Před-odjezdový týden

Tak tentokrát mám celý ten odjezd docela slušně v paži, řekla bych. Nejtěžší a nejzákladnější je samozřejmě umět si poradit se smutkem a balvanem v břiše, hlavně při pohledu na posmutnělé příbuzné a jejich tiché utrpení. Nedělejte si iluze o mé odvaze, kdybych měla odjíždět sama, tak právě kvůli tomuhle neodjedu asi vůbec.

Jinak by ale asi vnější pozorovatel moje rozpoložení označil jako: všechno je jí jedno. A skoro by možná měl i pravdu.

Balit jsem začala velmi zlehka až tak minulý víkend. To jsem někdy v sobotu vytáhla kufry ze sklepa a tím to haslo 😀 (náročná činnost). V pondělí jsem si pak překontrolovala zásobu léčiv a dala na nákupní seznam to, co potřebovalo doplnit – nevím, jak to mají ostatní anglo-bydlové, ale mně třeba žádné ty jejich paracetamoly nikdy na nic moc nezabíraly (snad s výjimkou čehosi, co se jmenovalo Period Pain :D), a jelikož trpím na silné dámské bolesti a časté migrény a chladnopočasové krkoboly, čerstvé zásoby valetolu, algifenu a stopanginu jsou pro mě naprostou nutností.

V neděli proběhla poslední večeře s Ježíšem. Tedy, on už si tak neříká, ale to je těžká věc, já jak jednou někoho znám nějakým jménem, které k němu navíc perfektně jde, tak si na změnu zvyknu jen horko těžko, a u některých lidí je tak pro mě jednodušší ji prostě bojkotovat.
Zašli jsme do našeho milovaného Kofeinu, nechala jsem tam tři stovky a hlasivky a bylo to super.

V úterý jsem si odbyla zbytek party v čajovně. To bylo taky moc fajn, akorát do téhle čajovny už znovu nepáchnu, leda bych byla hodně zoufalá. Rychlost a správnost donášky objednaných položek tam je taková, že spíš není, a ještě nám naúčtovali kuskus navíc, který jsem zaplatila ve víře, že ho někdo měl, jenže neměl. Což potěší, zvlášť když ten kuskus stojí osmdesát korun.

Ve středu bylo krásně slunečno a k tomu příšerná zima, což se mi zapsalo hlavně proto, že jsem měla důvod jít ven – jinak bych nevytáhla nos. Loučila jsem se totiž nad kávou s Maude, od níž jsem dostala nejen příjemnou dávku přátelského poklábosení a slevový kupon na latté (:D), ale taky ten kouzelný obraceč času, viz obrázek <3 To se ví, jako potterhead jsem nad ním áchala už xkrát v různých anglických obchodech (dá se koupit například v Camden Town), na druhou stranu jsem ho považovala za něco, co by na mě bylo asi jako pěst na oko, moc velké, zbytečný luxus, bla bla bla, no prostě teď když mi přistál v ruce, tak jsem seznala, že mi naopak skvěle jde do vkusu, že se mi vlastně perfektně hodí tématicky a vůbec. S tím správným oblečením je z toho skvostný náhrdelník a krom toho, taková věc má úplně jiné kouzlo, když je dárkem od kamaráda. Že mi teď obraceč leží ve šperkové krabičce v kufru a frčí se mnou narozdíl od spousty jiných šmuků do Anglie, je tedy jasná věc.

Večer jsem pak byla pozvána na báječnou večeři ke Kláře, kterou jsem taky neviděla už hrozně dlouho, takže bylo leccos dohánět, a kdyby tam do mě její přítel nenalil asi litr vína, dost možná bych tam zůstala i dýl, protože bylo pořád co řešit. Jenže když se vám pak chce z toho všeho vína strašně spát a motá se vám jazyk… 😀

Ve čtvrtek jsem se konečně dala do balení. V začátku mě zaplavila nepříjemná ataka otupění, seděla jsem asi čtvrt hodiny na posteli s hrnkem horkého čaje v rukách a nebyla schopná se vůbec pohnout. Do toho jsem měla menší panický záchvat, najednou mě šálily oči a zdálo se mi, že ten velký kufr je úplně nesmyslně malý, a při představě, kolik štací po bytě musím prolézt, než budu mít vyndané všechno, co má potenciálně jet se mnou, se mi dělalo opravdu panično. Naštěstí jsem se tím po pár hodinách přece jen nějak prokousala, k večeru jsem ovšem vyvalila ze skříně všechno potenciální šatstvo, a tu mě teprve přepadla panika 😀 Nějak jsem nemohla pochopit, že se mi kdy vůbec podařilo se zabalit na rok, a bylo jasné, že bude třeba poměrně agresivní probírky pod taktovkou pana M., protože v té hromadě na mě čekala spousta rozhodnutí, která jsem prostě nebyla s to sama učinit.

Pan M. přijel později večer, to se nám už nic tak náročného nechtělo dělat, tak jsme si spíš povídali, řešili méně náročné úkoly a otázky, a tak.

Dnes pak přišel ten velký slavný den opravdového balení. Šatstvo bylo probráno a u spousty věcí jsem nakonec usoudila, že bych je sice chtěla, ale ten kufr prostě nafukovací není, a že co – holt to za mnou kdyžtak pošle máma. Tím, že jsem byla nucena kus po kusu probrat celou skříň, mám teď docela přehled o tom, co tu všechno zůstává, takže by nemělo docházet k přílišným nákupům v Anglii. Ne, že bych neměla v merku pár věcí, na které mám zálusk, ale už holt nejsem jako dřív a nekupuju každé vtipné tričko, co mě pozdraví z výlohy v Primarku.

Odpustila jsem si také baskytaru a djembe. O base jsme uvažovali, ale posílání stojí peníze a práci a myslím, že kdybychom basu náhodou potřebovali, určitě to půjde zařídit nějak přes Cye, našeho kamaráda z Shorehamu, kam to nemáme daleko, a který má kapelu. Nějakou basu nám půjčoval i minule, tak proč by něco podobného nešlo zařídit teď znovu. Určitě to bude stát míň peněz a námahy než posílat si tam mou.

Co se djembe týče, byla jsem si jistá, že pojede, ale v předposledním stadiu balení mě zaujala myšlenka, že si tam místo toho radši koupím nějaké to větší, což je ostatně už nějakou dobu můj sen. Krom toho se později ukázalo, že se stejně nevejde.

A tak máme prakticky zabaleno a nastalo ticho. Tuhle část toho všeho mám i nemám ráda. Mám ji ráda proto, že jsem sbalená a vím, že mám ještě spoustu času. Ale nemám ji ráda, protože mi z toho všeho čekání hučí v hlavě a jsem tak otupělá, že nevím, co bych. Pořád tak musím bezcílně bloumat po bytě a koukat se na všechno, co bych si ráda vzala, jenže se to už nevejde. A pořád si musím před očima přehrávat, jak bude probíhat zítřek a pozítřek, naše setkání s novým prostředím a lidmi, náš první týden a vůbec celý rok.

A ačkoli se těším na spoustu věcí, nechci se loučit a nechci odjíždět. Chci prodloužit ty poslední vteřiny, kdy jsem s rodinou, ale zároveň je to pro mě hrozná agónie, ať už to je vidět nebo není (spíš samozřejmě není), a tak to chci mít taky za sebou. Chci už sedět v letadle, ačkoli do něj vůbec nechci nasedat. Chci už mít za sebou první dny v práci, ačkoli se mi do té práce vůbec nechce – bodejť, po tak nechutně dlouhé dovolené 😀

Těším se na seznamování s novým bydlením a první návštěvu Sainsbury’s. A první výlet do Guildfordu. A všechny další výlety, až tam v okolí budeme zase jako doma, pan M. bude už zaježděný v našem novém autě, a život bude už zase sedět v nějakých kolejích.

A těším se, až za mnou přijede první návštěva z Čech a já se nebudu cítit tak odříznutá, a na tak dlouho.

A těším se, až se všechno usadí a já budu mít čas a inspiraci pracovat na svých psacích projektech. A fotit. A upravovat fotky. Snad bude tenhle rok tak inspirovaný, jak doufám, a ještě víc. Máme plány, máme naděje. Máme strach a stažené žaludky. Ale je to Anglie, a to je náš druhý domov, takže wo co go. Jedu z domova, a jedu domů. Člověku je z toho trochu blbě, ale to se poddá. Vono se to vždycky nějak poddá.