Pracovat s idioty ještě jde, horší je s nimi bydlet

Potřebuju si trochu postěžovat. A trochu se pochválit.

Tak se nám odstěhovala sousedka. Neřekla ani fň a frnkla na druhý konec ostrova za přítelem, co se tu spolu dali dohromady – dojíždění jeden za druhým je nebavilo, a tak to vyřešili takhle. Musím obdivovat tu rychlost, s jakou se sestěhovali, je to celkem romantické – ostatně je na ně pěkný pohled – ale nedá mi to, abych nad tím taky trochu nekroutila hlavou. Neumím si představit, že bych se tu s někým scukla (kdybych byla přijela singl) a hned třeba po dvou měsících bych s ním chtěla bydlet v jednom pokoji.

Každopádně mi tu trochu chybějí, oba dva. Zrovna ona byla nejtišší a nejlepší soused, jakého jsme mohli mít, a tak nezbývá než doufat, že nám sem v dohledné době neprsknou nikoho nového. Je to nadějné – ten pokoj je vyhrazen pouze pro cottage department, to znamená, že do něj nedají nikoho z řidičů nebo z personálu restaurací (ty vážně nemáme rádi), a k nám už by teď nikdo jezdit moc neměl, a když, pak to obvykle bývají páry a tenhle kamrlík je jen pro jednoho. Trochu nás to vrátilo do doby, kdy jsme sem přijeli. Kromě kuchyně máme celou tuhle část pro sebe, nedělíme se s nikým o sprchu ani záchod a po většinu dne je tu tak krásně tichoučko. To jen s těmi paky z jedničky máme pořád potíže a nemine den, kdy by mě něčím nevytočili.

Dneska třeba zlomili plastové prkýnko, které podle mě prostě nebylo možné zlomit omylem. Někdo se tedy nejspíš rozhodl, že chce prkýnka dvě, nebo co. Nevím. Že odnášejí nádobí, kterého zrovna není víc kusů, že vrací věci do polic, v nichž předtím nebyly, že po sobě nechávají špinavé nádobí nebo hory umytého, které ale nikdo nepřijde uklidit, takže to vždycky zbyde na mě, to už beru jako samozřejmost, stejně jako jsem celkem smířená s myšlenkou, že nám zcela jistě kradou jídlo. Aby ne, nikdo na ně nevidí, dokázat jim to nemůžeme, každou bramboru taky spočítanou nemáme. Tuhle ten debil přišel, jestli si může půjčit cibuli, že nám pak koupí novou. Milé, ale řekl to tak nepříjemným otráveným tónem, že bych ho zabila, a od té doby se s tou novou ještě neobjevil. Bohužel nevíme, kolik tam těch cibulí bylo, zapomněli jsme se podívat, a tak na něj ani nemůžeme uhodit, kdy ji tedy přinese. Možná je v tom trochu paranoii, ale ten člověk ve vás prostě vzbuzuje víru, že to tak je, a že to snad vážně musí všechno dělat naschvál.

Zlobíme se taky s cleanery Rumuny. Jako by nebylo dost k vzteku, že dostali naši skvělou ranní práci, navíc ji nedělají ani z poloviny tak pořádně, jak bychom potřebovali a jak by bylo záhodno vzhledem k tomu, jaká je to flákačka. Okna neumyli, co začali, záchod nám už taky nějakou dobu neudělali, jestli vůbec někdy. Poté, co jsme si vyříkali věci ohledně sporu o koš, je sice alespoň tohle lepší, přesto ale ne stoprocentně – někdy jsou ty koše prohozené i teď, a to se pak taky neubráním cezení vzteku přes zuby, protože prostě nemůžu pochopit, proč má někdo potřebu být tak škodolibý a prudit druhé lidi.

Celkově mě na tom ubíjí to zlo, co v těch lidech je, a ten nezájem. To, že všechno zasviní, zničí, dají na špatné místo nebo minimálně umyjí takovým způsobem, že to vůbec umyté není. Uznávám, já jsem asi extrém. Chodím po světě s čidlem na to, jak by mohly věci vypadat nebo fungovat líp. Jsem posedlá organizováním a minimalizováním nákladů, výdejů energie, pohybu atd.. Chci mít co nejjednodušší a nejpraktičtější život, a zároveň žít v co nejpříjemnějším prostředí, a vůbec mi nevadí udělat těch pár kroků navíc nebo věnovat patnáct minut tomu, abych po někom pořádně vydrhla spálený plech – protože prostě vím, že když se to neudělá, tak se to příště připálí znovu a už to neumeje nikdo. Nebo vydrhnout troubu, kterou nikdy nikdo nedrhl. Propána já bych to udělala klidně snad i ve vlastním čase, to už je možná fakt extrém, ale že to netrkne je, když mají zaplacenou hodinu času a práce na dvacet minut, no to bych je kopala, lemply lemroidní. Neudělají tu ani prd pro to, aby to aspoň vypadalo, že mají oči a umí pracovat a myslet.

To chci vážně od těch lidí tak moc, když bych si prostě jenom přála, aby tu kuchyň vždycky vrátili do stavu, v jakém ji našli, ideálně ještě něco vylepšili?

Před pár dny mi tu zase málem explodovala hlava, když si tu někdo udělal večerní párty v kuchyni. Nevím přesně, kdo to byl, ale věřím tomu, že zase ti z jedničky, jen tedy ještě s někým dalším, protože mluvili anglicky, zatímco na sebe mluví španělsky. Nejen že tam byli aspoň do půlnoci, když odešli, nechali všude rozsvíceno a otevřené dveře ven. Prostě… Jako by nestačilo, že pokaždé při vaření otevřou okno od kuchyně tak moc, že se nedá vrátit zpátky a musím obejít barák, abych ho přimáčkla dovnitř. Nemám kilometrové ruce.

Tohle všechno mě nutí přemýšlet, jaké to asi bude na hradě, až se těchhle věcí zbavíme, a těšit se na to. Samozřejmě mi to ale nepomáhá nesmutnit, oč lepší by bylo, kdyby prostě ta hovada táhla do zádě a v kuchyni by zase bylo dýchatelno.

No, abych si jen nestěžovala – ne že bych neměla další výlevy, ale to bych z nich nevyšla, třeba jako jak jsme dneska málem vyflusali duši a že to zítra nejspíš bude stejné a nikoho to nezajímá – celý minulý týden jsme se starali o dvě propojené unity, kde byl jeden pár a vedle nich pánova maminka. Byli vůbec milí, ale hlavně ke konci pobytu si nás začali hrozně všímat, dost nás chválili a děkovali nám, jakou děláme skvělou práci. Na konci se nás dokonce ptali na jména (ještě nevíme, co s nimi měli za lubem, a jsme napnutí, jestli se k nám třeba donese nějaká chvála přes vedení :D) a nechali nám docela milé dýško a děkovný lístek. Nechali nám tam k tomu tedy i pekelný bordel, ale to už je jiná story 😀 My se jen smějeme, jak mají různí lidé různé vnímání a představy. Zatímco nám přijde, že neděláme nic tak extra (a leckde si práci ulehčíme), někomu to může připadat jako VIP péče. A jiní lidé, k nimž se chováme prakticky stejně, si zase budou stěžovat, že jsem jim nevynesla koš, když v něm přitom skoro nic nebylo.

Tvl nebudu vysypávat dvě slupky od manga, zvlášť když ten den vůbec neměli mít úklid, ale vyvěsili si na dveře cedulku, že ho chtějí. Takové máme nejradši. A pak si dvakrát stěžovali, že jsme jim zamkli dveře, to bylo vůbec nejlepší. Poprvé jsem si byla celkem jistá, že byly zamčené, když jsme přišli, takže jsme je pak zamkli zpátky – ale když si pak supervizor přišel půjčit naše klíče, že jsou prý zákazníci venku a nemůžou dovnitř, tak jsem váhala. No ale když se to stalo podruhé, tak to už jsem si musela klepat na čelo. Zaprvé podle mě tentokrát určitě bylo zamčeno při příchodu – přece bych neudělala stejnou chybu dvakrát a navíc se vždycky dívám – a zadruhé, co je to za blby, že si napodruhé nevezmou ty klíče s sebou, když je už minule někdo údajně zamkl venku? Bordel tam pak při odjezdu nechali, že to dál nešlo, a samozřejmě dýška nic. Prostě co člověk…

Ale doma jsem si udělala kupu radostí:

• Probrala jsem ten kufr, pan M. mi ho odvezl do Maid’s Store a na skříni tak sedí už jen úhledná cestovní taška s věcmi, které tak úplně nepotřebuju na policích, ale zase občas se hodí do nich zalovit. Hned se cítím o sto procent líp.
• Na těch policích se mi hlavně podařilo uvolnit spoustu místa, vyrobila jsem tam pár organizérů z různých krabic a krabiček a hned jsme na tom o dost líp.
• Z MS jsme si vypůjčili jeden sprchový závěs a až se k tomu dostaneme, zkusíme si z něj vymyslet na tu skříň zavírání.
• Prolezla jsem různé blogové šablony a žádná se mi nelíbí 😀 Nemám asi představivost, co se s nimi dá dělat a která bude nejlepším základem pro to, co chci, ale důležité je, že jsem se vůbec podívala, mám teď nějak víc klidu na duši.
• Pan M. mi obarvil vlasy, zase jsem krásně červená!
• Přišel za námi sousedův kocour a na docela příjemnou chvilku se nám zdržel v posteli. Není to sice moc velký mazel a pelichá jak cyp, ale to předení za ty všechny chlupy stálo. Nejlepší antidepresivum ever!

• V neděli jsme se šli na chvíli vylepit na sluníčko, bylo krásně. Potřebovali jsme si nějak vyventilovat nervy z toho, že nám nikdo nepřipomněl, že se toho dne koná jediná zajímavá akce, ke které tu dojde za celý rok, a sice triathlon. Nejen že jsme se na něj chtěli jít podívat, pan M. ho taky měl natáčet Fafíkem, což by bylo kurňa epické a dost možná i výnosné, jelikož to tu je událost. Jenže jsme byli během něj v práci a dozvěděli jsme se o něm až když se hosté spěšně odebírali z unity, že to za chvilku začne. V tu chvíli bychom si sice mohli hodit přestávku, ale už nebyl čas, aby pan M. běžel pro Fafíka. Prostě smůla. Tak jsme se pak tedy aspoň šli odpoledne vyhřát na to Slunko. Bylo nádherně.

Fotil pan M. 🙂

A pan M. mi taky udělal velkou radost, navařil koprovku. Dvakrát byla s knedlíkem na klasiku (ovšem tmavým), dvakrát s gnocci a quornem, a já bych se užrala.

Jsou prostě věci, co člověk v životě musí mít. Domov a v něm pořádek a pohodu, rodinu, která vás má ráda přesně takové, jací jste, výbornou domácí stravu vařenou s láskou vaší drahou polovičkou a aspoň občas taky předoucí kočky a nutellu! Jinak to nende.