Proč právě fénix?

Pro Klub Snílků. 

Vždycky jsem měla ráda oheň a Slunce. Plameny táboráku nebo svíčky. Připadalo mi, že je mezi mnou a jimi nějaké magické spojení, že mě nabíjí jako nic jiného, snad jen s výjimkou horké vody, která je mým oblíbeným spojením dvou živlů a zase v sobě nese oheň.

Odjakživa mě taky bavily fireshow a k těm cool alternativním lidem, točícím v divokém rytmu planoucími poikami jsem pojímala nezměrný respekt. Přála jsem si to umět, být toho součástí, a ztrácela jsem se v rytmu bubnů. Bubny a oheň = instantní meditativní stav. (Proto jsem si taky o pár let později, když jsem usoudila, že firepoikař ze mě asi nebude, koupila aspoň to djembe…)

Ze všech marvellovských, ale vůbec nadpřirozeně obdařených postav mě vždycky nejvíc brali firebendeři, ovladatalé ohně, a když jsem se poprvé seznámila s Jean, její všemocnost a neohroženost mě totálně okouzlila. Jak fantastické by bylo být tak mocný, tak nesmrtelný, tak silný, a nemuset se už nikdy vůbec ničeho bát…

V dobách puberty, kdy mě okouzlovala magie a všelijak jsem se snažila proniknout do světa lidí, kteří ji praktikují i v dnešní nudné šedé době, mě fascinovalo cokoli spojeného s ohněm, a cokoli, co spojovalo s ohněm mě – třeba i přitroublé internetové testy á la „Který jsi živel?“, nebo charakteristiky mého znamení – Lva – které se sice v mnohém často liší, ale jedno mají společné – Lev je ohňové znamení.

Taky mě nesmírně bavilo učit se sledovat a cítit auru mezi prsty. Sice jsem do toho nikdy vyloženě nepronikla, přesto mě ale bavilo představovat si tu svou jako malou kouli tepla ve svých dlaních.

Dodnes je tohle moje oblíbená meditační vizualizace. Nemám-li právě po ruce svíčku nebo krb, představuji si je a zahřívám se jimi třeba když je mi zima. Nemám ovšem mysl tak silnou na to, aby to nějak vážně fungovalo, přesto je to ale příjemná představa a přísahala bych, že moje podzimní a zimní splíny se vždycky záhadně rozplynou, jakmile na mou kůži dopadnou teplé paprsky Slunce. Jako bych fungovala na solární pohon a bůhvíproč se mi ta představa líbí.

Dřív jsem mívala ráda draky, jednak připomínají dinosaury, mé další zvířecí oblíbence, a jednak kvůli tomu ohni, ale postupem času to přestalo být ono. Už mi tak neseděli. Fénix jako takový mi poprvé nějak významněji učaroval asi v podobě harrypotterovského Fawkese. Myslím, že tehdy poprvé jsem si uvědomila, že fénix není jen stvoření z ohně, že má také mnoho jiných fascinujících vlastností. Průzkum internetu a zapojení vlastní představivosti z něj najednou udělaly neuvěřitelné stvoření, které okamžitě zapadlo do mého vnitřního světa. Uvědomila jsem si, čeho všeho je nebo může být symbolem, a že jsem přesně takový symbol potřebovala.

Fénix byl jako já, nebo alespoň jako mé ideální já, kterým jsem toužila být. Vášnivý, divoký, nespoutaný tvor, plný ohně, který plane jak v jeho srdci, tak po jeho těle. Všechny jeho emoce se okamžitě divoce zračí v jeho zevnějšku, je nezničitelný. Neustále se pro něco nového nového zapaluje, hoří jasně a tak, že ho každý vidí, vzápětí umírá a z vlastního popela se znovu rodí, plný energie, nadšený, znovuzrozený, očištěný, znovu začíná.

Fénix budí respekt, je překrásný a v podání Rowlingové jeho slzy léčí rány těla a jeho zpěv zase ty duše. Pozvedává náladu už svou přítomností, vzbuzuje naději, je jejím symbolem, symbolem obnovy a lepších zítřků. Všechno to „Když upadneš, zase vstaň“, „Začni znovu s čistým štítem“ a „Spal za sebou mosty a vezmi to od začátku“ je filosofií féničí a perfektní výmluvou pro nedokončení projektu, který mě přestal bavit. Prostě jsem vyhořela, už není z čeho brát, tak to nechávám být a zase vzplanu pro něco jiného a bude to legen… počkejte si… dární!

Poprvé jsem tuhle filosofii vědomě aplikovala právě se svým blogem. V roce 2009 jsem dospěla do momentu, kdy jsem už nemohla dál svobodně blogovat tam, kde jsem v té době hnízdila, nalepil se na mě nepříjemný stalker a sblog.cz neumožňoval takové lidi blokovat. Odešla jsem proto na blog.cz a svou letitou práci tam zálohovala do počítače a poté smazala z internetu. Aby mě už nenašel, vzdala jsem se i své oblíbené přezdívky a zvolila si novou, přiléhavou situaci i mně – jako bloger jsem za sebou spálila staré pozůstatky a začala nanovo, s cílem být mnohem lepším blogerem než do té doby a dělat to mnohem líp, na vyšší úrovni. Fénixe jsem si zvolila jako svůj symbol, který mi to má připomínat, a jakou svou novou identitu. Když jsem poprvé hrála textové RPG a měla si zvolit svou nadpřirozenou schopnost, bylo to jasné – musím být fénixem! A nemáte představu, jak moc mě to bavilo. Svět, do kterého jsem se tam dostala, dodnes zůstává mým snovým světem, a často se do něj před spaním vracím jako Em Phoenix, rudovlasá, trochu steampunková členka posádky snové vzducholodi Destiny, co občas své schopnosti neudrží a vybuchne (tak trochu doslova), ale časem se je naučí používat a jí ani jejím přátelům už nikdy nikdo neublíží, jen počkejte, padouši!

Fénix mi přirostl k srdci natolik, že jsem přesvědčená, že v případě, kdy bych se chtěla nechat tetovat, by byl fénix jediným možným symbolem, o němž vím, že by mi vydržel. Protože se stejně jako on budu nejspíš celý život pro něco zapalovat a mé vášně budou, vzhledem k mé povaze kolísat, pohasínat a dost možná znovu zářit o něco později, až přijde jejich čas. Vždycky budu ohnivé a výbušné povahy a budu se donekonečna znovu a znovu bláznivě rvát za ideály, dokud mě to nespálí a nezabije. A vždycky, když upadnu, si najdu důvod začít znovu, s novou silou a energií, nový život, nové myšlení, nové zvyky, nová já.

Alespoň doufám.

Související: Kde spí fénix?