Projekt Eliminate: Šanony

Uvědomila jsem si, že mám docela strach z toho, jak se poslední dobou měním. Jako bych nějak moc natahovala své ochranné vrstvy, až se bojím, že prasknou a odhalí mě a kdovíco najdu pod nimi? Možná to souvisí s mým odvěkým přesvědčením, že některé věci prostě nezměním. Dokázala jsem ode všeho utéct už v osmnácti, nechat to za sebou a odjet do pryč, což kdekdo považoval za projev ohromné statečnosti a samostatnosti, a ono přitom vůbec. Byly to prosté obranné mechanismy. Tak jako tak jsem ale nedokázala ty věci, co mě svazovaly, skutečně změnit.

I když jsem dneska už o dost dál, pořád ve mně něco z toho zůstalo a pořád mám ve skříni kostlivce, o nichž jsem tak nějak skálopevně přesvědčena, že s nimi prostě nepohnu. Na jednu stranu věřím, že během let se mi je podaří rozpustit a jednou budu možná dost silná na to, abych poslední naleptané zbytky nakopla a ony se rozstřásly a rozložily na prach. Ale nevěřím, že to může jít nějak rychleji. Možná proto, že jsem ve skutečnosti plná strachu, který mě v určitých ohledech tak ochromuje, že si s tím sama prostě neporadím – a pomoci, té opravdové, tam, kde by na tom záleželo, jsem v životě měla opravdu málo.

Jsem tak trochu jako výbušná směs, co potřebuje katalyzátor. Něco téměř nepatrného přidejte a udělám zázraky (nebo aspoň věci, co mně samotné jako zázraky budou připadat), ale sama to prostě nesvedu, ne dřív než za x let, a možná proto si neumím připsat řádný kredit za to, co dělám.

Jsem o dost hubenější než před rokem a vůbec mi to nepřijde. Vidím to na kalhotách, slyším to od druhých (ale kdekdo z nich mi to říkával už dřív, kdy to ještě vůbec nebyla pravda), ale nevidím na sobě v zrcadle žádnou změnu, jen snad že trochu nepoznávám svůj obličej. Ale to může být taky vlasy – už deset let jsem neměla takhle dlouhé vlasy a teď, když se mi konečně podařilo prorazit bariérou „období blbé délky“ a začínám opouštět známé bezpečné území, kde se tomu ještě dalo říkat „mikádo“, a dorůstat do délky po ramena, s tím strašně bojuju. Připadá mi, že to nejsem já. Vyžaduje to hrozně moc péče. Blbě se to barví a když chci, aby to vypadalo pořádně, musím to kulmovat. Nebaví mě to, ale snažím se donutit, kvůli sobě – protože jsem si to přece léta přála, mít zase dlouhé vlasy – i kvůli panu M., kterému se to líbí. Ale jako bych to vůbec nebyla já.

Vzdávát se věcí, které pro mě byly tak samozřejmé – lehká oplácanost nebo rozčepýřená kratší divočina – je mi najednou nepříjemné, snad že se toho děje moc najednou. Ztloustnout opravdu nechci, ale v podstatě se strašně těším na moment, kdy řeknu:“Už to nedávám, jdu stříhat!“ a vrátím se zase do svého pohodlného mikáda. Jenže pak si říkám – nebude to právěže krok zpátky? Co když to chci udělat ze strachu se změnit? Měla bych se o to snažit, když se v tom necítím? V tuhle chvíli trochu přestávám vědět, co vlastně chci.

Minulý týden jsem se neplánovaně pustila do boje s jedním ze svých největších kostlivců. Šanony plné mých poznámek a výukových materiálů z cca tříletého období, kdy jsem pracovala – nebo se spíš pokoušela pracovat – jako finanční poradce na mě z knihovny tupě civěly už příliš dlouho a najednou mi došlo, že už to nesnesu.

Byl to přitom letitý boj. Už od začátku, respektive od konce mého snažení v téhle sféře, jsem věděla, že to bude boj. Jestli mi tehdy totiž něco šlo, bylo to pořizování a organizování zápisků, vyrábění vlastních pomůckových materiálů a berliček a vytváření přehledných tabulek, které mi všichni kolegové mohli jen závidět – a nejednou jsem je někomu i kopírovala. Jako teoretik nebo studentka jsem byla naprosto úžasná, všechno jsem věděla, nebo jsem věděla, kde si to najdu, jenže mi naprosto chyběl obchodní duch, smrtelně jsem se děsila telefonátů klientům (zvlášť proti srsti mi bylo volání cizím lidem a přemlouvání je ke schůzce) a celkově všechno ve mně bylo tělesně i psychicky proti. Jsem samozřejmě ráda, že jsem skončila. Ale pročítat si ty mé zápisky mě dodnes z nějakého důvodu baví. Napadlo mě, že je to možná víc než masáž ega, že mě možná prostě vážně zajímají finanční produkty, a že mi taky přijde obrovská škoda ty materiály jen tak vyhodit, protože jsou dané opravdu dobře dohromady. Když jsem tehdy hledala na internetu informace dejme tomu o stavebním spoření, k nalezení toho bylo jen málo a i to málo bylo dost nepřehledné, lživé nebo minimálně leccos vynechávající. Nebo to bylo napsané takovým tím stylem jako smluvní podmínky – začtete se a už po třech větách netušíte, co to sakra čtete. Jako by na tom byl instalovaný nějaký filtr vnímání, co prostě zabraňuje komukoli, aby to přečetl, natožpak pochopil, co ty věty znamenají.

Jenže čím víc jsem do těch obrovských šanonů koukala, tím víc jsem si uvědomovala, že nejsou nic víc než obrovská těžká kotva, přivázaná k mojí duši. Je to bolestná připomínka mého selhání a můžu si tisíckrát říkat, že to nebyla moje vina, všechno s tímhle spojené spadá do dalšího z mých období temna a opravdu na to nechci dennodenně vzpomínat. Žije se mi přece mnohem líp, když mě tyhle věci neobklopují. V Anglii jsem si po tom ani nevzdechla a bylo mi krásně. Byla jsem jiným člověkem, byla jsem svobodná. Tak proč si nedovolím stejným způsobem osvobodit svoje bydlení tady? Proč mám mít celou polici v knihovně zapchanou těmihle materiály, když je už nikdy nepoužiju? Protože to je pravda – nepoužiju. Koho jsem si myslela, že tím budu ještě kdy ohromovat? Pro koho jsem to schovávala? Jako bych pořád čekala, že přijde někdo, koho to bude zajímat, a já mu v tom budu vyhledávat informace. Ale to je prostě blbost a když jsem si to teď po letech konečně byla schopna přebrat novýma očima, najednou to bylo jiné. Už jsem neměla potřebu ty papíry probírat a tříbit obsah vyhazováním jen toho, co už je zastaralé a nehodí se. Už jsem to prostě chtěla vyhodit všechno, roztrhat to, skartovat to, hodit to na obrovský táborá, řvát u toho a vyřvat ze sebe všechen vztek na svět, že mě přiměl tuhle lekci několikrát za sebou obdržet, na sebe, že jsem byla tak slabá a dovolila si to tolikrát zkoušet, na lidi, kteří mě během toho období zklamali, na společnosti, které pracují pofidérním způsobem, na honílky se za prachy, které jsem potkala a kteří byli schopni klientům neuvěřitelným způsobem lhát a mlžit. Záviděla jsem jim, že umí vynechat nějakou relativně nepodstatnou informaci a díky tomu prodat. Mně ta informace pořád zvonila v hlavě a i když to nebyl ani tak problém toho produktu jako vyloženě něco, co by klient ani řešit nemusel, nedokázala jsem se dostat přes pocit, že bych mu to stejně měla říct. Vždycky mě ta moje přehnaná sdílnost neskutečně štvala.

Ale už je to pryč. Šanony jsou teď prázdné. Na polici zbyl jen jeden, se mými vlastními smlouvami, formuláři k daním a podobně. Všechno, co souviselo s mým utrpením v době pojišťování, jsem vytřídila. Oddělila jsem spoustu sešitých lejster, aby se to dalo recyklovat nebo pálit, vyprázdnila desítky igelitových „košilek“ na zakládání, vedle tiskárny teď v příslušných poličkách leží dva tlusté balíky papíru k potištění z druhé strany (zbožňuju recyklování papíru) a další obří pakl odcestoval na chalupu, kde jsem část z něj už včera narvala do kamen při podpalování a zbytek si holt počká na jaro. Měla jsem velkou touhu celé to spálit rituálně najednou, ale nakonec převážila moje eko stránka a rozhodla jsem se prostě to tam nechat, ať to ještě poslouží. Spálila jsem jen formuláře s osobními daty, co kdyby náhodou, a zbytek, tedy hlavně výukové materiály a prázdné formuláře, si počká na jaro, kdy se o to postará babička. Nebude to pro mě tak očistné, mám jaksi pocit, že dokud to opravdu nezmizí ze světa, nebudu úplně volná, ale už je to jen otázka času, je to hotovo, už je to pryč. Pryč z mého života.

Mám z toho obrovskou radost, i když mám pocit, že mi to ještě tak nedochází. Možná až si za nějakou dobu uvědomím, že kdykoli střelím pohledem k té polici, už na ní neni nic, čeho bych se měla bát. Pak mi dojde, o kolik jsem teď svobodnější a lehčí.

Nejdivnější mi ale stejně přišlo, jak mi dlouhou dobu vůbec nedocházelo, že to potřebuju udělat. Když jsem se vrátila domů, první věc pro mě bylo oblečení a do toho jsem se tak zabrala, že jsem zapomněla, že tu jsou taky věci další, které jsem chtěla udělat. Třeba „kutloch“ plný hraček a dalších krámů – doteď jsem si na něj nevzpomněla. Ale aspoň byl zapsaný v to do listu, šanony ne. Zvláštní, jak se kostlivci umí perfektně maskovat a bránit vyřešení. Je to jako v Doctorovi Who. Něco v koutku oka, kam se nikdy pořádně nepodíváš. Jen s tím rozdílem, že na tohle byses rozhodně podívat měl. A jakmile to uvidíš, dojde ti, jak moc tě to svazuje. Kdyby náhodou ne, zkus na chvíli někam odjet a po návratu si pak uvědom, jak ti to nechybělo. Proč se v prázdných hotelových pokojích citíme tak příjemně a nechce se nám domů do toho našeho bordelu? Co je to na nich tak svěžího, nezatíženého? Je to právě ta svoboda od krámů.