První zpráva o šestém domovu

A tak jsme zase v Anglii.

Nějakým zázrakem jsem se nakonec sbalila, v sobotu dopoledne jsme ještě byli s rodinou pana M. v Kočkafé a pak pan M. zaběhl do Alberta pro nějaké koření, zatímco já spěchala se zpožděním domů, a tak akorát jsem se potkala ve dveřích s babičkou, která zrovna přicházela. Chtěla jsem využít co nejvíc z těch posledních společných minut.

Nicméně samozřejmě ještě zbývalo to balení, poslední rychlá koupel, oblékání a tak, takže žádné klidné posezení se moc nekonalo, spíš jsem hodinu a půl vířila okolo a doufala, že nikdo nezavede řeč na bolestivé téma, že odjíždím. Místo toho se naštěstí všichni vesměs poslušně drželi anglického schématu, tedy bavili se o všem jiném, jen aby se rozptýlili.

Ve čtyři hodiny odpoledne jsme naložili všechno do auta, zamávala jsem kočkám, rozloučila se s bráchou a babičkou – tentokrát se to naštěstí obešlo bez slz, za což jsem ráda, protože přesně toho jsem se bála (tedy jejích slz). Naši se s námi spěšně rozloučili na letišti, a pak už jsme měli spoustu času, tak jsme si v klidu sedli na sedačky, browsili po netu, kroutili hlavama nad buranským vyjadřováním tamějších fóliových baličů (a taky nad tím, že to zabalení stojí dvě stovky), a já courala na záchod, protože cestovní střeva, a tak dále.

Párkrát jsem přitom prošla kolem automatu na horké nápoje, a došlo mi, že už mám zase anglické nastavení mozku, že budu zase vydělávat a tudíž nemusím řešit každou korunu, a taky že jedna libra za kelímek horké čokolády je úplně paráda 😀 Přitom kdo by za to dal 30,- korun? Je to divná věc, ale prostě takhle to mám. Vydělávám v librách – přemýšlím v librách 🙂 A hezky mě ta čokoláda zahřála.

Check-in se otevřel asi za hodinu, tak jsme odevzdali velké kufry a dál pokračovali zase jako páni – tuhle část máme nejradši, protože cestovat nalehko jen s příručákem je prostě nejlepší.

Pasovou a letenkovou kontrolu jsme prošli jako nic, a pak nám došlo, že máme pořád ještě docela dost času, a já měla hlad, takže jsme si splnili jednu takovou položku na to-try listu a zašli si na jídlo do Restaurantu Praha, na nějž jsme přišli díky Prague Guide. O tomhle místě, přesně jak říkají kluci z PG, většina lidí vůbec neví, a přitom je to naprosto fajnová kantýna s úplně normálním jídlem a normálníma cenama. Já si dala výborné kuřecí řízečky s bramborem a citrónem za kilo a dvě decky Cappy za 16,-, pan M. zkusil smažené houby, které nebyly úplně nejlepší, ale zase on neměl takový hlad, tak to nevadilo 😀 To já jsem si tu svou porci zprasila v deseti minutách a nemohla jsem smazat z obličeje nadšený výraz, protože mi prostě přišlo jako hrozný luxus mít dost času a klidu na to, abych si dala před odletem na místě normální jídlo. A ještě na letišti, kde zaprvé normální jídlo vůbec nečekáte, a zadruhé je tam všechno s horskou přirážkou. Byl to prostě zážitek a fakt super tip.

Po jídle jsme se vypravili ke gatu tak akorát včas, takže nás o to víc vyšokovala nějaká madam zaměstnankyně, která měla bůhvíproč potřebu na nás huláknout, že gate je zavřený, což nás upřímně vyděsilo. Jediný důvod, proč by byl zavřený, by byl ten, že bychom šli pozdě, a to člověku trošičku otřepe žaludkem, i když si myslí, že jde včas.

Madam to hulákla v angličtině, ale jsem přesvědčená, že to byla Češka. Každopádně hned jak nám zmizela z dohledu, šli nám v ústrety nějací další zaměstnanci, kteří vypadali, že mají padla, tak jsme se jich zeptali, a oni nám řekli, že to vůbec není pravda, a kdo že nám to říkal, jestli prý ta slečna (opovržlivě), co šla právě okolo. Když jsme přitakali, tak protočili očima a ať prý to vůbec neposloucháme.

Tak jsme pokračovali, gate byl samozřejmě normálně otevřený, security checkem jsme prošli bez sebemenších potíží, a pak jsme si u gatu sedli a čekali na nasedání naštvaní, co že to bylo za krávu, co měla potřebu někomu zkazit den.

Každopádně jsme pak přišli na to, že letadlo bude mít asi 40 minut zpoždění, tedy jsme hned psali Aničce a Lukášovi, našim spojkám a předchůdcům na místě, kam jsme jeli. To přes ně jsme tuhle rodinu našli, oni nás měli vyzvednout na Lutonu, a také s námi pak měli týden bydlet v našem novém (jejich starém) baráčku a učit nás, co a jak. My jsme si tohle nikdy předtím neužili, takže je to pro nás velká novotina a byli jsme z toho možná i trošku nervózní, ale nakonec je to úplně super a myslím, že jsme si už dlouho s nikým takhle nesedli. Mezi našimi povahami a zážitky jsou někdy takové podobnosti, že nás to až trochu děsí 😀

Let proběhl v naprosté pohodě. S upgradovanými sedadly jsme seděli hned vepředu a já v uličce, takže blíž k wc už jsem být nemohla, a to je pro mě vůbec asi nejdůležitější 😀 Wizzair má letadla dost hlučná, přišlo mi, že to nad námi fakt dost řvalo, ale nic, co by nespravila sluchátka s trochou kvalitního poslechu, a uteklo to. Vždycky si myslím, že let trvá dvě hodiny, ale ve skutečnosti je to jen hodina a půl, a kus jsme toho navíc prohibernovali – poprvé po dlouhé době se mi pohodlně leželo tváří na polštáři na klíně, nic mě nebolelo, neměla jsem hlad ani žízeň, a se zabořenou tváří máte hezky tmu, no parádička. Za panem M. seděl nějaký dlouhán, co ho prý dost kopal, ale co už, pro jednou jsem to holt byla já, kdo si cestu užil a neprotrpěl 😀 Občas si to snad taky zasloužím a zvlášť po té poslední cestě z Bali.

Po doletu jsme si vyzvedli zavazadla, opět bez problémů, a pak jsme se nějak vymotali na Short Term Parking, odkud nás A + L nabrali a odvezli do Chiddingfoldu, který teď bude na rok naším novým domovem.

Ukázalo se, že hlášky pana M., že si nemám brát teplou bundu, protože jedeme do teplých krajin, byly trošku předimenzované, a já ho neměla poslouchat. Nedá se tomu říkat vyloženě sníh, ale ledová krusta tu pokrývá hlavně po ránu téměř vše a teplo vypadá vážně jinak, tak se střídavě balím do všech možných vrstev toho, co zrovna mám, a zkouším, co funguje nejlíp. A nemůžu se samozřejmě dočkat, až budeme mít k dispozici auto a budeme si moct jet nakoupit, potřebuju určitě alespoň nějakou teplejší mikinu a nové legíny.

Zatím jsme byli v neděli na výletě do poměrně blízkého okolí, naši mentoři nás vzali do Sainsbury’s, kde jsme juchali jako malí smradi a hned tahali z regálů všechno to, co nám tak dlouho chybělo, a večer jsme pak byli v Bramley v hospodě, kde jsem okusila boží tip, kterým mě obdarovala Anička, a sice že se dá do Guinessu objednat sirup, čímž to dostane úplně jiný rozměr a naprosto fantastickou chuť, do níž jsem se v tu ránu zamilovala 😀

Guiness si dávám poměrně ráda, jednak vypadá celkem netradičně, jednak mám pěknou vzpomínku na to, jak jsem byla vůbec poprvé na školním výletě v Anglii a Irsku a byli jsme tam právě v Guiness pivovaru, no a taky mi chutná, že není tak hořký a silný jako normální pivo – je spíš takový dekadentní a krémový.

No a s tím sirupem je ještě dekadentnější a krémovější, je jím oslazený a hlavně ten černý rybíz se k té jeho kávové chuti neuvěřitelně hodí. Takže mám samozřejmě nový oblíbený pub-drink a jen mi zbývá zjistit, jestli tam dávají i jiné sirupy a jak to případně chutná. No, mám na to celý rok, žejo, takže no stress.

V té hospodě jsme se navíc potkali s dalšími Čechy, co žijí poblíž, což je taky jeden příjemný bonus téhle pozice – je tady strašně moc Čechů, a tak jsem zvědavá, jestli letos zvládneme být společenštější než dřív. A taky jestli si zvládneme plnit svá další předsevzetí, jako práce na hudbě, na psaní a tak.

Pozdravili jsme se samozřejmě už i s rodinou, v neděli kolem oběda jen stručně, což bylo fajn. Nenaháněli nás, nechali nám volno, i v pondělí ráno jsme přišli až o malinko později, až když byly děti i ona pryč, a Anička mě tak mohla v klidu provést domem.

Je tedy o něco menší než Little Thakeham, ale jinak je mu k uzoufání podobný, Sarah má samozřejmě i dost podobný vkus, děti mají stejně šílené množství věcí a šatstva, postele jsou zaskládané podobně šíleným množstvím polštářků, ale jinak je to tu v mnohém lepší a pohodovější, takže si nedělám starosti, že by to tu pro mě bylo nějak namáhavé. Bude to o něco zodpovědnější v tom, že například máme na starosti bezpečnost domu, což jsme u Ashleigh nijak řešit nemuseli, budeme se mnohem víc stýkat s dětmi, ale jinak je to prostě totéž v bledě růžovém, s mnohem lepšími platovými podmínkami a o sto procent lepší situací bydlící.

O rodině napíšu případně někdy jindy, zatím za zmínku stojí jen to, že jsou děti tři, dvě holky a jeden kluk, ale nejstarší holka tu asi zase tolik nebude. Máme dva super pejsky, kteří dohromady svými povahami dávají v podstatě dohromady naši starou dobrou Dášenku z Thakehamu, a určitě si s nimi užijeme. Dál má rodina taky morče Tin-Tina, o němž trošku uvažujeme, že bychom mu pořídili klec a vzali si ho k sobě, protože přes zimu přebývá ve skleníku v kotci a je tam sám, čímž ztrácí schopnost kontaktu a je obtížné ho třeba brát do rukou. V domě pro něj bohužel místo není, jednak z něj už děti asi nejsou tak odvázané, jako na začátku, a navíc se v domě vyskytují psi, z nichž ten větší, Hector, už dvě morčata zakousl, což není úplně ideální situace.

Jinak máme super pozemek, naše chatička je taky moc fajn a až si to tu po odjezdu Aničky a Lukáše začneme zařizovat podle svého, víme, že si to uděláme ještě víc fajn.

Zatím to všechno zkrátka vypadá velice ideálně, a i když mám občas v noci trochu stavy, že tak úplně nevím, proč jsem vlastně tady, a panikařím, věřím, že se to brzo uklidní a že nám tu bude dobře. Myslím, že je člověk prostě jen nedůvěřivý a nervózní z toho, jak dobře to zatím všechno vypadá. Na to nejsme zvyklí a všude čekáme háčky 😀

Tak snad žádné nebudou, konečně taky jednou!

A co vy, kdy vytáhnete paty zpoza pece a vyrazíte do světa? 🙂

Naše chatička… 

První mrazivé (ale krásné) ráno…