Předjaří

Začínáme přicházet na to, co a jak. Věci se vyvíjejí slibně, a i když se trochu bojíme dělat si naděje, snad si je i děláme a už se tu vidíme na delší dobu. Je to vidět i v tom, že jsme nakoupili spoustu věcí – něco základního do kuchyně, protože když jsme přijeli, nic tu nebylo – a něco navrch – věci, které jsme chtěli vyzkoušet už delší dobu, nebo které potřeboval pan M. coby stále nekompromisnější kuchař v naší domácnosti. Pan M. vaří hodně a vaří rád, a kdo by se pořád chtěl vztekat s nefunkčními řešeními, když ví, že to jde líp. A tak jsme přivítali velké prkýnko, odšťavňovač nebo destilátor (který už tedy pan M. měl delší dobu, ale doteď byl uložený u jeho kamaráda v Londýně), a čekáme taky třeba na wok. Mávám šátečkem svým plánům na „minimalismus do té doby, dokud neřekneme, že tu fakt zůstanem“. Asi  jsme si to předběžně už řekli. Jsme připravení na všechno, ale za ty tři týdny jsme už vcelku přišli na to, že v mnohém to tady může být lepší než kdekoli jinde, byť je to pořád práce, plná výzev. Ale to je samozřejmé, zadarmo ty peníze nedostáváme.

Tak trochu jsme oslavili Valentýna. Moc jsem nechtěla, já tenhle svátek přeju všem čerstvě zamilovaným jako hezkou záminku, ale jinak ho úplně nemusím. Přijde mi to moc nucené. Nicméně byla jsem tak trochu přehlasována, a tak jsme si přece jen popřáli a celkem minimalisticky se obdarovali. Udělat tomu druhému velkou radost malým dárkem, to je nakonec docela milé a není to až tak těžké, když jste oba minimalisti.

Osobně jsem si udělala radost taky nákupem bambusového hrnku, protože mě už přestalo bavit, jak ten svůj kovový ze Starbucksu nikdy nikam nevezmu, protože je zaprvé dost těžký, a zadruhé drží teplo až moc dobře a já bych třeba taky chtěla to kafe pít dřív než za tři hodiny. Tak jsem se nakrkla, beztak ten nápad ve mně kvasil už nějaký ten pátek, a když už na to došlo, tak bylo jasné, že si ho musím vybrat sama, abych ho milovala. A řekla bych, že jsem to splnila na výbornou, tenhle je totiž prostě nádherný <3

V pátek ráno nám rodina odjela na deset dní pryč. To byl pro nás rozhodně taky nečekaný dárek a snad si ho příjemně užijeme. Pan M. má co dělat, já se pořád seznamuju s domem a kde co je, ale vím, že mě čeká nějaké organizování a jarní úklid – sice jsem s ním začala tak nějak od té doby, co jsem přijela, ale teď na to budu mít lepší prostor a čas, a rozhodně si budu užívat to, že nemusím v domě trčet celé odpoledne až do večera.

Včera jsme si udělali výlet do Ikey – poprvé v Anglii. Byl to zážitek, být v tak známém a milovaném prostředí, které je zároveň tak cizí a jiné. Bylo to dost jako když se vám zná sen o vašem bytě, domě nebo škole. Poznáváte to tam, ale zároveň to tam vypadá úplně jinak. Alternativní vesmír. Je to dost divné, popravdě. Ale zajímavé. Já Ikeu miluju a vždycky se mi po ní strašně stýská, když jsem v Anglii. Roky jsem ji měla spojenou s domovem a zařazenou v šuplíčku věcí, které dělám jen když jsem v Čechách. Je hodně zvláštní tenhle osobní předsudek po letech prolomit.

My jsme ovšem doteď nikdy neměli příležitost, nebo spíš pádný důvod, tam jezdit. Nejen že to bylo daleko, hlavně jsme ale nikdy neměli co nakupovat do domácnosti – všechny věci, které jsme kdy kupovali, byly otázkou Poundlandu nebo něčeho z Amazonu, základní vybavení jsme ale vždycky měli, snad kromě začátků u minulé rodiny, kde jsme měli míň talířků, než bychom rádi, a chyběly nám hrnky, ale to první jsme dostali od kamarádů a to druhé od vesmíru – našli jsme celou tašku hrnečků a sklenic u recyklačních kontejnerů.

Jenže po dojezdu sem jsme zjistili, že máme vybílenou kuchyň, všehovšudy pár příborů, talířů, dva hrnky, pánev a dva kastroly, takže bylo třeba hodně nakoupit. Šéfová nám pár věcí poskytla a zbytek že nakoupí, jenže to nakonec dopadlo tak, že nám dala peníze, a my jsme vlastně měli obrovskou radost, protože jsme si mohli přesně vybrat, co jsme chtěli. V Ikee ovšem neměli všechno, takže s pár věcmi se budeme muset opět obrátit na Amazon, ale to je maličkost.

A samozřejmě jsme si taky udělali radost baštou v Ikee – švédské kuličky si prostě neodpustím. A zábavné zjištění? V Anglii k nim brusinky nedostanete nandané, nakydáte si je sami u stojanu s omáčkami, takže si jich tam můžete napustit třeba půl talíře! <3 Me gusta 8)

Po Ikee jsme na Mordenu nabrali kamaráda, zaskočili do Lidlu a Icelandu a následně se vydali (konečně!) do Richmond Parku, kam jsem se chystala už několik let a furt mi to nějak nevycházelo.

Richmond Park je nádherný obří park plný různé zvěře, hlavně tedy jelenů, srnek a vodního ptactva, které si tam spokojeně žije na několika rybnících a jezírkách. Sice jsem si ho chtěla nechat na lepší počasí, až bude pořádně zeleno a teplo, ale nakonec ta první návštěva nebyla vůbec zlá. Bylo dost pod mrakem, ale teplotně se to dalo a měli jsme štěstí hned na dvě stáda, kde v tom prvním převažovaly srny a jedna byla dost zvědavá a kamarádská. Sice na mě v jednu chvíli nepříjemně vystartovala, ale dalo se to pochopit – když jsem jí třikrát nabídla stejnou hrst trávy, kterou nechtěla, měla plné právo mi to vysvětlit důrazněji 😀

A prolomila jsem i jeden další osobní předsudek. Nedovedla jsem si představit, že bych někdy byla tím člověkem, který si odtamtud přiveze takhle úžasnou fotku. Fotky divoké zvěře zblízka, to pro mě je pořád něco pomalu nadpřirozeného, protože k tomu člověk musí mít nejen příležitost, ale taky i techniku, a já obvykle nemívám ani jedno, nebo jsem nikdy moc nemívala. Od první koupě iPhonu se mi v tomhle život začal maličko měnit a začala jsem si pomaloučku plnit sny o lepších fotografiích – takových, o nichž jsem dřív jen snila a představovala si, že k nim je třeba obřích teleskopických objektivů a kdovíčeho ještě. K tomu je třeba se vydat vstříc příležitostem, kdy se s tou zvěří můžete dostat do kontaktu, a ono to najednou je docela možné a začne se to dít.

Anglie je v tomhle báječná země – všude plno veverek, lišek a další zvířeny, zvyklé na lidi, se kterou v Čechách do kontaktu tolik nepřijdu, a pokud ano, tak leda v zoologických zahradách a podobně, kde to prostě není ono. Tady si to kráčíte po louce, na níž se pase stádo srn, a stačí jen nevyvádět, příliš nehlučit a nehnát se za nimi. Už se nemůžu dočkat, až se tam někdy v lepším počasí vydáme znovu, a myslím, že by to ani nemuselo trvat dlouho. Jaro už o sobě dává tak týden znát. Okolo domu se najednou objevují králící, bažanti, zničehonic se odkudsi vynořilo plno ptactva, na rybníčku nám čím dál tím častěji přistávají kachny, stromy obkvétají, a vůbec, je to ve vzduchu, je to prostě cítit, voní to a člověku to vlévá energii do žil.

Vzhledem k tomu, že jsme přijeli na konci ledna, hrozně to utíká. Hned byl už únor a najednou už zase skoro není, za chvilku tu bude březen a přijde doba výletů. Ráda bych letos trávila víc víkendů venku v lese, v přírodě, u vody. Nějak to potřebuju. Člověk si potřebuje vyvětrat hlavu a nabít se, aby měl v týdnu z čeho vydávat. A tím, že jsme letos poprvé bez zvířat, si budeme muset nacházet náhradní zdroje. A držet si palce, že nějaké to zvířátko přeci jen bude.

Šéfová prý mluvila o psovi, s námi tedy ne, ale s kamarády, co tu byli před námi na pohovor. Ale osobně si nemyslím, že by to bylo nějak na spadnutí, má i tak práce dost s dětmi – nemyslím si, že by na to ta rodina byla ještě úplně připravená. Ale kdoví. Děti by měly mít narozeniny v červenci, a pokud tady budeme už tou dobou zažití my – milovníci zvířat – tak třeba tomu pomůžeme. Pak nezbývá než doufat, že to nebude nějaká zmutovaná příšerka se smáčknutým obličejem nebo bez srsti, a popravdě si myslím, že by měli začít spíš morčetem nebo tak něčím. Šéfová se zdá být rozumná, tak snad by mohla uvažovat podobně při zdi a neskákat rovnou do psího vlaku. O kočce samozřejmě ani nemluvím, to si každopádně nemyslím, že by tady připadalo v úvahu. K těmhle rodinám prostě patří psi, tak jako k nim patří drahá auta a bazény s bazénovými domky.

Tak uvidíme.

Hlavně ať je brzo hodně sluníčka.