Problémy v ráji – ale však už to máme za pár

Jsem zahanbená.

Obavy z toho, jak to tu všechno budeme mít zařízené (spíš tedy nebudeme), nám zkazily neděli, bylo nám od toho všeho zle, hledali jsme odvoz domů a já brečela. Náš rozhovor s Ashleigh a Nigelem o tom, jak se nám ty plánované změny nelíbí a jak je toho už prostě moc, nevyšel úplně nejlíp. Ashleigh se ho skoro vůbec neúčastnila, jen nám vyčetla, že máme příliš mnoho věcí, velmi okatě se zajímala o to, jak to jako hodláme odvézt, vytkla nám, že vaříme příliš „kořeněné“ jídlo, jehož pach se špatně vyvětrává (to je tak, když někdo neumí ani osolit a opepřit kuře), že jsme po celou dobu, co tu nebydlela, byli velmi nepořádní v uklízení nádobí a že její kuchyň nebyla taková, jakou si ji pamatuje (ne jen kvůli nám, i ona tu samozřejmě měla dost bordelu, přesto to ale zabolelo).

My jí, nebo spíš Nigelovi, který ten hovor prakticky vedl (rozčiluje mě, jak se tu staví do pozice hlavy rodiny), zkoušeli vysvětlit, že mít vše pohromadě, aby mohla mít své soukromí – a my taky – je skvělý nápad, ale že je ten pokoj opravdu malinký, lednička je velmi hlučná, nemáme teplou vodu, abychom si tam umyli nádobí (a vlastně ani dřez, jen malé koupelnové umyvadélko, které se k tomu účelu fakt nehodí) a že nevíme, jak to bude fungovat. Snažili jsme se jí vysvětlit, že jsme nešťastní, protože od té doby, co nás vystěhovala z annexu, to bylo pořád jen samé „tohle nesmíš mít tady, tohle nesmíš mít támhle“, něco vymyslí, my si na to zvykneme a vzápětí už je to zase „tohle nefunguje, musíte to udělat jinak“. Nemáme nic proti změnám, ale co jsme v domě, bylo jich až příliš i na nejvíc flexibilního člověka, a ať si říká, co chce, my se už dávno necítíme v domě vítaní, neboť nás neustále systematicky utlačuje a vyhání do toho jednoho malého pokoje, o němž ovšem taky vzápětí řekne, že si vlastně moc nepřeje, aby se k takovým účelům používal. Tak chce nás tu nebo nechce? Musí si to konečně rozmyslet a musí to tu zařídit tak, aby byl příští au-pairák spokojen, jinak se jí na tu nabídku všichni vyserou a nebude tu mít nikoho.

Kam se poděly ty sliby, že budeme mít kuchyňku v utility roomu? Kam se poděl náš soukromý annex, do nějž jsme sem přijeli? Kam se podělo naše placení obtýden, které nám slibovala začátkem roku? Včera nám platili po tak strašně dlouhé době, že to ani nespočítám.

Zkoušeli jsme přijít na způsoby a varianty, jak by to tu pro nás bylo snesitelnější, ale fakt, že po nás skutečně chce, abychom nosili všechno nádobí dolů, mi připadal prostě absurdní, a vědomí, že naše lednička by se tedy měla odstěhovat o patro výš k Nigelovi, taky vůbec nepomáhalo, protože pan M. potřebuje mít ledničku a vařič pohromadě, přece nebude kvůli každému kousku másla běhat nahoru do cizího pokoje!

Jenže jsme se nesetkali s pochopením, tak maximálně výčitkami. Ashleigh prohlásila, že samozřejmě chápe, že jsme si zvykli na to, mít ten celý krásný dům pro sebe, a že je tudíž těžké se ho vzdát (ať si ho strčí do prdele, vždyť my po něm vůbec netoužíme!), a hrozně se divila, že neskáčeme radostí z toho, že nám dovolila používat navíc starou jídelnu, která je kousek pod námi. Pan M. si tam může odstěhovat hudební nástroje a pokud bychom se rozhodli mít internet tam, místo našeho pokoje, mohli bychom to používat vůbec jako obývák, počítačový koutek, a být tam roztažení, protože tam jí to údajně nevadí (leda hovno, jednou by tam přišla ve chvíli, kdy jsem tam nechala rozhozené polštáře na gauči a všude by byly kabely od instrumentů a už by jí zase polejvalo horko). Odmítala prostě pochopit, že jsme docela jiní lidé a že nám ten velkoryse poskytnutý prostor v jiném patře je celkem ukradený, pokud si prostě nemůžeme jako normální lidi opláchnout nádobí tam, kde vaříme, a pokud jsme nuceni spát v pokojíku obklopení spotřebiči – v pokojíku, kde není dost úložného prostoru ani na naše oblečení, natožpak na nádobí a jídelní zásoby.

Nebylo možné dobrat se nějakého kompromisu, naše problémy a připomínky jim připadaly k smíchu, samozřejmě nás chlácholili, že nikomu naprosto nejde o to, abychom se cítili nevítaní (a my to taky víme, nicméně jsme rádi, že jsme jim i tak řekli, že to tak na nás prostě působí), jen je to prostě pro všechny těžké, je nezvyk mít cizí lidi v domě, protože do té doby byla vždy au-pairka buď jedna nebo páry bydlely v annexu (přesněji řečeno nám v té chvíli tvrdila, že měli skoro vždycky au-pair jen jednu, což je ovšem lež jako Brno), že je vše rozlítané kvůli stěhování se do Hovu a zpátky, kvůli dovoleným, že toho má Ashleigh moc a chce prostě dojít nějakého klidu a aby všechno vypadalo tak, jako dřív.

Když jsme nebyli schopni tu debatu „vyhrát“, pochopili jsme prostě, že to jinak nepůjde než zkusit to a vidět, jak to bude fungovat. Ashleigh si vzala do hlavy myšlenku, že za chvíli odjíždíme (ovšem nechápu, kde vzala informaci jako že to má být už jen šest týdnů – odjíždět jsme měli v půlce října, což jsme jí teď taky připomněli a ona se dost divila. Kráva senilní, hlavně že jsme se o tom bavili asi pětkrát jen od května), a že tudíž nemá smysl se kvůli nám moc vzrušovat. Možnost, že bychom se tedy nasrali a odjeli, nám pak nepřipadala moc vhodná. Rozbouralo by nám to plány, všechno bychom museli řešit velmi narychlo a v nepříjemném duchu, zkazili bychom ten vztah už úplně, a i když reference by nám Ashleigh asi dala i tak, nebylo by to prostě příjemné.

Jenže co jsme to zkusili, ono to docela jde. Neděle byla krušná, pondělí o kapičku lepší, v úterý už to bylo docela v pohodě a dneska si začínáme užívat. Zaprvé máme volný den (tedy kromě dopoledne). Nemusíme vůbec nikam, a logicky ani moc nechceme. Dál objevujeme benefity toho, mít všechno pohromadě. Už prostě neexistuje, že by se mi stalo, že ležím v posteli, dostanu chuť na xy a zklamaně si uvědomím, že to vlastně budu muset dolů (nebo se na to vykašlat, to spíš), všechno mám tady. Nádobí, co z něj není bordel a co se vejde, myju v umyvadle, načerno. Včera jsme kolem poledne z nějakého záhadného důvodu měli teplou vodu, dneska nebyla, ale nevadí, je to furt lepší než nic, a co holt tady nedám, to si dávám na tác a až půjdu dolů, snesu to. Lednička je pořád tady – zjistili jsme, že když ji na noc ztlumíme, ztlumí se (nebo zmizí úplně) i hučení.

A z toho jsem právě zahanbená. Jak je mým zvykem, začala jsem zpochybňovat sebe samu. Vidím, že to jde, vidím, že se to dá zvládnout, vidím, že to má benefity, vidím, že fakt máme velkou zásobu konzerv a dalších věcí, na jejich redukci máme už jen ty dva měsíce (možná už nebudeme muset jet nakupovat :D), prostě vidím, že to není až tak zlé.

Faktem ale zůstává, že takové zametání s au-pair není v pořádku. Jsou to vcelku milí a hodní lidé, o tom žádná, ale mají jen malou představu o tom, co se nám děje v hlavách. Myslí si, že nemáme žádný život. Že nemáme žádné vzdělání. Žádné ambice. Že jsme nejspíš naprostí idioti, chudáci, co nemají perspektivu a jedou někomu uklízet dům, protože nemají na to dělat něco lepšího. Že náš největší sen je uklízet, dřít a cídit od rána do večera, a pokud možno za co nejmenší peníze – a nebo naopak za co největší, ve smyslu, že jsme chamtivci. Nic jako že prostě jste ochotní přiložit ruku k dílu pro dobrý pocit a pro adekvátní finanční záplatu není, buď si necháte všechno líbit nebo máte nos moc nahoru.

Angličani, jakkoli jsou hodní, prostě často málo vnímají, že jsme taky lidi. A proto je třeba jim to připomínat, ozývat se, když je toho už moc, a odejít, když to nepomůže. Musí s námi jednat jako se sobě rovnými, nebo to nejde. Nemá smysl se trápit.

Ty dva měsíce tu ještě doklepeme. Pinda si odjela na poslední letošní dovolenou do Turecka, takže si těch pár dní hodlám maximálně odpočinout a dělat si hezky v klídečku to svoje, aniž by mi do toho kdokoli kecal, budu se smažit u bazénu, jak to jen půjde, muchlovat se s kočkama, dokud mě nezačnou nenávidět, ať mají namazleno na další rok. Vřele jim přeju, aby nás tu urychleně vystřídal někdo, kdo je bude zbožňovat přinejmenším stejně jako my, a kdo se o ně bude dobře starat, protože pinda to nedělá a už za ten týden to tu bylo skoro v dezolátu. Těžko se mi na to dívá. Nejradši bych je všechny nastrkala do kapes a kufrů a odvezla je odsud pryč. Tahle rodina by zvířata mít neměla.

Naše vztahy jsou teď nicméně dobré. Hned v noci z neděle na pondělí přišla do Anglie solidní bouřka, která očistila nejen vzduch, ale i celkovou atmosféru. Všichni jsme vychladli, věci se trochu usadily, vybouřeno jest a zavládl smír. Navíc od té doby zase poctivě dáváme dům dohromady a je to vidět, takže jen ať si mi zkusí někdo něco vytknout. Nemůžu prostě ale pochopit, jak může někdo žít v takovém svinčíku a nechat někoho jiného, ať s tím nakládá a řeší to. Jak vůbec někdo může být ve svém životě spokojený, když po sobě nikdy nic neuklízel a nemyl? Vždyť já když po vaření všechno umyju a uložím, tak je to stav úplně meditativní. Čistý stůl. Pořádek. Vyluxováno. A všechno mou rukou (nebo rukou pana Mysteriózního). Za co na sebe taková Ashleigh může být hrdá, z čeho vůbec v životě může získat pocit uspokojení a štěstí, to by mě vážně zajímalo.