Před odjezdem

Konečně balení! Už předevčírem jsem tu cestovní horečku nevydržela a došlo mi, že se na to nehorázně těším. Až budu bojovat s místem a vysávat vzduch z vysávacích pytlů s vědomím, že je to vlastně jedno, protože tentokrát platíme za kila a na centimetrech až tak nezáleží. Až budu vyndavat věci ze šuplat a zjišťovat, co kde mám, přimčež stejně zase najdu nějaké věci, které nepotřebuju nebo jsem je už dlouho neviděla. Až si zase ověřím, že mít celkové množství majetku tak maximálně do těch dvou velkých kufrů je až až a víc bych ho prostě mít neměla (nepočítám nábytek a nějaké nutné bytové vybavení). Až se budu rozhodovat, jestli potáhnu domů opravdu všechno nebo něco nakonec přenechám budoucím au-pairs a budu uvažovat, jestli se jim to bude hodit, jestli budou rádi a jak zareagují, až zjistí, že mají šuplík plný kancelářských potřeb zadarmo.

Na poslední chvíli jsme ještě stihli zajet znovu do Thajské restaurace ve Worthingu. Tentokrát nás to ale vůbec nezaujalo, na nudlích se moc nevyřádili, bylo to mdlé, s podivnou pachutí, takové neslané, nepálivé cosi. Když to srovnám s tou baštou minule, mám pocit, že jsem byla v naprosto jiném podniku.

Pan M. ještě stačil koupit přepínač do žehličky, po němž pásl už týdny. Jenže se mu nepovedlo sehnat ten správný, a i když se s tím mořil dlouhé hodiny, nakonec ji asi nespraví.

Po nekonečných hodinách nervů a vztekání se se nám podařilo objednat vytouženou fotoknihu pro rodinku, ale i když jsme si připlatili za expresní doručení, neoplývám optimismem a mám pocit, že to nestihne dojít. Což by bylo na houby jednak proto, že jim to nebudeme moct dát osobně (= vidět reakce a neodjíždět jen s „čau“), a jednak si to nezkontrolujeme. Nemluvě o tom, že nás ten express stál o deset liber navíc.

Pan M. dře jako fretka, aby na poslední chvíli nahonil tučný příjem. Ani radši nepřemýšlím o tom, kolik peněz si zvládl za poslední týdny vydělat prací u souseda, nechci závidět a vím, že by mi to za to nestálo. I tak jsem vyřízená, hlava mi už dávno explodovala a nemůžu se dočkat, až budu sedět v autobuse s vědomím, že už je hotovo a víc už nic není třeba.

Dokonce se nám povedlo sehnat za sebe náhradní pár. Nejen že se jim líbila nabídka a neodradily je pofidérní platové podmínky, dokonce se zdá, že jsou naší celkem věrnou kopií, jen možná s trochu lepšími, méně vznětlivými osobnostmi. Mám z toho dobrý pocit a zároveň jsem nervózní, přepadá mě paranoia z toho, že to snad ani nemůže být pravda, a taky určitý pocit provinilosti z toho, že po čase, stejně jako všichni jiní, přijdou na zádrhely, které se jim nebudou líbit. Taky budou mít s Ashleigh občas trochu neshody a nebudou vědět, jak z toho ven. Taky po nich párkrát bude chtít něco, co nebudou chtít dělat, ale z dobrého srdce jí na to kývnou. Taky zažijou Vicki, Ashleighinu pošahanou mámu, a nebudou jí vůbec rozumět. Budou zírat, stejně jak jsme zírali my. Ale stejně jako my, i oni si od toho všeho uleví povídáním se Cyem, který vždycky měl na všechno ten správný otcovský názor a který nás tu po celou dobu držel nad vodou. To on bude nového mládence edukovat v angličtině, to on ho bude „kazit“ svými neustálými vtípky a to on ho naučí klábosit a nespěchat – pokud zrovna není třeba si máknout.

Docela mě mrzí, že nebudeme mít šanci jim tu všechno ukázat a vysvětlit. Vím, že by mě to strašně lákalo dávat jim ke všemu různé užitečné tipy a návody, ale připadá mi, že by to nebylo úplně správně. Člověk by si tím možná měl projít, protože vás to prověří, naučí a otestuje. Zjistíte, jak se na co hodíte, když jste sami za sebe a nikdo vám nepomáhá. Jak by to tu vypadalo, kdybych od začátku všechno věděla a nikdy nic nepokazila? Byly by lepší vztahy s Ashleigh? Užívala bych si tu práci víc a byla lepším housekeeperem? Dostali bychom přidáno? Kdo ví, co mohlo být. Já jenom doufám, že se mi podaří svoje nově nabyté znalosti využít v budoucnu. Snad i ve Skotsku budou lidi potřebovat cleaning.

Nicméně příští úterý se s nováčky možná sejdu v Praze, ještě nevím. Bylo by to zvláštní. Myslela jsem, že je nepotkám vůbec, a nakonec bych je viděla dřív, než Ashleigh, a bavit se o životě na Thakehamu s někým v nějaké pražské kavárně? Učit je, co a jak, v úplně jiném, ani trochu se nepodobajícím prostředí? To bude asi zvláštní.

To je tak asi všechno. Je pátek odpoledne a já mám konečně po strašně dlouhé době pocit okna v čase, kterého by se dalo nějak příjemně využít. Možná si dát ještě jedno, asi poslední, kafe v Anglii. Pokračovat v balení? Myslím, že toho už moc není, když se rozhlédnu, všechno tu buď zůstává nebo je to pana M., který se k balení ještě nedostal (a jsem na něj zvědavá). Zbytky jídla darujeme, jen s máločím se budeme tahat domů. Spoustu věcí balím do krabiček, jejichž zásobárnu jsem objevila v „tajné“ skříni za místností pro ložní prádlo. Už dlouho jsem věděla, že tam ta skříň je, ale nikdy jsem se ve skutečnosti nepodívala, co v ní je, až včera. Udělala jsem na ni velký zátah, trvalo mi to pár hodin, ale celou jsem ji vyklidila, něco z ní přenesla do jiné skříně, kam to ve skutečnosti patřilo, něco se vyhodilo, zrecyklovala se spousta papírových tašek (o těch taškách a Ashleigh bych mohla napsat samostatný článek, ale je mi z toho tak akorát ekologicky smutno, takže to radši nebudu rozmazávat. Ta ženská je v tomhle prostě příšerná, ale aspoň se mi to povedlo tak trochu v tajnosti zredukovat), nakradla se nějaká stará kosmetika (když jim po deset let nechybí, já jim ji vnucovat nebudu) a hned je tam spousta místa, které ale už já nevyužiju. Snad naši náhradníci nebo nová housekeeperka Pam. Ta má teď ale v životě takové starosti, že vůbec netuším, jestli tu nakonec zůstane. Jako by nestačilo, že hned první den, kdy měla přijít, se jí vyboural syn v autě, teď, když se konečně dostal „mimo nebezpečí“ a probral z kómatu, dostal infarkt. Jestli se dá dohromady, nikdo neví, a teď buďte jeho matka a zaučujte se v nové práci, kde někomu skládáte ručníky, žehlíte a luxujete. Stírat prach, když vám někde možná umírá syn… Je to rozptýlení, ale jak to bude dál, netuším. A byla by přitom velká škoda, kdyby nevydržela, myslím si, že je fakt fajn, akorát už zase cítím pocit viny, když si představím, jak budou nováčci bojovat s jejím přízvukem…

Asi se mi už nepodaří napsat do neděle další článek – ani by nejspíš nebylo moc o čem. Balit budu jako divá, vyklízet, umývat a přestýlat. Jen ještě zítra tři hodiny práce pro Ashleigh a pak už je naším cílem se zabalit a vystěhovat. V neděli ráno chci mít kufry srovnané u vchodu a v pravé poledne by nás měl vyzvednout „řidič Jindřich“, co nás nejdřív převeze asi samotné do Readingu a tam pak přistoupí další cestující a pojede se klasická štreka Dover – Calais – Praha. V pondělí v jedenáct dopoledne bychom měli být v Praze na Hlaváku a mně už se svírá žaludek z té představy. Zasmogovaná smradlavá Praha. Jen si mávnout rukou s panem M., který pokračuje s autobusem do Olomouce, nechat ho odjet a osiřet. Jen já a moje kufry. Přivítám se pak snad s mámou, která by mi měla přijít pomoct dotáhnout se domů. Půjdeme ulicemi plnými aut a lidí, z nichž nikdo nemá nejmenší tušení, odkud se vracím a co jsem si zažila. Nikoho to nezajímá. Svět plný ruchu, kde se individualita ztrácí a všechno je jen o tom, oddřít si svou mizernou robotu, aby byly chechtáky na nájem a tak. Budu se proti tomu muset nějak obrnit, nebo se do mě zase dají chmury.

Doma mám v plánu spoustu práce, v úterý bych se měla vidět s prvními přáteli a s nováčky operáky, a snad v těch dvou dalších týdnech zvládnu navštívit pana M. v Olomouci, než se znovu uvidíme na dovolené. Moje první skutečná dospělá dovolená. Ještě se neumím ani těšit, ještě mám hlavu plnou jiných věcí, ale už mě hřeje v žaludku pomyšlení na další balení, hlavně když vím, že tentokrát nevezu žádné pracovní oblečení ani myšlenky, jen plavky, kraťasy, šatičky na pláž a potápěcí brýle. Nedovedu si to ještě představit, ale už aby to bylo.

Tak já jdu na to kafe. Sedím na posteli a za mnou leží a ztěžka oddychuje polospící Daisy. Nevím, jak si zvyknu být úplně sama v posteli. Bez Daisy, tlačící se na mě, bez Tabithy či Minnie na mně ležící a předoucí a v převalování se mi bránící, bez pana M.. Být sama, nikoho nemít a ničí ani nebýt mi nikdy nevadilo. Teď mě to děsí.