První týden s novou supervizorkou. A blechy.
Nevzpomínám si, že by mi kdy dny utíkaly takhle rychle, je to až k neuvěření, ale jsem za to ráda. Tím dřív to pomine.
Jeden den víkendu je málo. Dokonce i to nedělní odpoledne navíc nepomáhá se od té práce pořádně odpojit. Mám pořád silnější pocit, jako by nás tu vlastnili – tohle se mi vrací periodicky při každé podobné práci, takže mě to nepřekvapuje, ale úmorné to je stejně. Čím míň dostáváte pochval a čím víc je stížností, tím víc vás to nebaví. Protože vy víte, že si můžete udřít zadnici, aby bylo všechno perfektní, a že množství věcí, na něž musíte myslet, je naprosto absurdní, a oni po vás i tak pořád chtějí víc a víc a víc a někdy si zlomyslně představuju, jaké by to bylo jim prostě říct, ať si ten celý ostrov nacpou do chřtánu, že jedu domů, HA!. A jaké by to bylo fakt jet.
Doopravdy samozřejmě nepojedu nikam. Jistě, bylo by to velice fajn, velice nečekané a to šťavnatější. Ale nemám ve zvyku vzdávat věci, které byly domluvené na předem určenou dobu. Těším se, jak to tu vydržím přesně po stanovený počet měsíců (zase tak zlé to není) a pak pojedu domů jako vítěz. Jako největší borec. S našetřenýma chechtákama. Ale představovat si to je fajn. Je to jako ty poslední měsíce u Ječmínka. Dala jsem výpověď a najednou mi spadl ze srdce možná největší balvan mého života. Najednou je vám to všechno šum a fuk a máte to v paži 8)
Nová supervizorka (respektive stará, kterou jen přesunuli k nám do unit) nám dává zabrat, hlavně mně. Atmosféra je lusknutím prstu naprosto někde jinde. Skoro s námi nemluví, při úklidech ji moc nevidíme a nikdy nám neřekne, jestli něco bylo špatně, takže prostě nevíme. Na druhou stranu kontroluje unity i po incleanech, tedy úklidech během pobytu návštěvníků, což předchozí supervizor nedělal – tvrdil, že to nejde, a hele, vono to jde. On vůbec spoustu věcí nedělal, ale když něco dělal, tak s námi aspoň neustále mluvil. Normálně, lidsky, povídal si s námi. Nežral to tak.
Do toho, jak vedeme sklad, se nám nemontoval. Jednak že byl líný jako cyp a radši šel na žváro než něco dělat, a jednak že měl v hlavě mozek a chápal, že to tam potřebujeme mít udělané podle sebe, protože to je především naše pracovní místo a základna. Zato nová madam hned od prvního dne chodí a nechává po sobě zmatek a vztek, hlavně tedy můj. Jak se jí to zlíbí, vyhazuje věci, které jsme si chtěli nechat, přesouvá a reorganizuje to, co bylo na svém místě z určitého důvodu, a já bych ji nejradši zabila. Nechápu, co za idiota se začne jen tak mýrnyx týrnyx někomu montovat do systému, někomu, kdo na tom místě pracuje každý den a kdo tam za to zodpovídá a kdo na tom závisí. Už několikrát jsem po její hyperaktivní náladě vytahovala věci z koše, které tam vůbec neměly co dělat, a podobně. Upřímně doufám, že to nebude dělat moc často a že najdeme vhodnou chvíli, kdy si o tom promluvit, nebo spíš kdy jí já budu moct naznačit, že nám tímto způsobem vážně nepomáhá.
Říkám si, jestli to není nějaká epidemie – někdo v naší kuchyni totiž ze stejně nepochopitelných důvodů vyhodil do koše utěrku na nádobí a ještě nějaký hadr, co na něm spal Harry. A to, že běžně do kompostu vyhazují kusy plastu nebo třeba hadříky od nádobí, to už jako ani neřeším… ale vážně je ta idiocie tak nakažlivá?
A navíc, co se té supervizorky týče, jsme zapomněli na naprosto základní věc – a sice že je sice milá a všechno, jenže je to taky docela dobrá kamarádka s šéfovou, kterou fakt nemusíme. Hned v prvním týdnu jsme dostali zeshora milostný dopis ohledně toho, co všechno jsme zanedbali v bazénu, a to je jasné, že paní šéfová si neřekla prostě najednou zničehonic, že to půjde zkontrolovat, když tam od začátku nebyla. Zcela bezpochyby ji na to navedla naše nová „bachařka“. Ale nám je to celkem jedno. Oba nás na tom nejvíc rozsekala ta nespravedlnost. Zatímco my musíme mít vždycky všechno neskutečným způsobem tip ťop (to byste nevěřili, jaké číčoviny u nás totálně vyhroceně řeší), nikdo se nezmíní o tom, že v sobotu tam přeci uklízí někdo jiný, a pokud to i oni přehlédli, tak asi není chyba jenom v nás. A jak vypadají unity po dni, kdy je uklízel někdo jiný, o tom taky nikde nepadne slovo. Že nám nikdo nepřipraví věci na druhé den, to je v pořádku. Že někdo naháže zástěry a utěrky nebo ručníky dohromady s hadry na čištění, které jsou od chemikálií (a totálně se to nesmí), to je cajk. Omatlané ušmudlané věci v unitách, roztřepené rohy magazínů nebo nevyleštěné okno u dřezu – to by mně v životě neprošlo, u nás se řeší každý drobek a každá neviditelná kapka, natožpak to, že bych po sobě večer v tom skladu neuklidila. Ale pro druhé je to zřejmě naprosto v pořádku – samozřejmě, že nám kolegové opět nepřipravili ani prd, a tentokrát rovnou s posvěcením od šéfové (tedy od druhé, ne té, co jí nemáme rádi – je to tu trochu komplikované s těmi pozicemi :D). Že toho prý měli děsně, ale děsně moc. No prosím, já ten rozvrh viděla, málo toho úplně nebylo, ale koho to proboha zajímá? Já si svoje povinnosti plnila taky vždycky, a to i kdybych tam měla zůstat dýl. Teď už na to taky hážu bobek, když to jde. Co je mi po nich, když oni nejsou schopni udělat nic pro mě?
Po ránu tak máme čím dál tím větší chutě se na to všechno vykvajznout. Ale proč bychom to dělali, žejo. Je to jenom únava. Jenom nervy na pochodu z idiotů, kteří nejsou schopni dělat vlastní práci pořádně, a debilů, kteří nejsou schopni ocenit, když ji děláte pořádně vy. Samozřejmě máme taky nové uklízeče naší ubytovny, ty taky nemůžu pochopit. Nevím přesně, kdo to je, ale co začali, nemáme věčně utěrky, nemáme toaleťák, vezmou špinavé ručníky, ale nedonesou nové, takže máte tak akorát houby s octem. A zmizel nám z chodby vysavač.
Nemůžu se dočkat, až bude po létě (stejně stojí za starou belu), nemůžu se dočkat, až vypadnou na zimu kuchaři, kteří si myslí, že jim to tu patří (včera si tu jeden hodil do trouby nějaké hranolky a burgery a pak to tam sušo-smažil asi dvě hodiny, než jsme to už nevydrželi a vypnuli to. Měl to samozřejmě totálně spálené. Nepochopíš), a další paka, co po sobě nejsou schopna uklidit. Jedna mrňavá kuchyňka na dvacet pokojů? Naprosto absurdní. Měly by tu být aspoň dvě. Supervizorka navrhla, abychom si pro příští rok dali jako podmínku lepší bydlení. Problém je, že ho tady zase tolik na výběr není. A kdo ví, jak to s tím příštím rokem bude. Na celý sem rozhodně nepojedeme. Vůbec mě hrozně baví, když se nás v tom největším šrumci a nejvíc debilním dnu zeptají, jak to vidíme s příštím rokem a návratem. Mám vždycky děsnou chuť předvést jim smích á la Fatty Pillow. (jestli toho řízka na YT neznáte… no, tak ho snad ani radši nechtějte poznat :D)
Čím náročnější ta práce je, tím víc mě baví uklízet doma, luxovat, otírat povrchy, udržovat si to tu čisté. Cídit ledničku a vynášet koš. Vyvoňovat to tu. Převlíkat postel do čistého, aby měl ten zatracený zablešený (not even kidding) kocour na co pelichat 🙂
Mimochodem, ten ostrov mi to kazí s nenakupovací výzvou! Díky zákazníkům, co nechávají věci v bazénu, nebo je prostě nepochopitelně vyhazují do koše, už mám dvě nová trička! Chmpf! 😀
vydrž! 🙂
Hrozně tě obdivuju, jak zvládáš stres, únavu, ponorku, debilitu jiných lidí, málo volna. Zrovna teď se prodírám těžším obdobím v životě (vlastně od doby, co jsem se přestěhovala v dubnu od rodičů do Prahy a začala pracovat) a konečně se vypořádala s nelehkými rozhodnutími (nechat školy a oznámit to rodině) a v práci to teď je stres a voser a ty mě inspiruješ. Inspirovala jsi mě už dřív. Dodávala jsi mi odvahu změnit svůj život, který se mi nelíbil, ale dlouho jsem s ním nemohla hnout. A asi je divné, že někoho může inspirovat v podstatě stěžovací článek, ale obdivuju tě, jak to všechno zvládáš.
Na tohle vůbec neumím nějak rozumně reagovat 🙂 Děkuju strašně moc za tak pěknou chválu, tohle zahřeje u srdíčka a je naprosto úžasný něco takovýho slyšet 8)
Já sama nevím, co to přesně je, díky čemu to všechno relativně zvládám – samozřejmě stěžovat si asi budu vždycky na něco, ale v podstatě jedu den za dnem s celkem dobrou náladou, když se to tak vezme. Možná i to stěžování si je lék 🙂 Umět si zanadávat (nás s panem M. by doma mlátili, jak mluvíme :D) a vypustit to a zasmát se tomu. Často se někdo z nás rozjede a háže sprosťárnu na sprosťárnu, protože mu prostě z něčeho ruplo v bedně, a dopadne to tak, že se z toho smějeme. K lidem, co mluví přehnaně sprostě, máme v podstatě oba despekt, ale čas od času je to dobrá ventilace. I proto nás teď docela chytil Fatty Pillow 😀 Místy je to prostě přesně to, co potřebuješ, nebo si číst 1000 věcí, co mě serou. Abys věděla, že fakt nejsi sama, koho něco žere 🙂
A samozřejmě blog a mít to s kým sdílet je pro mě důležité, ale zase ne moc – není dobré si furt jenom stěžovat, na spoustu věcí je lepší si jen dopřát čas a nějak to samo přejde. Vyvětrat to z hlavy a nelpět na tom. Meditace, samozřejmě, začít se učit žít přítomným okamžikem mi hodně změnilo náhled na svět a možná i proto se mnohem míň stresuju. Neřeším, co bude nebo co bylo moc dlouho, vždycky se nakonec vrátím do teď a díky tomu je mnohem jednodušší prokousat se prakticky čímkoli. Čas pak vnímáš jinak a někdy mi to vadí, protože ho nedokážu pořádně vnímat, ale to je holt cena za větší klid na duši.
Když se na to tak podívám, tak vůbec nechápu, že jsme se s panem M. ještě nesežrali 😀 Někdy na tom nejsme moc dobře. Ale věřím tomu, že v podstatě se nám spolu nádherně žije, jsme kompatibilní v obrovském množství důležitých věcí (názorů na to, jak by třeba měla být zorganizovaná domácnost) a o těch míň důležitých se vždycky nějak dohodneme. Myslím, že to chce vědět, kdo jsi ty, a jít za svým srdcem. Máš na to plné právo a ať si říká kdo chce co chce. Co by to mělo za smysl, nutit se do věcí, které neděláš pro sebe, ale které po tobě chce někdo jiný? Já se naučila jednu věc, a to že už nikdy nechci jít proti svým instinktům a nikdy nechci za žádnou cenu dělat něco, co mi je vážně silně proti srsti a ohledně čeho prostě nemám dobrý pocit. NIKDY to nedopadlo dobře.
A pokud máš někoho vedle sebe, tak ať je to vysoce kompatibilní jedinec, který tě nebude brzdit v rozletu.
Co se týče oznamování velkých změn rodině, s tím jsem se taky něco natrápila. Ale přes všechny bolesti, trable, ponížení atd. je třeba pořád nezapomínat, kdo jsi skutečně ty. Někdy je hrozně těžké si uvědomit, že představa, kterou o tobě mají druzí lidé, může skutečně být prostě jenom jejich představou. Nikdo tě nezná ze všech stránek, tak jak by mohl někdo tvrdit, že jsi taková či onaká? Od blízkých rýpání vždycky nejvíc bolí, ale co jim dává právo rýpat? Mají vůbec zameteno před vlastním prahem? V určitou chvíli jsem si uvědomila různé věci o své rodině nebo o svých přátelích a najednou ta jejich slova nade mnou dost ztratila moc. Což je nejdřív trochu děsivé, člověk si říká, co je s ním špatně, že už necítí autoritu z lidí, z nichž ji cítil celý život, ale to je prostě dospívání a moudření a patří to ke svobodě.
S debilitou druhých nenaděláš moc. Do určité míry se dá bojovat se systémem, snažit se ho změnit, navrhovat vylepšení, ponoukat lidi k uvažování o lepších řešeních, trochu si tu a tam postěžovat na správných místech… ale ve větší míře je to o tom, že se musíš připravit naprosto na všechno, co by ti druzí mohli vyvést. Musíš být připravená na to, že se ti někdo bude montovat do věcí, a mít záložní plán, co když někdo jiný něco podělá. Musíš být schopná dělat kompromisy nebo se smířit s tím, že občas ti prostě někdo přidá víc práce, než by se ti líbilo, a je dobré naučit se, že ne vždycky je cesta odporu tou nejlepší. Někdy vím, že bych mohla hodně nadávat, ale prostě si řeknu, že to za to nestojí a že udělat tu danou věc navíc mě přijde na mnohem míň energie než to nadávání. A pak se za to večer něčím odměním.
Únavu vyřešíš jedině spánkem a odpočinkem. Jedu tvrdě asociálním životem, pan M. občas někam s někým zajde, když se děje něco zajímavého jako že se někdo učí kite-surfing. Já na to dlabu. Vím, že mnohem víc potřebuju spát nebo prostě jen sedět na posteli s notebookem a nechat aspoň to tělo odpočívat. Což ostatně pomáhá i s ponorkou – v takovéhle situaci to stojí na tom, že musíme každý mít svoje vlastní činnosti a alespoň občas vypadnout z domu, aby ten druhý měl chvíli pokoj pro sebe. I proto třeba občas beru ty babysittingy nebo si jdu sednout jen tak na pláž, pan M. zase chodí lítat s Phantomem nebo hrát na kytaru někam, kde nejsou lidi.
Času je furt stejně. A když ho většinu strávíš v práci, tak prostě musíš zatraceně řešit, co uděláš s tím zbytkem. Já osobně si ve většině případů, dokud jsem tady, zvolím spaní nebo zevling doma, protože vím, že kdybych si moc vyhazovala z kopýtka, nejspíš onemocním, a to se tu fakt nehodí.
Drž se, bude líp! 🙂 A šetři se, kdykoli to jde. Ventiluj to, odměňuj se, buď svoje, nenech se sebou vyběhávat a hlavně se drž 😉
Já si o tobě myslím, že jsi boží! 😀
A to bylo prosím pěkně myšleno vážně. 🙂
🙂 -.-*