivem sledování všech možných X-Menů, mutantích seriálů a tak dále. Hrozně by mě zajímalo ten svět alespoň trošku přivést zpátky právě touhle otázkou: jaká by byla vaše superschopnost? Přemýšleli jste o tom někdy? A nedržte se zpátky, napište klidně článek, a nebojte se projevit těch schopností víc 🙂 

Já jsem ve svých snech nejen fénixem, tedy prakticky nesmrtelným ohňovým a oheň ovládajícím stvořením, rovněž se u mě na určitém levelu projevují schopnosti předvídání budoucnosti skrz sny nebo teleportace prostřednictvím ohně. Umím se transformovat na oheň samotný, nebo nabrat podobu skutečného fénixe.

Samozřejmě žádná schopnost není bezproblémová, hlavně zezačátku, pokud ji neumíte ovládat. U ohňového stvoření nejspíš nikoho nepřekvapí notná dávka výbušnosti (možno brát doslova), nestability a náladovosti. Kdo mě opravdu zná, nejspíš chápe, proč jsem si toho fénixe vybrala, nebo spíš proč si vybral on mě. Jaký jiný tvor by mohl být mým skutečným duchovním zvířetem? Samozřejmě miluji kočky a i s nimi mám mnoho společného, například představu ideálního dne stráveného čistě jen spaním 🙂 Ale nepokrývá to tak úplně všechno, že.

A krom toho, ani byste mi nevěřili, kolikrát se mi o tom, jak vrhám firebally na zloduchy a duchy, vážně zdá…

Myslím, že pro takové snílky jako jsme my v Klubu Snílků (a samozřejmě i všechny ty, co v něm nejsou), je nutností mít nějaký svůj svět.

To, že jsme hrát přestali, mě dodneška mrzí. Ale to nic nemění na tom, že jsem tam pořád doma a pořád se tam vracím.

Bude-li se vám chtít, klidně mě tam navštivte.

A budete-li si chtít počíst něco z toho, co se tam odehrávalo, původní RPG fórum najdete zde (příběh se odehrává v Místnostech pro hru) a jeho pokračování, které jsem vedla já, tady.

Musím říct, že mě hodněkrát napadlo, že by bylo parádní dát to dohromady jako souvislý příběh. Jistě, nemělo by to konec, protože jsme to nikdy pořádně nedohráli, ale i tak by to skvělé čtení. Obávám se, že na fóru se posloupnost těžko sleduje, ale faktem je, že všichni, kdo hráli, do toho světa vnesli kus sebe, a vytvořili fantastické lokace a úžasné situace. A to, jak si každý poradil se svými schopnostmi, bylo taky parádní.

A tady jsou dvě malé ukázky…

S obrovským hukotem se odkudsi do obrazu vnořil jeho ohromný přítel. Skoro nestvůrná, ale překrásná bytost majestátního vzhledu, tělo pokryté šupinami, z nozder se mu valil kouř a oči mu zářily jako dva diamanty. Jen pár mávnutí křídly a celý ten prostor mu patřil. Fénix se na něj omámeně díval, jaksi s láskou a obdivem ho následoval. A ti dva spolu letěli vesmírem, bok po boku, jako odvěcí přátelé. Tak, jak se to patří.

Probudila jsem se s mokrým polštářem. Plakala jsem, ale nevěděla proč. Něco se mi muselo zdát, napadlo mě, ale nevzpomínala jsem si. Snad to bylo krásné. Snad smutné. Snad to bylo obojí.

Máte i vy svůj snový svět?