Příprava je někdy všechno, co potřebuju
Na meditaci neni vždycky nejdůležitější ta meditace samotná. Když si vezmu kolem a kolem, nejsem si jistá, jestli jsem vůbec někdy skutečně meditovala, možná párkrát. Většina mých počinů v tomto směru spíš spadá pod přípravu k meditaci, ale to nevadí, stejně si to užívám.
Dneska odpoledne jsem si na to udělala čas. Odtrhla jsem se od psaní kladivounského článku a šla nahoru do pokoje, do oázy internetového klidu. Všímala jsem si, jak mi cesta nahoru utekla, vůbec si ji nepamatuju. Najednou jsem prostě byla nahoře. To jsou ty momenty, kdy moc přemýšlíte o tom, co jste zrovna dělali nebo co budete dělat za minutu, ale ta minuta mezitím vám dokonale uteče. Sice už jste dávno vstali od počítače, ale myslí ještě pořád píšete komentáře a taky přemýšlíte nad svými dalšími kroky, které podniknete, až se zase k počítači vrátíte.
V takovou chvíli je třeba říct si STOP. Baví mě, jak je to pro mě čím dál tím snazší, když se v tom poctivě trénuju, ale i když zrovna netrénuju, pořád je to jednoduché, jako znovu po roce nasednout na kolo. Nejprve je to trochu divné, ale pak si vzpomenete a jako byste celý rok nedělali nic jiného.
Jak jsem došla do pokoje, maximálně jsem se soustředila na ten pokoj. Rozhlížela jsem se kolem sebe a nutila se vnímat, jak to tam právě teď vypadá. Najednou jsem ten pokoj po několika dnech opravdu uviděla a uvědomila si jeho nepořádek. Plán byl v tu chvíli jasný: pořádná vařící koupel na zahřátí – ostatně kvůli té jsem tam šla v první řadě – a pak trocha meditace, které ovšem bude muset předcházet trocha úklidu a dělání si atmošky. Přece jenom to není jen tak.
Ve vaně jsem mimo tělesné provedla i očistu myšlenkovou. Je důležité se soustředit na věci, které děláte, a uvědomovat si, proč je děláte. Prožít je, vědomě. Každé mytí vlasů, každé holení nohou a každý kousek tepla je třeba plně vnímat a najednou je svět o něčem naprosto jiném, lepším, skutečném. Když jsem ve vaně, zakazuji si myslet na cokoli, co je mimo tu místnost, a neuvěřitelně mi to pomáhá. Všechny blbosti a všichni pitomci, co mi leží v žaludku, jsou najednou pryč a tělo se konečně pořádně uvolní. Mysl je přítomná a čilá, až překvapivě, v kontrastu s tím, jak jsem se do té doby cítila unaveně. Zřejmě je to právě přetěžování mysli, co mě tak unavuje. Moc problémů, kterými se zabývám.
Po koupeli s čakrovou svíčkou a aromalampou jsem se pustila do menšího úklidu, jen zabordelený povrch jedné komody, co mě štval už týden, posbírat pár věcí z podlahy a vyměnit pytel v koši, jak těch pár věcí pomůže naladit se. Taky otevřené okno – přírodní zvuková kulisa a čerstvý vzduch – a voňavá tyčinka. Ustlala jsem po hrozně dlouhé době postel, sedla si na ni do tureckého sedu, a přede mě vyskočila kočka. A já už věděla, že z meditace zase nic nebude a že to je v pořádku, protože meditace jako taková není všechno. Důležité je odpočinout si. Vyčistit si hlavu a vrátit se do přítomnosti. Vnímat kolem sebe kouzelné věci a zase jednou zaplnit ten pokoj příjemnými vibracemi, které se po něm šířily jakoby na bedrech kočičího předení. Jen já a to spokojené zvíře, střed vesmíru a u nás to všechno začínalo.
Na chvilku jsem se narovnala a zavřela oči a hned to začalo. Utišená mysl si začala okamžitě uvědomovat doposud umlčované vjemy. Ptačí zpěv zvenčí. Teplo od radiátoru a průvan od okna. Zabečení ovce. Vzdálený šum aut. Zkondenzované kapky na oknech (tu a tam jsem oči otvírala) a vlnící se proužky dýmu z vonné tyčinky. Plamínek svíčky, její ubývající barevné vrstvy a saténové povlečení pode mnou. Měkká deka na podlaze. A kočka, znovu a znovu se snažící o mou pozornost. Bolí mě záda, v kříži a kolem ramenou. Cítím v nich obrovské napětí, mám hlad a toužím si lehnout a uvolnit se. Usoudila jsem, že to asi vážně potřebuju, a natáhla se dozadu. Kočka toho okamžitě využila, přesunula se ke mně a položila se na mě kolmo na mé tělo. Horní polovinou těla spočinula na mém břiše, zadek na posteli, packy natažené dopředu a střídavě mi zarývala drápky do břicha. Jemně vlnila ocasem, hřála a předla jako o závod. Člověk v takovou chvíli ví, že nepotřebuje meditovat a mít vize, že nepotřebuje spojovat s Bohem či universem, že si jen potřebuje trochu dáchnout a věnovat se tomu zvířeti.
Je to antistresová chlupatá koule. Celodenní bolest hlavy se v její přítomnosti umenšuje a člověk má prostě jen chuť se stulit do klubíčka vedle ní a čumák na čumák takhle po nespecifikovaný časový úsek prostě být. Možná i chrnět, proč ne. Zvenku pořád zpívají ptáci, vítr šumí ve stromech a já si všímám, že už mám zase cuky jít dolů. Nadávám si za to, ale zároveň mě baví moct zase jednou poslouchat čistě vlastní impulsy. Že nejsem nucená chodit nahoru/dolů na základě něčího přání nebo nutnosti něco udělat, někam jít. Jsou to moje vlastní potřeby, které tak mám příležitost sledovat a svobodně se rozhodovat, jakou jim přiřknu důležitost.
Nakonec jsem se rozhodla poslechnout žaludek, jehož prázdnotu jsem si teprve až díky tomu všemu uvědomila, a jít se najíst. Bylo mi jasné, že kdybych nešla nahoru a neužila si tam svůj „moment“, k jídlu bych se dostala až o několik hodin později. A navíc z toho člověku zbyde ta vzpomínka. Ten moment byl totiž jenom náš, ničím nenarušený a ničím nevynucený, jen dostal svou šanci, a tak se prostě stal. A nikdo nám ho nevezme.
A navíc mě na tom všem baví, jak si u toho člověk fajnově uklidí 😀
Ten tip se soustředěním se na přítomnost a pokoj, ve kterým člověk je, určitě využiju… poslední dobou jsem měl pocit, že jsem tak nějak v polospánku – hlava mi hučí neustálejma myšlenkama nad ostatníma lidma, co kdo řekl, co jsem řekl, jak jsem to mohl říct líp, drtí mě cizí názory, neshody (jedno negativum blogu – nalepilo se na mě tisíc lidí a ne všichni mi úplně sedí)… ale do toho se vůbec nemůžu soustředit, učivo mi neleze do hlavy, čtu jednu větu stokrát…
Včera se mi povedlo to zlomit, ale vím, že to určitě přijde zase, takže si vzpomenu na tenhle článek a zkusim se tímto vrátit do přítomnosti 🙂
Určitě zkus, mě to napadlo právě ve chvíli, kdy jsem toho v tý hlavě taky měla moc a za prase jsem se nebyla schopná vrátit do přítomnosti. Když jsem se omezila tím fyzickým prostorem, najednou všechny myšlenky utichly. Ale chce to fakt asi koupelnu nebo nějakou takovou malou místnost, kde toho moc neni. Čím víc věcí máš kolem sebe, tím hůř se v takovou chvíli vypneš, protože cokoli vidíš, tě zase přivádí na myšlenky, pokud nejsi už vytrénovanej se tomu bránit a věci při pohledu na ně nehodnotit, jen je prostě vidět.
S tím blogem je taková pomoc tyhle lidi zablokovat. Jasně, člověk si řiká, vyloženě se ničím neprohřešili, nebyli moc sprostí, tak jako na základě čeho je chceš blokovat? No, prostě na základě toho, že ti otravují život. Je to tvoje regulérní právo, ten blog je taky jako tvůj pokoj, tvůj virtuální byt, a je tvoje svatý právo rozhodovat, koho tam pustíš a koho ne. Blbý kamarády, co ti při minulý párty rozbili zrcadlo, taky znova asi nepozveš. A kdybyses kvůli tomu cítil nějak blbě, tak vždycky můžeš napsat článek na tohle téma a vysvětlit to, jestli máš potřebu.
Já si vážím kohokoli, kdo mi napíše smysluplnej komentář, ale kdyby mi někdo byl vyloženě nepříjemnej a mělo by to dopadnout tak, že se budu bát ty komenty otevřít, aby tam zas něbylo něco dementního či prostě mně nepříjemnýho, tak tyvole jako nasrat 😀 Na FB si takový lidi odebereš z přátel, na blogu je prostě zablokuj. Pokud by to byl nějakej jó kretén, tak se ti tam třeba pokusí nabourat z jiný adresy, ale pokud maj ty lidi trochu mozku, tak to pochopěj a už ti tam psát nebudou.
Takhle jsem to nemyslel – žádný špatný komenty nedostávám, musím zaklepat, ale špatnej koment jsem dostal jedinkrát jedinej, a to od nějakýho psychopata, kterýho když jsem vygooglil, tak jsem zjistil, že je to fakt mešuge, co otravuje život lidem na všech diskuzích, co snad existujou, takže jsem se tomu zasmál a blokl. To bylo ještě na Blog.cz.
Spíš jsem myslel lidi, co si je i přidám na FB… a oni mě začnou vysávat. Nějak asi mají za to, že když čtou můj blog, kde třeba čas od času je napsanej nějakej můj problém, můžou mě zahltit teď na oplátku problémama svejma. Poznal jsem fakt zvláštní lidi. Nechci to tady rozebírat, aby se v tom náhodou někdo nenašel, nicméně pravda je taková, že mě to kolikrát fakt enormně vysiluje mam z toho hlavu jako výzvedněj balón.
Takže jsem si musel uvědomit, že nemám povinnost vycházet s každým a když má někdo rád mě, není mou povinností mít ho taky rád… ať to zní jak hnusně chce… a začal jsem počet přátel na FB redukovat, umět si dupnout… protože některý lidi jsou fakt schopný tě roztrhat pro trochu pozornosti, navíc když vyčmuchaj takovýho degeše v sociálních vztazích jako jsem já, u mě je to snadný, víš co 🙂
No, jsem se rozkecal 😀 Jdu se zavřít do tý koupelny 😀
Bereš to naprosto správně. Já mám takovou politiku na fb taky a musim říct, že mi přijde čim dál tím snazší ji aplikovat i na reálnej život. Některý lidi jsou prostě emocionální upíři. Neni to něco, za co bys na ně začal řvát, že jsou idioti, ale je to prostě něco, co tě obtěžuje a vysává. Na fb je to nejjednodušší věc – už pár let všem nově přidaným kontaktům na rovinu říkám, že je to věc dočasná. Cca jednou do měsíce totiž dělám čistky a ať to zní jakkoli, nechávám si tam jenom lidi, co mě vyloženě baví nebo s nima potřebuju udržet ten kontakt a chci o nich vědět, co dělaj. Třeba teď si mě v rámci té blogerské revoluce přidalo do přátel docela hodně blogerů, které ani nesleduju, některé vůbec neznám, ale řekla jsem si, že to zkusím. Už teď po pár týdnech vím, že většina z nich příští čistku nepřežije, protože to prostě nemá smysl. Nebo tam mám Vivian, naši bývalou housekeeperku, protože s ní potřebuju bejt občas v kontaktu a ona je blázen, posílá mi třeba deset smsek za deset minut, a já na to fakt nebudu odpovídat po zprávách, vyplácala bych na ni kredit. Ale jako brzo ji asi odpískám, protože mě neustále bombarduje pozvánkama do píčovin typu farmville a dirty socks nebo co to bylo 😀 A taky mi posílá ujetý obrázky, zrovna včera nebo kdy to bylo mi hodila na zeď nějakou blbost a já vůbec nechápu, proč mi to posílá. Je jí padesát a nemá život, tak furt ujíždí na hrách a posílání věcí, který když nepošleš pěti lidem do pěti hodin, umřeš nebo tak něco. Takovej člověk u mě fakt nemá budoucnost jako kontakt, ale nemusí to bejt takový magoři, stačí prostě lidi, co mě fakt nebavěj.
Jen se toho neboj a redukuj. Je to v rámci zachování tvýho vlastního zdravýho rozumu a klidu, co si tam pustíš, to tě bude zahlcovat, takže si vybírej. FB je úplně jiný místo, když na něm máš jenom samý super kontakty. A z lidí, co jsem je smazala, mi tam nikdy nikdo posléze nechyběl.
Neskutečně mi to připomíná knihy Henriho Brunela, kdy skrz kočky vysvětluje principy správné relaxace, vizualizace a meditace. Četlas? Skvělé čtení na jedno odpůldne.
To jsem nečetla, ale zní to jako něco, co by se mi určitě líbilo 🙂
Kočičí mazlení je pro mě jedním z hlavních způsobů, jak „meditovat“, nebo spíš jak se upřítomnit. Je v tom všechno, jednak ta kouzelnost toho celýho zvířete, kožíšek, ty oči, to předení, ale i péče o někoho. Kočky jsou navíc hrozně klidný zvířata, vždycky, když řešim nějaký hrozný problémy, se snažím naladit na jejich vlnu. „No stress“. Ty nic netrápí.