Projekt Eliminate spuštěn! Sláva minimalismu!

Za posledních pár let se mi dost změnil život. Co jsem se začala učit, jak uvažovat minimalisticky, mnoho se toho ve mně i kolem mě změnilo – znovu jsem vycestovala do Anglie, znovu našla spřízněnou duši, poznala spoustu báječných lidí, viděla mnoho kouzelných míst a hodně jsem se naučila.

Přesto mi ale došlo, že nejsem ani zdaleka tam, kde bych chtěla být, a že mi v tom pořád jedna obrovská věc překáží – pořád jsem si ještě nevyřídila svoje nedodělky doma, pořád jsem s tím starým bytem svázaná mnoha úkoly, které je třeba udělat a k nimž se léta přemlouvám. Ne že bych už tak neušla mnoho mil! Už pět let systematicky, krůček po krůčku, pracuju na tom, aby se můj život změnil k obrazu mému a abych se osvobodila. Jenže těch pět let nebyla žádná procházka růžovým sadem a i když mnohé už bylo vykonáno, mnohé ještě zbývá a to mě svazuje, to mě ničí, to mi nedovolí být skutečně svobodná.

Proto jsem se rozhodla svoje necelé tři měsíce doma využít v tomto směru maximálně produktivně a skutečně zapracovat na věcech, které už mám nějakou dobu rozdělané, ale vždycky jsem si našla nějaký důvod, proč to nedotáhnout do konce. Pořád mám tolik věcí, které nepotřebuju. Takového starého oblečení, takových hraček, takových cetek, takových krámů, takových věcí, které patří mým minulým já, těm, co už se nejspíš nevrátí a nemá smysl pro ně ty věci skladovat – třeba potřeby na vyšívání nebo korálky. O věcech zavánějících nostalgií vůbec nemluvě. I když byl čas, i když byla chuť, u těch větších věcí jsem se vždycky něčeho zalekla a ať to bylo cokoli, dá se to shrnout po pojem „strach z nepohodlí“. Něco je daleko. Něco nevím, kde je, a musela bych to zjišťovat. Něco vyžaduje mnoho práce a mnoho kroků. Mnoho času a energie. A já se tomu vždycky nakonec nějak dokázala vyhnout, ale tentokrát s tím chci opravdu pohnout a chci za sebou mít hmatatelný výsledek. Proto konečně, tak, jak jsem slibovala, spouštím:

O co půjde? Znásobím své úsilí a nejpozději do Vánoc:

• všechno mé staré šatstvo bude pryč
• ve skříni chci mít jen to, co pasuje mému skutečnému současnému já, a byla bych ráda, aby se do ní vešlo i oblečení sezónní a doplňky, tedy věci, které byly doposud roztroušeny po celém bytě v různých koutech. Chci to mít všechno pohromadě, chci mít přehled, a už žádných pět párů rukavic a dvacet šál!
• chci mít velmi jednoduché balení do Skotska nebo kamkoli se to pojede. Nikdy to nedovedu odhadnout na sto procent, ale chtěla bych sebou mít vše, co budu potřebovat, aby mě to na místě nenutilo si cokoli kupovat.

• asi si nakonec přece jenom zakážu koupit si své vytoužené bílé plavky. Dnes jsem našla ve skříni několik bikin po mámě a nejdřív by se to mělo donosit. Chm.
• založím si účet na mimibazaru a tam i na votoč nahraju všechno, co by se podle mého soudění dalo prodat. Co za to stát nebude, to musí jít do kontejnerů na oblečení nebo na recyklační akce, přijdou-li mi nějaké pod ruku. Abych byla upřímná, tuhle možnost bych raději, abych mohla rovnou na místě vidět, komu co udělá jakou radost. Musím se ale každopádně vzdát myšlenky, že bych za všechno to staré oblečení utržila alespoň pár šupů. Při tom množství je pro mě hrozně těžké si pomyslet, že to všechno skutečně vyhodím, ale myslím si, že při stavu toho šatstva to už prostě jinak nejde, za to mi nikdo nic nedá a tím, že na tom budu bazírovat, se to bude jen znovu prodlužovat. Krom toho – proč mi na tom vůbec tak záleží? Mnoho těch kousků mám sama ze sekáče za pár korun nebo dokonce zadarmo. Však si užily! 🙂
• nepůjde jen o oblečení, budu mít i jiné věci k darování či prodeji. Doplňky, bytové ozdoby, sošky, serepetičky.. Všechno bych ráda dokumentovala i tady. Nebudu si fotit a počítat každou blbinu, co vyhodím, nechci se u toho zbytečně zdržovat a příliš přemýšlet, ale něco k zaznamenání se během toho procesu určitě najde, myšlenky budou a taky možná nějaké giveaways. Pokud budete mít o cokoli zájem, neváhejte mi napsat, všechno bude k darování či prodeji, třeba i za nějaký symbolický poplatek nebo pozvání na něco dobrého.
• ráda bych se vrhla i na svou skříň plnou hraček, ale mám tak trochu pocit, že jedno bude lepší dělat po druhém a nejdřív bych měla zatočit se svým pokojem.
• možná půjdou pryč i knížky, ale těch beztak moc nemám
• myslím, že by bylo fajn být schopná vyprázdnit alespoň jednu nebo dokonce obě dvě komody. Buď bych je pak odnesla do sklepa nebo by se do nich daly uložit další věci, zase doposud roztahané po jiných skříních
• chtěla bych, aby můj pokoj začal víc připomínat pokoj pro hosty/můj pokoj kdekoli jinde ve světě, než moje dětství, bláznivou pubertu a nedořešené vztahy, vzpomínky a problémy, co by měly zůstat v minulosti a co by si člověk neměl připomínat. Nechci si připomínat ošklivé věci, nechci být neustále ve střehu, chci za vším udělat pořádnou čáru a strýčka Příhodu poslat k čertu. Už pěkných pár let se nezastavil a já kolem něj svůj budoucí život otáčet nechci. Chci být konečně schopná se nadechnout a vědět, že za sebou nemám nic nedořešeného, nic, co by mě táhlo k zemi, žádné kostlivce ve skříni, a že se konečně mohu naprosto plně soustředit na přítomnost a budování budoucnosti. Na všechno, co je pro mě důležité a k čemu se přes ten binec ani nedá dostat.

Dnešní stav během vybalování a vypuknutí PE

Už několikrát probraná hromada šatstva, kterou se musím probrat znovu (ona se tedy pod tím krčí ještě televize, ale na druhou stranu to pořád ještě není všechno, co musí jít pryč)

Co se názvu týče, ne, že bych neuměla anglicky, tak nějak naschvál je to taková napůlenina AJ a ČJ – asi jako jsem já sama 🙂 Původně jsem chtěla přijít s něčím domáčtějším, ale tenhle pracovní název mi prostě nešel z hlavy. Projektem podobného jména si prošla celá řada minimalistických blogerů, které obdivuju a kteří mě tím vždycky inspirovali, a vlastně se jedná o pořád ten samý projekt, jen jiného člověka – mě – a jiné hordy krámů. Taky má každý svůj trochu jiný vysněný cíl a důvod – já chci prostě skoncovat s krámy, které mě k sobě vázaly celý můj dosavadní život a vždycky, ať jsem se hnula kamkoli, mi ležely v žaludku. Do svých dalších dobrodružství chci jít přesně o tyhle krámy lehčí.

A tam by to končit nemělo. Do Nového Roku, nevím, zda budu tak silná, a záleží na výsledku mého podzimního debordelizování, ale zvažuju dát si předsevzetí si v příštím roce nekoupit vůbec nic na sebe, pokud mi ta věc v šatníku nebude opravdu, ale opravdu chybět (například bych si výhledově ráda pořídila novou bundu na přechodná období, jelikož tu svou nosím už od základky a ona se pořád ne a ne dodělat! 😀 Ne, že bych si stěžovala, je to neskutečná kvalita, ale už se na ni nemůžu ani podívat) A ani žádné ozdoby do bytu, dokud nebudou všechny ostatní pryč a já nebudu vědět, že přesně pro tuhle jednu věc mám dokonalé místo, kam prostě patří, kam musí přijít a kde mi zjednodušší život. Už nejsem malá a bezmyšlenkovité nakupování naprosto nedává smysl. Chci se snad s těmi krámy tahat při cestování? Nechci. Chci se vracet při svých návštěvách doma do pokoje plného tíživých vzpomínek z mládí? Nechci. Chci pořád myslet na to, že se naši každý den mé nepřítomnosti musí potýkat s díváním se na moje věci, cetky, tretky, prostě všechno, co vypadá tak nedotčeně, jako bych měla každou chvílí vejít do dveří? Nikdy si nestěžovali, ale myslím si, že jim to nijak neusnadňuje přechod do další fáze života, kdy se přestanou omezovat tím, že je to můj pokoj, a začnou se cítit plně svobodně ve svém vlastním bytě. Jak říkám, nedávají najevo, že by po tom toužili, ale mě štve pocit, že kdyby najednou chtěli, moje věci jim v tom budou bránit. Nehledě na to, že můj pokoj je tu a tam využíván jako pokoj pro hosty a nemyslím si, že na to vypadá.

Takže mám rozhodně v příštích měsících co dělat, a někde mezi tím vším chci samozřejmě trávit čas s přáteli, s rodinou, třeba pár dní s babičkou na chalupě, a pokud možno psát. Ale možná mám někde uvnitř tak trochu pocit, že dokud tohle nezvládnu, nemám na to psaní plné právo. Možná je to jeden z důvodů, proč mi to tak trvá a proč mě někde vzadu vždycky trochu ďobne svědomí, kdykoli mám někomu podávat o minimalismu přednášku. Vždyť co mám já co vykládat s tím, jak vypadají moje šuplata. Jsem už o dost dál, ale ještě ne dost daleko.

No a ještě k tomu máma chce, abych po třech letech umyla okna, přes která už není skoro vidět. Něco mi říká, že tentokrát se z toho nevykecám… budou to zajímavé prázdniny 🙂