Prodáno na Votoči + sociální fóbie útočí. Ještě že si tenhle deníček vedu, to se bude hodit.

Votáčení, nebo teď už vintedování (nevím, co z toho je horší název), začalo konečně přinášet ovoce. Pár vlaštovek jaro nedělá, a tak jsem to doteď nepovažovala až tak za úspěch, ale po několika prodaných věcech, kdy se mi příjemně zvedlo uživatelské hodnocení a frekvence běhání na poštu vzrůstá, z toho začínám mít dobrý pocit a připadám si už jako zkušená uživatelka.

Zatím se prodalo:

  • Černé saténové rukavičky plesové
  • Saténové pyžamové kalhoty
  • Leopardí tílko s krajkou
  • Bílý krajkový top
  • Věnováno – proutěná dózička

Nevím, jestli se tomu dá říkat vyloženě výdělek, ale k určitému návratu vkladů došlo. To potěší.

Mimojiné jsem se celkem zamilovala do diskusí. Donedávna jsem netušila, že to na Vinted (zkusím si na ten nový název zvyknout) tak žije a že tam taky mají fórum. Dnes už tam klikám několikrát denně, abych zjistila, jestli se někde nezjevilo nové zajímavé vlákno, zejména třeba s tipy na vánoční nákupy, protože jsem letos úplně vymaštěná a nemám nejmenší tuchy, co bych komu měla dávat. Před pár lety jsem si Vánoce vyloženě užívala, div jsem se nevysmívala lidem okolo, jak jsem nad vánočními stresy vyzrála, a letos? Stres už teď v listopadu. Jsem bez nápadu, respektive bez originálního nápadu, a rozdávat zase žrádlo mi letos připadá nějak nedostačující a ubohé. Vnitřně hrozně chci ty lidi překvapit a vymyslet něco úchvatného. Jenže buď vůbec nevím, co, nebo se mi mysl začne rozjíždět až moc a já si uvědomím, že by to vyžadovalo tolik práce, nervů a stresu, že mi to za to prostě nestojí a že si nechci huntovat žaludek. U většiny z těch lidí totiž navíc beztak vím, že by to neocenili.

Dnes jsem se konečně hecla zrealizovat aspoň část jednoho kroku z to do listu a znovu nafotit některé věci, co mám na Vinted. Ani já sama se na ty fotky nemohla dívat, jak to má lákat někoho jiného?

DSCN9220Ego na scénu: dost si při tom vkládání nových fotek užívám, o kolik líp teď vypadám a oč líp tudíž vypadá i to oblečení na mně. Co mi pan M. osvěžil vlasy zářivou červenou, co si je poctivě lokýnkuju kulmou, co si užívám tu spoustu pěkného oblečení z Anglie a nejen odtamtud, se ale někdy až bojím toho, jak dobře ten který den vypadám (haha, as if). Sociální fóbie teď, když jsem zase sama v Praze, začala znovu a velmi silně útočit, a vypadat dobře (i když si to možná jenom myslím) tomu vůbec nepomáhá, stejně jako jezdit po Praze na epické skládací koloběžce. Nezdá se mi to – všichni čumí. A je úplně jedno, že třeba nečumí ani tak na mě jako že je prostě zaujala ta koloběžka nebo hodnotí můj outfit. Je mi z toho příšerně, potím se, třesou se mi prsty a strašně toužím po plášti neviditelnosti nebo možnosti okamžitě se teleportovat domů. Teprve až slyším zvuk klíče v zámku vchodových dveřích a zapadnu za ně, vím, že jsem v bezpečí. Bojím se jít ven i s kamarády, to je teď ještě horší. U nich jsem si totiž stoprocentně jistá, že si mě budou všímat. A to je samozřejmě hrozně špatná věc 😀

Myslím, že musím přestat prokrastinovat a zase začít víc meditovat a vnímat současnost. Tyhle stavy vždycky způsobuje prokrastinace a ztráta kontaktu s realitou. Musím přestat aspoň na jeden den čumět na Flashforward (to jsem zase něco objevila), na diskuse a na facebook a víc pracovat na to do listu. Možná až přestanu mít pocit, že mě všichni ti lidé provrtávají pohledem proto, že vědí o mých osobních selháních a soudí mě, budu mít zase pokoj.

Tak jako tak jsem si včera velmi silně ověřila, jak mi to město nedělá dobře. Dvě hodiny jsem drandila po centru a vyhýbala se lidem. Stres jako hovado. Oddychla jsem si až když jsem se z Florence přesunula k Braníku. Do cesty mi vlezl park s naprosto úžasnými záplavami žlutého listí, tak jsem si tam asi na čtvrt hodiny sedla a za chvilku jsem už zase byla klidná a začala jsem si uvědomovat, že je na světě dobře.

Chodit do obchodů bylo zlé, objíždět lidi na chodníku a vědět, že se za mnou budou dívat, zlejší. Nejhorší ale bylo Palladium, kde mě přepadla totální úzkost z lidí, ještě zkombinovaná s úzkostí z konzumu, z toho množství obchodů a věcí, z blížícího se vánočního šílenství, kdy lidi v těch obchodech utrací statisíce za věci, co nepotřebují, a za dárky, které dávají z nutnosti – a které dost možná ani ti obdarovaní nebudou potřebovat nebo chtít. Brrr.

V mnoha obchodech se na mě usmívali a já, místo abych z toho měla radost, jsem se chtěla zavrtat do země. V HMku se mnou jeden kluk/zaměstnanec vyloženě zaflirtoval – posilněn tím, že se zrovna dobře bavil se svým kamarádem a možná se chtěl předvést. Možná to bylo zase kvůli té koloběžce, možná kvůli mně, ale tak jako tak, moje reakce ho musela přesvědčit, že jsem úplně mimo. Tiše jsem na ten laškovný pozdrav odpověděla „Dobrý den“, asi jako žáček druhé třídy, co zdraví paní učitelku, načež jsem zarazila oči do země a zdrhla z krámu. Rudá. Se staženým žaludkem. Někdy má člověk fakt den blbec, ale když už neumím ani zareagovat na flirt… nebo mi to není příjemné, protože jsem šťastně zamilovaná? Vadí mi, že se mnou po těchhle šílených pochůzkách nechodí pan M., aby mě chránil před záchvaty paniky a odrazoval případné flirtovače pevným a neomylným tisknutím mé ruky? Možná mě ten singl život nebaví až tak moc, aspoň v takových situacích.

Večer se mi povedlo svůj debordelizační deficit popohnat. Pustila jsem se jednak do bot (to byly objevy!), druhak do starého šuplíku s prádlem. Igelitka starých hadrů letěla do koše, stejně jako pár notně ošoupaných tenisek, co jsem si je nechávala asi jako že „na práci“. Další dvě igelitky už zase čekají v předsíni na odnos do sběrného kontejneru. Zvláštní je, že asi jak je ten byt tak velký, nemám až tak silný pocit, že by odsud něco mizelo, i když to odchází po igelitkách. Možná by mi to líp došlo, kdyby se mi podařilo zbavit se nějakého nábytku – čím dál tím víc plánuju prodej svého počítačového stolu, ale to letos nezvládnu, nezáleží to bohužel na mně. Prodávám taky baskytarové kombo. Zatím se mi ozval jen nějaký cizinec pochybného vyjadřování, japonského jména a anglické komunikace. Nejspíš šméčko, ale zatím udržuju komunikaci.

Hodně by mi bodlo, kdyby si můj dávný kamarád odvezl svoje kytarové kombo a elektriku, co jsem si od něj půjčila už před dávnými a dávnými časy. Už mi to tu začíná vážně zaclánět, bohužel kontakt na něj se mi ztratil, když ten cvok zrušil Facebook asi tak den nato, co mi napsal, že by si to vyzvedl. Někteří lidé jsou vážně úžasní.

Alespoň tedy zatím to oblečení a nějaké další tretky, které vždycky ob pár dní odněkud vyštrachám a pak položím v domě na popelnice – nemám nervy se s tím fotit a snažit se tomu sehnat kupce. Nestojí to za to, potřebuju alespoň někde vidět rychlé výsledky nebo se z těch krámů zblázním.

Vždycky si to někdo vezme, jednou si někdo dokonce odnesl celou krabici mých starých tretek. Nechápu to – vážně si to někdo vezme jen proto, aby se to nevyhodilo? I když to vůbec nepotřebuje? Do popelnic to lidi nehážou, schválně jsem se dívala, jestli se třeba jen někdo nenaštval, že to stavím na ně. Lidi jsou šílení křečci. Já s tou svou vyhazovací mánií možná taky nepůsobím úplně v pořádku, ale proč by mělo být společensky tolerované nechávat si prázdné plechové piksly od parfémů (jakože fakt plechové „dárkové“ obaly, ne ty lahvičky) jen proto, že jsou hezké, zatímco zbavovat se věcí, co se mi nehodí do života, by mělo být považováno za pominutí smyslů? Ale co. Můžu být ráda, že se toho účinně zbavuju. Ještě teď řeším, co s některými páry bot, které už nejspíš nebudu nosit. Mám pocit, že ani to mi nestojí za snahu to prodat. Jen to budu dalších x měsíců skladovat a bude mě to užírat.

A zítra že bych se konečně podívala do toho kutlochu? Už dnes jsem lehce nakoukla a před pár dny začala zjišťovat, kam se tu dají odnést staré hračky. Mám ovšem pocit, že tohle pro mě vůbec nebude lehké.