Na to, kolik mi je, jsem už dělala docela hodně prací, hlavně proto, že jsem se nezdržovala vysokou školou. A většinou to byly chuťovky, třeba jako moje práce v Ječmínku, jejíž náročnost mohou pochopit tak možná ti, kdo mají podobné pracovní zkušenosti z fast foodů či obchoďáků. Šestnáctihodinnové směny, pracovní měsíc o 250 až 300 hodinách, šílené podmínky a mzda pod patnáct tisíc, normálka.
A vloni jsme se taky neflákali, během teplejších měsíců jsme měli práce nad hlavu a časová organizace nám taky dávala zabrat, zvlášť krátké přestávky na oběd, přejezdy, nervy, teď přijedeme pozdě, teď co tam budeme vlastně dneska dělat… Přesto mám pocit, že tentokrát jsem se vrhla zase ještě do náročnějšího kola. I když se snad vážně potvrdí, co nám všichni meldují od prvního dne – že se do toho dostaneme a že to budeme zvládat. Ne že to bude pohoda, to ani zdaleka. Ale že to budeme zvládat.
Naší prací je uklízení chatek, nebo spíš domů. Jedná se o domky různých velikostí, pro dva až deset lidí, které jsou všechny stylizované víceméně stejně, všude platí podobný systém, všude mají stejné vybavení a na úklid po hostech a přípravu na nové máte vždy přesně tři hodiny, ani o chlup víc.
Někdy se uklízí jen po dvou, většinou v párech, jak jste přijeli. Někdy po třech a víc lidech, podle velikosti chaty, respektive počtu lidí, pro kolik je. V létě bude ostrov narvaný a chaty budou v hrozném stavu, jak tu všichni horují. Zatím je to prý „leháro“ a i tak se potíme, běháme, nestíháme, jsme v presu a za dveřmi už stojí noví návštěvníci, kteří tu navíc nejsou poprvé a vědí přesně, co a jak má být. Nic nám neprominou, a kdyby oni ano, tak supervizoři ne, a ty máme hlavně teď zezačátku neustále za zadkem.
Každý z nás má jiné povinnosti. Pro mě je to kuchyň a pro pana M. zbytek domu. To zní trochu nefér, ale jen počkejte 😀
Kuchyně jsou různých velikostí, ale systém zůstává pořád stejný. Naprosto všechno nádobí, všechno vybavení a každý centimetr všech ploch se musí zkontrolovat, oleštit, dovést do stavu naprosté dokonalosti a co největší „novosti“, vycídit, oprášit a nablýskat, a srovnat podle daných pravidel, jimiž se samozřejmě hosté často neřídí, a tak nacházíte hrnce tam, kde mají být sklenice, a sklenice tam, kam se dávají věci na pečení. Není vůbec výjimkou, že i dva návštěvníci v chatě pro šest lidí použijí každou sklenici a každý hrnek, a když je nepoužijí, tak je aspoň otlapkají. Oni si možná neuvědomí, co tím způsobí, ale pro nás je každý otisk prstu nebo každá šmouha na čemkoli pohromou a signálem, že tohle se musí napravit.
To máte skleněné povrchy – sklenice, mísy, džbány, vázy – dvě kapky jsou ještě v pohodě, když je to lehce omakané, to jde taky, ale jak mám něco, po čem stekla voda nebo to zmatnělo ve špinavé myčce, mám co dělat – a je třeba umět poznat, kdy to ještě můžete napravit chemikálií nebo dalším projetím myčkou, a kdy je třeba objednat nový kus.
Pak hrnce, cedníky, kovové mísy, kovové mikrovlnky, chlebníky, toastovače, french pressy… na všem je všechno neskutečně vidět, a hlavně šmouhy. Leštění nemá moc smysl, máloco na ně platí, a tak je třeba všechno přemýt v myčce po postříkání příslušnou chemikálií, a pak včas vyleštit vhodným hadrem, než to zaschne a udělá vám to ty skvrny zase.
Keramické věci jako hrnky a pečící misky mám asi nejradši, tam většinou stačí bělidlo a drbat. Ale obracet každý talíř a hrneček všemi směry proti světlu, jestli na něm nejsou kapky, je taky nutnost.
Nemůžeme samozřejmě vůbec pracovat bez rukavic, jednak kvůli bělidlu a dalším sajrajtům, ale hlavně proto, že na všem by bylo všechno vidět. Na nic nesmíte sáhnout rukou, nebo si to pokazíte. A tak jsem tři hodiny ráno a tři hodiny odpoledne v rukavicích a jen je měním, jak se protrhávají nebo jak mi v nich ta zpocená ruka už plave. Všechno srovnat, všechno otřít, nezapomenout na dvířka všech skříněk! Umýt ledničku, nikde nesmí být ani drobek, ani otisk prstu. Umýt troubu a naleštit stříbrné plechy a příbory. Překontrolovat veškerý inventář včas, než přijedou z Depa se ptát, jestli něco potřebujete. A do toho komunikovat s partnerem, který se zrovna zabývá druhou půlkou práce, jestli nepotřebuje něco on.
Leštíme koše zvenku i zevnitř, natřepáváme pohovky, otíráme obrazy, leštíme zrcadla. Pořádně vydrbat dřez i mycí kyblík v něm, naleštit kohoutky, všechno dokonale vysušit, nikde nesmí zůstat vlhká plocha. Překontrolovat všechny papíry, doplnit, co chybí. Na dřevěný podnůsek narovnat sušenky a čaje pro hosty, do lednice dát čerstvé mléko. Nezapomenout na uvítací dopis, vyplnění formuláře na odečet elektřiny, umístit klíče a manuály a zkontrolovat čas na troubě a mikrovlnce. Umýt všechna okna zvenčí, a pokud je třeba, tak i zevnitř. Vyluxovat, vytřít, vysušit.
Samozřejmě pan M., zatímco já zápolím s kuchyní, převléká postele (a dost často je i rearanžuje, protože hosté nechtějí dvě single postele, ale jedno letiště, nebo naopak, nebo nechtějí péřové polštáře), kontroluje všechny pokoje a jejich inventář, oprašuje, olešťuje, cídí koupelny a aranžuje ručníky, mýdla a koupelnové podložky. Když je čas, omýváme zdi od skvrn a cákanců, kterých je hlavně v chatkách, kde pobývalo dítě, nemálo. Nikde nesmí nic zůstat, všechno se musí lesknout a být čišťounké, jako by to před vámi nikdo nikdy nepoužíval. Když je všechno umyté, oleštěné, usušené, naaranžované, doplněné a prostě perfektní, celý dům se odshora dolů opráší (včetně všech lišt, topení, lustrů, lampiček atd.), vyluxuje, vytře, a samozřejmě taky umýt okna. A na to všechno máme vždycky a za všech okolností jen ty tři hodiny.
Zezačátku jsme z toho měli maximální vítr. Pořád ho ještě dost máme. Ale po těch dvou týdnech už leccos víme, dostalo se nám obrovské pomoci skoro od všech, s nimiž jsme zatím pracovali a kdo nás učili, denně se učíme nové triky a tipy, jak to zvládnout včas, a někdy je i čas dát si ty svoje dva tři loky čaje z termosky, než se do toho zase vrhneme. Někdy dostaneme chatku tak malou, že jsme i hotovi dřív – ale to nás zase přijdou strašit, že v létě to tak rozhodně nebude. A chatky, které jsme zatím uklízeli ve třech a jen tak tak stíhali, budeme brzy mít na starost jen my dva.
Asi nejhorší na tom je, že nás chodí pořád kontrolovat. Pozorovat, jak supervizor natahuje rukavice a jeden kus po druhém vyndavá ze skříněk každý vámi pečlivě uložený kousek nádobí a ohmatává ho, okoukává proti světlu, mhouří oči, teď tam vidí něco, co vám uniklo, někde jste neotřeli gumy od lednice nebo od trouby, někde jste se vydlábli na mříže v troubě, protože jste toho měli dost, někde se – a to se mi na hrncích stává často – fleky po uložení do skříně vrátily a váš skvostný výsledek supervizor najde jako zašmatlanou hrůzu, kterou vám strčí až pod nos. Nebo jste si řekli, na tohle se nikdy nedívají, a chtěli jste si ulehčit práci, a oni se just zrovna podívají. Stojím tam, většinou tedy něco dělám, třeba otírám prach v obýváku, a v kuchyni zatím řádí supervizor a každou chvíli mě k něčemu volá a ukazuje mi, na co si mám dávat pozor. Připadám si jako Popelka, nebo jako ta holčička z paní Láryfáry, co jí ta paní Láryfáry naučila brát uklízení jako hru na princeznu ve věži. Každou hodinu tu princeznu přijde zkontrolovat zlá královna, a když někde najde jediné smítko špíny, tak… no, ale to je jedno, prostě chápete 😀
Kromě válčení se samotným cíděním – sklenice a kastroly, mor na vás! – válčím i s pamětí a s tisícem věcí, co si musím pamatovat. Sto padesát věcí musím udělat jako první věc, na dvě stě věcí nesmím zapomenout, hlavně kontrolovat všechny ty papíry, máme tohle, máme tamto, tohle se musí doobjednat, sakra, už přijeli z Depa se ptát, co chceme, a já to ještě nemám zkontrolované, nebo sakra, už odjeli a já si všimla, že tahle sklenička je odřená, co teď?
Nadřeme se. Šíleně. Ty tři hodiny jedeme jako fretky – až na vážně výjimečné výjimky – a potíme se. Bolí nás celá těla, což je ještě zesíleno tím, že od prvního dne se mezi chatkami pohybujeme na kole, přičemž ať jedeme, kam jedeme, vždycky je to krpál nahoru (takový ten, co je jen o pár metrů delší než byste zvládli, a nohy už prostě řvou a trpí a – neee, ještě kousek, humppff, tyvole teď z toho přece neslezu, už jsem skoro nahoře!) a pak zase krpál dolů, kdy se do vás opírá ledový vítr a bez čepice, šály a rukavic nemůžete dát ani ránu. Jsem tu třetí týden a už mě začíná bolet v krku. Zpotíte se a pak frčíte do kopce z kopce domů, rychle oběd, a zase do kopce z kopce do chaty – pokud nemáte štěstí, že je zrovna někde u vás, ale to zase znamená, že až ji doděláte, budete muset do kopce z kopce do Depa, protože každý večer po práci máme ještě večerní povinnosti tam, stejně jako ráno máme hodinu a půl povinností ranních, než se začíná s chatkami. Těm kopcům se prostě nedá vyhnout 😀
A celkem často prší, samozřejmě, což vám nemůže zabránit dostat se do chaty, takže prostě jedete stejně. V nejhorším slejváku popadnete nepromokavé kalhoty a tradá. A v našem annexu táhne, hlavně v koupelně a na záchodě. V kuchyni je taky často klendra, ale tam se dá topit zapnutím trouby, to ta koupelna je zlo, tam nevytopíte ničím.
Celkově jsme si naložili rozhodně dost. Tím, že tohle všechno navíc absolvujeme plných šest dní v týdnu, si tělo má málo kdy odpočinout a už zase pondělí. Neděle jsou pro nás vzácné jako nikdy a děs, že onemocním, mě zmáhá taky mnohem víc, protože odpadnout byť jen na pár dní bude problém, a makat v takovém tempu s bolením čehokoli nebude žádná slast.
Ale je tu krásně.
A ten pocit z dobře odvedené práce, ten pocit z pohybu a makání, ten pocit ze zaslouženého volna, ten pocit, že všichni v téhle malé komunitě vás znají a vědí, že jste makačenko a že jste fakt dobrý, ten pocit, že zatímco všichni ostatní začínali dostávat své vlastní chatky po měsíci, my už je měli druhý týden, protože máme zkrouhnutou zkušebku kvůli Velikonocím, a že i tak to zatraceně dobře zvládáme… to všechno je prostě k nezaplacení a vím, že pokud se tu nezhuntuju, tak se zocelím jako nikde jinde.
A nemohli jsme už mít lepší průpravu, než jsme měli. Dívám se zpátky na celý svůj život a začínám vidět, jak kousky zapadají do sebe a jak každý drsný pád byl zapotřebí, abych byla připravená na ten další, ještě drsnější. Čím dál tím líp vidím, že to, co dělám, dělat musím, kvůli sobě a svému dalšímu vývoji, kvůli dalším krokům a všemu, co přijde. Jestli pojedu na Nový Zéland sbírat kiwi, budu potřebovat veškerou sílu a veškerou stresuodolnost, a kde jinde bych to získala, než právě tady?
A jak moc se těším, až to tu budeme mít za sebou a pojedeme domů s tučnými úsporami na našich zahraničních kontech (lol, ale jako jo :D), abychom je vzápětí mohli vrazit do nějaké bombové dovolené, do cestování po Thajsku nebo do kupy dárků k Vánocům pro rodinu, to se nedá popsat 8)
Během takové dřiny je vůbec strašně důležité myslet na to, co si za ty peníze koupíte – abyste se nezbláznili. Co se ovšem mě týče, dovča, dárky a to, že budu mít uspořeno třeba na ten tiny house nebo na důchod, mi bohatě stačí. Mně tu jde nějak o jiné věci a na utrácení mě tolik neužije. No, však už mě znáte 🙂
Tak ti nevím. Já jsem dost svobodomyslnej člověk. A ty podmínky, co tam máš, mi přijdou jako nějaká otrokárna. A to, že na vás až na místě vytáhnou menší plat a nehorázné poplatky za internet, a že musíte jak roboti dělat pokaždé 3 hodiny bez ohledu na stav zaneřádění domku, to se mi fakt nelíbí. Jako příroda pěkná, životní zkušenost to bude, ale asi bych se tam cítil dost vydeptanej a litoval, že jsem tam jel. Chybí tam lidský přístup, domluva, možnost mít něco ve vlastní režii. Taky nemáš možnost přivydělat dalšíma pracema jako na předchozím působišti. Takový soukromý ostrov, to je skoro jako soukromé vězení. Pustili by tě, kdybys řekla, že už na to dlabeš? Nebo jste museli podepsat nějaké sankce? A při onemocnění tě nechají tři dny ležet nebo tě budou honit do práce? No uvidíš sama, jak to na tebe bude pusobit za měsíc, dva, šest.
Hele asi takhle – zezačátku se člověk samozřejmě nakrkne, když se dozví, že jsou věci maličko jinak, než jak si myslel. Ale vzhledem k platu, jaký tu máme, je ten poplatek za internet zanedbatelný, to mám hned zpátky, a podobně je to i s tou výší platu – i když je to nižší, než jsme mysleli, pořád máme dost peněz. Makáme, ale jak říkám, když je chatka hodně zaneřáděná, přidají člověka nebo dva a vzájemně si vypomáháme už teď. Když někdo skončí někde dřív, je zvykem, že přejede do chatky jiné, kde někdo nestíhá. V létě nás tu navíc bude o několik párů víc, abychom se z toho nezbláznili. Jo, namakáme se, ale ten lidský přístup a domluva, to tady podle mě naprosto nechybí. Komunikační problémy jsou samozřejmě tradičně občas s vedením, zvlášť kvůli rozdílným jazykům, ale vždycky se to nakonec nějak vyřeší, a všichni víme, že všichni makají jako fretky a jak to mají náročné, takže nám nehážou až tak klacky pod nohy. Jo, máš je za prdelí, kontrolujou, jak co děláš, ale tak to holt musejí dělat. Pár zákazníků si všimne zamatlaných skleniček a resort se může rozloučit s pěti hvězdičkami. Beztak nevím, kde je nabrali 😀 Angličani mají o pěti hvězdách dost rozdílné představy.
Tady si naprosto nemusím přivydělávat dalšíma pracema 🙂 V přepočtu a průměru mám necelých čtyřicet tisíc čistého měsíčně. Enough said.
Pustili by mě, samozřejmě 😉 Byl by to pro ně trochu problém a musela bych jim dát dost času na sehnání nového páru, ale nikoho tu samozřejmě nemůžou a nechtějí držet proti jeho vůli nebo jeho možnostem. Kdybych zjistila, že to nezvládám, samozřejmě jim nezbyde nic jiného než buď mi nějak ulehčit a pomoct, nebo mě pustit. Žádné sankce tam nejsou, jak říkám, jsou to lidi a chápou, že je ta práce náročná. Na druhou stranu to jsme věděli už dopředu a nejeli jsme si sem válet šunky. Kdybych na to nebyla připravená, nešla bych do toho. Při onemocnění, když by to prostě člověk fakt potřeboval, tak se mu samozřejmě taky vynasnaží zařídit volno, ale vzhledem ke zdejším podmínkám si ho beztak moc neužiješ, protože budeš vědět, žes způsobil menší kolaps systému 😀 Ale vždycky to nějak jde. Anička byla taky nemocná a volno dostala. I proto se o sebe teď musíme mnohem víc starat a nabrali jsme si pořádné céčkové šumáky a guaranu a všelijaké věci a imunitu. Ale jakmile chňapnu angínu, tak na to samozřejmě kašlu a honit se nebudu.
Co tak pozoruju na ostatních, za dva či šest měsíců je to pořád stejné, jen ti všechno připadá mnohem víc rutinní, nevzrušuješ se, jedeš, a v neděli se všichni tváří, jako by žádná práce nikdy nebyla. Jako by tu bylo nepsané pravidlo, že se o ní ani nemluví. Nic jako „cos měl včera, co budeš mít v pondělí“, ani stížnosti na práci. Prostě všichni přepnou do sluníčkového módu a maximálně si to volno vychutnávají, což se mi líbí 🙂
Ono to půjde. Teď jsme dva dny za sebou měli úplně jednoduché chatky, kde nám zbývala obrovská rezerva. I tady je tudíž možnost si občas trochu dáchnout, aspoň zatím. Zítra zas máme velkou a náročnou, ale zase – jdeme tam čtyři. Nejsem až tak optimistická, abych jako pan M. plánovala, že tu budeme i příští sezónu, ale i tací tu jsou, a to jsou zrovna lidi, co nevypadají jako že by to tu nějak žrali. Prostě věřím, že to půjde 8) Nadřem se, ale bude to za to stát.
Díky za tak podrobné vysvětlení. Ono je nejdůležitější, že jsi na tom místě spokojená a ne vydeptaná. A následně peníze, které si tam vyděláš. To vše ostatní už se nějak dá. U nás bys byla ráda za plat 15 čistého. Já mám o dost víc jen díky rokům u podniku. Tvoje články z posledních dní ve mě vyvolaly pocit, že je to tam dost hrůza a že bych tam být nechtěl. Třeba jsi to tak ani nemyslela, ale vyznělo to tak. Jo a v neděli tam nejsou hosti nebo nevyžadujou žádné služby, že tam nikdo nedělá?
Tak zatím si stěžovat vyloženě nemůžu, leda na mizerné připojení a ty trochu neúplné informace, ale i tak to má svoje plusy. Myslela jsem to hlavně tak, že je to pro nás fakt náročné, z toho důvodu nejsem vyloženě schopná odsud psát hyperpozitivní články, bere si to svou cenu, teprve jsme začali a už teď mě bolí v krku a oba jsme celkově hodně rozlámaní, takže jsem opatrná s říkáním HOP 😉
Myslím, že v neděli tu hosti jsou, ale nikdo nepřijíždí, takže chatky, které očekávají příjezd v pondělí, počkají s uklízením do pondělka. Nebo tak něco, přesně taky nevím 🙂
Teď už mi to nepřipadá jako ráj. Zní to jako z hororu. Ta tajná jeskyně určitě slouží na uskladnění mrtvol. 😀
No, pokud tam zůstaneš moc dlouho a zaplaví tě příliv, nepochybuju o tom 😀 Co jsem tak viděla na fotkách, neni to moc bezpečný místo.
No na základě posledních tvých článků mě to taky trochu děsilo, taky mi to přišlo jako nějaký výchovný tábor, nebo co. 😀 Ale vše má co do sebe, chce to hodně sebedisciplíny a vnímání toho dobrého, co ti to dá. Myslím, že za těch pár měsíců se posuneš o hodně dál a taky budeš pěkně namakaná. 😀
Těžko říct, zatím si nepřipadám, že by to na mě mělo nějaký pozitivní vliv co do kondičky, akorát mě bolej nohy od šlapání do kopce 😀 Ale třeba to se mnou něco provede 8)
Někoho velká zátěž vyloženě posílí, zocelí a bohužel někoho velká zátěž strhá, podlomí zdraví. Celková konstituce stavby těla, dosavadní zdravotní problémy a psychika v tom jsou asi rozhodující. Ty nejsi žádné tintítko a chronické problémy typu cukrovka, štítná žláza atd. nemáš, tak bys třeba mohla být ten první případ 🙂
Já bych se obvykle spíš považovala právě za to tintítko. Ale připravovali jsme se na to, a ne vždycky je to až taková zátěž – zrovna tenhle týden jsme měli hned několik lehčích chatek, kde jsme poslední hodinu vyloženě seděli na prdeli a neměli do čeho píchnout. Snad nás tyhle ukradené kousky šťastného zevlování ochrání před újmou.
Chronické mám tak akorát akné,to je fakt, a to ještě kdoví z čeho se mi to furt dělá. A necítím se zrovna jako zdravý a silný jedinec. Ale myslím, že si tělo zvyklo, že vždycky tak ten rok jede a pak se z toho zase bude mít čas dát dohromady. I proto si tu věřím, je to jen dočasné.