Práce, Guildford a nostalgie

Blíží se konec února a zrovna teď mi to připadá jako že by nám to tu mohlo docela utéct.

Minulý týden jsme byli bez rodiny, ale že bychom měli dovolenou, to se říct rozhodně nedá. Seznam zanechané práce nebyl nejkratší a už v pondělí jsem si umořila ruce na čtyřhodinovém drhnutí trouby (respektive několika) a asi patnácti hodně dlouho neumytých plechů.

Dostala jsem též za úkol, klasicky, se věnovat „detailům“, tedy například drhnout fleky ze zdí a lišt. Což hrozně potěší dostat za úkol dva týdny poté, co jste to stejně sami od sebe dělali.

Pár dní před jejich odjezdem jsem se zamyšleně zahleděla na podlahu hlavní koupelny. Bílé dřevěné parkety plné černých šmuh od bot. Řekla jsem si, že budu hustá a že to vydrhnu kartáčem. Udělala jsem kousek a byla potěšená tím, že to docela snadno jde a bude na tom hlavně vidět velký rozdíl – nejlepší jsou právě joby, kde je ten rozdíl vidět, a chtěla jsem zapůsobit 😀 Jenže jsem na to neměla nejvíc času, takže jsem to prozatím odložila, a pár dní nato mi šéfka povídá, že přijde malíř, až tu nebudou, dělat něco do její koupelny. Zdi mi tam přišly celkem bez chybičky, takže jsem si řekla „počkej, že von bude přemalovávat tu podlahu“, a rozhodla se, že s tím tedy počkám, abych pak neskákala vzteky z okna. No samozřejmě, že přijel malíř a přemaloval tu podlahu. A aby to bylo víc na palici, přemaloval ji na stejnou barvu – bílou. To je holt anglická mentalita, respektive mentalita anglické smetánky. Ani nezkusí, jestli něco nejde opravit nebo umýt, rovnou to kupují nové, byť to stojí majlant.

Tak jsem alespoň celý ten týden poctivě omývala všechny ty zdi, a byť všechno nešlo umýt, stejně jsem dneska opět chodila barákem lehce načuřená, neb co si myslíte – znovu přijel ten malíř a zamalovával půl dne fleky na zdech 😀 Tak jako to jsem se s tím nemusela drhnout a mohl to udělat rovnou on.

Měla jsem – a pořád mám – ještě další job. Vlastně tak trochu dream job, respektive zkrátka něco, co jsem si chtěla zkusit už od té doby, co mě začal fascinovat minimalismus a debordelizování. Šéfka si postěžovala, že děti mají moc krámů v playroomu (prostě pokoj se všemi hračkami a hrami) a že se na to nemůže dívat. A jestli prý se na to cítím, tak ať to v tom týdnu, co budou pryč, proberu od toho nejhoršího bordelu, a že to pak probereme spolu znovu všichni i s dětmi a musí se rozhodnout, co se nechá a co se dá pryč.

Tak toho jsem se samozřejmě zhostila s velkou radostí – takový megaúklid uklidňuje a mimo to slibuje možnost nálezu všelijakých pokladů jako nepopsaných zápisníků, pěkných samolepek, a kdoví čeho ještě 😀

Tak jsem se do toho pustila hned v pondělí a během asi tří několikahodinových úseků v průběhu týdne jsem to pak dostala tak nějak z nejhoršího, ale zároveň taky do nejhoršího, protože se s tím nedalo nic moc reálného dělat, dokud děcka neřeknou, co zůstává a co jde pryč. Nemělo smysl ten probraný bordel organizovat, dokud nebude tohle jasné, a tak šéfku v pondělí asi trochu polévala horkost z těch hromad věcí k protřídění – na druhou stranu, předtím to nevypadalo úplně o moc líp 😀 Ale je holt trochu pedant na pořádek.

Vrhli jsme se na to tedy hned po dojezdu dětí ze školy a musím říct, že jsem byla hodně překvapená, jak to frčelo a jak k tomu přistoupili. Starší Darcy to brala jako dospělá, sama si vybírala krabice, které probere, a uklidila taky celý zasypaný pracovní stůl. Mladší George spolupracoval hlavně zezačátku, v druhé hodině už toho ale měl docela dost a byla poněkud výzva udržet ho v akci. Naštěstí šéfka byla dost nevrlá a chtěla to mít za sebou, takže do něj neustále tlačila, ať něco dělá.

Pro mě to tedy bylo taky dost únavné, na druhou stranu jsme toho ale hodně udělali a z toho pak má člověk prostě super pocit. Myslím, že dnes by se mělo pokračovat, ale Darcy má dnes nějaké doučování, takže uvidíme.

Mě teď každopádně čeká další roztřiďování, protože během tohohle hektického rychlorozhodování nebyl čas moc řešit, co kam přijde dál, a vesměs se všechno házelo do pytlů a krabic, které byly po ruce, hlava nehlava. Myslím tedy, že budu po zbytek týdne vytříděná kvanta znovu kus po kusu probírat a rozhodovat, co přijde do plastu, co se dá spálit, a co je třeba odvézt na skládku – protože do našich popelnic by se to nevešlo ani s pomocí Hermionina tajného zvětšovacího kouzla.

Některé věci také chci odvézt do charity shopu, to ovšem vyžaduje, aby byly v opravdu dobré kondici, a tak je třeba něco omýt, něco s lítostí vyhazuju jen proto, že to má drobnou vadu nebo to není kompletní set – svému dítěti byste to třeba ještě dali, ale prodávat to v chariťáku určitě nejde. Musím se znovu podívat na jejich stránky, abych věděla, jestli tam tyhle věci vůbec berou, aby mi to tam pak nehodili na hlavu. Nejvíc toho ale půjde určitě na skládku. Jenže zase – kdo má čas to tam vozit?

Stěží si stíháme dělat svoje povinnosti. Pan M. má práce na zahradě nad hlavu, je toho nepochopitelné množství a neustále přibývá. Nikdy nemá hotovo, a to i přesto, že dělá od nevidím do nevidím. Dostává navíc pořád další joby, načež vrtíme hlavou, protože aby se to všechno stíhalo včas, to bychom museli na té zahradě dělat oba.

Já mám přitom většinou taky co dělat a nemám moc času mu pomáhat, leda bych to dělala ve svém volnu. Zatím jsem vždycky všechno krásně stíhala, ale tenhle týden se od pondělka snažím zbavit všeho prádla, co si ho dovezli z dovolené (jeli tam na ten týden s neuvěřitelně naloženým autem, to nepochopíte, a vezli si i vlastní povlečení), ale i přesto, že jsem včera i dneska jela jako fretka, pořád ho tam mám tři koše, protože to prostě není zdaleka jediná věc, kterou musím dělat. Do toho se snažím co nejrychleji z baráku vyexpedovat všechen ten vytříděný bordel z playroomu, a přitom si musím hlídat čas, abych nedělala přes den víc než šest hodin, respektive pět, protože cca hodinu mám na venčení psů, a večer pak další cca tři hodiny s dětma. Z těch dopoledních pěti hodin přitom cca hodina padne na ranní proces – příprava snídaně, vyprovození dětí, nakrmení a vypuštění psů, takže mám čtyři na všechnu práci, a to prostě zatraceně není dost 😀 Musím se nutit do toho, abych nepracovala pečlivě. Protože to bych pak neudělala nic. Pečlivost věnuju úkolům, co jsou mi zadány navíc, ale uklízení teď budu asi muset trochu odbývat. On to stejně nejspíš nikdo nepozná.

Je na tom ale fajn (i když zároveň není), že nikdy nevím, kolik té práce budu mít a jak se to vyvine. Žádný den není vyloženě nudný, a i když některé jsou náročnější a musím s sebou víc házet, pořád se tomu nedá říkat stres. Proto tuhle práci miluju. Je to téměř dennodenní boj s komunikací (ne kvůli jazyku, ale spíš kvůli bariéře mezi našimi životními styly a zvyklostmi), ale jinak je to uspokujující, a každý pátek vám pravidelně přistanou peníze na účtě. Miluju dostávat výplatu každý pátek <3

O víkendu jsme se byli konečně podívat v Guildfordu. Další „starý známý“ – byli jsme tam asi dvakrát nebo třikrát, takže máme pořád co objevovat, ale zároveň už taky víme, kde jsou ty nejdůležitější věci jako Poundland, Primark, záchody a jídlo 😀

Zase jsme utráceli, hlavně ale za spotřebovatelné věci, to se smí. Utratili jsme celých 120,- korun za deset vaniček sladkých kanadských borůvek. Fantazie.

A hned po příjezdu jsme objevili novou příjemnou kafárnu, kam zřejmě budu chodit místo Starbucksu, protože mají rozhodně přijatelnější ceny, kafe dělají poměrně fenomenální a poctivé, a mají dost zajímavé zákusky. Třeba lemon meringue, což byla taková větší, kyselejší napodobenina mé dávné lásky z Panerie – citronové tartaletky. Je to teda vážně kyselé jako hovado, a když to říká pan M., který kyselé věci miluje, tak to něco znamená 😀 Ale stejně. Miluju sníh! <3

A miluju Pink Floyd. Pan busker z fotky zahrál po dobu naší přítomnosti hned dva kousky a mně se draly slzy do očí. Jestli ve mně něco vyvolává opravdu velký stesk po rodině, je to hudba. Když slyším Pink Floydy, ocitnu se najednou v našem autě s tátou, cestou na chalupu nebo na burzu. Pouštíme si hudbu, kterou bychom jinak poslouchat nemohli, kdyby tam byla máma. Je to taková naše věc. A milujeme Pink Floydy a Genesis. Když vám pak takové songy hraje na ulici takovej chlapík, co je přibližně ve stejném věku a stejně zarostlý, nelze se ubránit.

S autem to zatím nijak nedopadlo. Boss o tom pořád nemluví, jen včera mě uklidňoval, že si s námi o tom už brzo promluví a ať si neděláme starosti (takže si je přirozeně děláme stejně).

Přála bych si mít víc volna na články. Bastlím to vždycky v průběhu několika dnů, podle toho, jak mám zrovna čas, a je to znát. Jednak to dá mnohem víc práce, protože musím pořád něco přepisovat, a jednak to nemá koncept a myšlenku. Je to pak spíš jako deník. Bylo A, pak bylo B, čau. Žádná myšlenka ani sranda, ale když já na to prostě nemám dost času, no.

Chtěla bych se vám chlubit, jak jsem si pořídila oblečení na běhání (Primark, samozřejmě) a jak jsem už dvakrát byla běhat. Ano prosím, já. Vy asi nevíte, co to v mém světě znamená. Zkuste si představit Garfielda. A teď si zkuste představit, že by Garfield šel nakupovat oblečení na běhání a pak šel dvakrát běhat. A neměl by přitom v úmyslu s tím okamžitě seknout, právě naopak.

Tak asi tak.

Nepočítám, že ze mě bude nějaká sportovní hvězda, to prostě není v mojí povaze a nebylo to tam moc ani dřív, kdy jsem rozhodně žila aktivnější život. Ale chci tak využít lokaci, kterou mám, a která mi tak dlouho chyběla. Konečně mám možnost vyjít z domu a okamžitě jsem na svojí „stezce“. Nikdo mě nevidí, nikdo mě nesoudí, můžu si tu natřásat svoje špeky a je to jedno. Jsem jenom já, moje oblečení a hudba v uších. Zatím běhám hlavně po tenisovém kurtu 😀 Je to lepší než po silnici, dokud si nevypěstuju trochu odolnost a sebevědomí, a je to rozhodně pohodlnější a bezpečnější než v rozbahněném lese.

Taky bych se ráda rozhovořovala o úvahách nad životem bez odpadu. Ale na to taky nemám čas. Zatím jsem převážně na úrovni látkových tašek a batohů, a taky LUSH trochu pomáhá, ale jinak to asi nebude slavné a určitě by se toho dalo udělat víc, než jen třídit. Rozhodli jsme se pořídit si mýdlové ořechy na praní prádla. Má to být docela ekologický zázrak, vydržet to strašně dlouho a dobře fungovat, jen se asi budeme muset rozloučit s vůní. Uvidíme tedy. Zkusíme. A případně si zkusíme vyrobit domácí aviváž.

Chceme si taky zkusit domácí veganské máslo. Ostatně pan M. už teď dělá spoustu domácích veganských úžasností. Nežijeme si špatně, a stravujeme se teď určitě líp, než jak jsem se stravovala doma. Na což jsem se těšila. Jen budeme muset ubrat na sladkostech, protože zatím to vypadá tak, že se skoro furt něčím cpeme 😀 Sainsbury’s a jejich proklatě dobré a levné dorty 😀

No, utnu tu litanii. Jak říkám. Nemám čas na myšlenky a příběhy, zatím. Tak čau.