Králičí záchrana

Moje zvěrozáchranné zkušenosti nejsou mnohé, ale když se mi naskytne příležitost, tak to prostě musím aspoň zkusit. Minule jsem se pokoušela zachránit myš a nevyšlo to. Tak jsem pořád doufala, že jednou dostanu šanci něco opravdu v tomto směru dokázat a pomoct. Člověk je až příliš často svědkem takových těch malých tragédií jako přejetých nebo jinak osudem stižených zvířat, kde nemůže pomoct, takže když pak jednou může zkusit do světa vlít trochu dobra, myslím si, že by mělo být naprosto přirozené, že do toho dá veškerou možnou energii. Z toho důvodu jsem taky o víkendu na Covent Garden nasypala asi tunu ořechů do přítomných jednonohých a jinak pochroumaných holubů. Připadala jsem si sice poněkud jako ta holubí dáma ze Sám doma, ale jsou věci, které by prostě slušný člověk měl považovat za samozřejmost. Třeba pomoct, když může.

Takže když se mě včera ráno přišel pan M. zeptat, jestli si chci zase zahrát na Matku Terezu, sice jsem ho trochu v zoufalství sjela, že už tím martyriem nechci procházet znovu (myslím dívat se na zmrzačené zvíře), ale bylo jasné, že to aspoň zkusím.

Než mě bunny nácci a další podobní ochránci začnou (byť celkem pochopitelně) bombardovat – ne, nešlo o zdravé opuštěné mládě, které by jen čekalo na rodiče. Alespoň ten základ vědomostí, abych nebrala nic, co není vyloženě zraněné a na pokraji sil, mám. Binkyho (jak jinak) pan M. našel ve vodním příkopě za naší chatkou, ležel ztuhlý a mokrý na okraji, srdce mu bušilo a při zvednutí se velice ztuha a nepatrně hýbal, ale popravdě vypadal, že není ani tak na břehu jako spíš za břehem. Aby toho neštěstí nebylo málo, dole v příkopě ležel utopený jeho sourozenec.

Chtěla jsem to sepsat hlavně proto, abyste věděli, že v takových případech se nemá dát na první dojem. Králík vypadal tak jetě, že pan M. začínal uvažovat, že ho dorazí, aby se netrápil. Čemuž říkám celkem odvaha, na to bych koule neměla. Ale já nevím, možná to bylo tím zklamáním po myši, nebo je to prostě moje přirozenost – a taky možná tím, že byly ty Velikonoce a když na Velikonoce najdete zajdu/králíka/whatever, tak to přece něco znamená, ne? Zkrátka jsem mu tu myšlenku rázně zatrhla hned v zárodku a řekla jsem, ať králíka navalí a že uvidíme.

První pomoc byla kartonová krabice a v ní pár froté hadrů, do nichž jsem ho zabalila a s nimiž jsem ho hlavně taky několikrát třela. Dělali jsme to tak s čerstvě narozenými koťaty, s nimiž nebylo něco v pořádku, a nevím, ani jsem nepřemýšlela o tom, jestli je podchlazený z vody, přišlo mi prostě, že potřebuje rozproudit krev a vůbec život, a taky možná dát mu najevo, že není sám a že se o něj někdo stará. Ostatně vidíte to poměrně často na zvířecích maminkách, že nemocné mládě horlivě olizují, tak mi to dávalo smysl. A mrňous na to i trošku reagoval, pomalu a ztuha maličko kroutil hlavou nebo protahoval packy a jednou dokonce zívl. Tož to si pište, že jsem z toho byla celá naměkko a kápla nejedna fénixova slza.

Aby měl nějaké živiny, začala jsem řešit, co do něj dostat. Nakonec jsem s pomocí krátké FB diskuse (díky zúčastněným za všechna rady! Člověk nikdy neví, kdo z jeho IT kamarádů bude mít čirou náhodou taky hojné letité zkušenosti se zachraňováním zvěře…) a z debat s několika záchrannými stanicemi v ČR usoudila, že z dostupných možností je nejlepší kravské mléko a voda s trochou medu. Kravské mléko pro něj nemusí být dobré, může dostat průjem, ale pořád je to lepší živina než mléka rostlinná, což byla jediná alternativa. Nejlepší by bylo například baby cat nebo baby dog milk, záchranky mi doporučovaly sunar nebo neslazené kondenzované mléko, ale my prostě nebyli s to jet mu něco speciálního shánět a glukopur taky zrovna nemáme, takže na rehydrataci dostal do vody trochu medu. V první chvíli je asi hlavní udělat aspoň něco a neřešit, jestli je to to nejlepší. Nicméně jsem ráda za všechny ty rady, o králících toho fakt moc nevím a třeba mě překvapila informace, že údajně nesmí čerstvou trávu. Když jsem později zvažovala, jestli už není na pevné stravě, tráva byla to první, co mě napadlo zkusit.

Řešit, jak to mléko do něj dostat, jsem naštěstí moc nemusela, neb jsem si před časem z koše paní domácí zachránila malou lahvičku s úplně malinkou pipetou od nějakého olejíčku. Chtělo to jen dobře vymýt a sláva, aleluja a chvála dumpsterismu. Protože nemít tu pipetu, tak nemám páru, jak bych to dělala. Brčkem to dost dobře nešlo, na to byl moc malý.

Představovala jsem si, co by dělala králičí mamina s takovým tuháčkem – nejspíš by si na něj lehla a zahřívala ho. Tedy za předpokladu, že by ho rovnou neopustila, což se ostatně dost možná stalo. Tak jsem krabici opřela o topení a krajda během pár hodin začal trochu víc procitat, ztuhle se protahovat a hledat čumákem, co je okolo. O dalších pár hodin později jsme k němu najednou přišli a seděl na packách, což ve mně vyvolalo interní radostný záchvat. Poslední dobou se mi zdá, že letošek opravdu nějak nevychází, jak by měl, takže celkem nutně potřebuju dávku dobrých zpráv.

Oči měl v tu chvíli pořád zavřené, kroutil hlavou dokola, motal se a škubal, jako by měl záchvat, což ve mně vyvolávalo obavy, jestli není přece jenom nějak zraněný, ale cca za hodinu dalšího intenzivního zahřívání a zachlumání do hadrů se z toho vyspal, začal mžourat a najednou jsme měli v krabici docela jiný případ. Večer už byl králík suverénně na všech čtyřech a probral se natolik, že se mu začalo nelíbit, že na něj někdo sahá, začal vyvádět a při pokusu o krmení po mně vyjížděl s nevídanou rychlostí a kuráží 🙂

Přešla jsem tedy na taktiku „králičího burrita“ a pro další krmení ho balila do hadru. Dával zpočátku najevo, že se mu to moc nelíbí, ale pevnému objetí dečky nakonec neodolal a naprosto se tomu poddal. Krmení jsem podle rad toho dne provozovala v jakžtakž pravidelných intervalech ráno-poledne-večer a množství jsem neřešila, spíš podle toho, kolik mi dovolil a jestli se snažil baštit sám nebo se spíš bránil. Nešlo ale ani tak o to, aby byl spokojený, jako spíš aby měl nějaké ty živiny a nějakou vodu.

Na noc jsme ho dali do větší krabice s dírami a zkusila jsem mu tam dát nějaké zrní, vodu v misce, salát a kus jabka, nicméně ani jednoho se netknul, takže pravděpodobně přece jenom ještě byl ve věku na kojení.

Ráno jsem ze schodů seběhla s trochu sevřeným srdcem – co když ho přece jenom přes noc kleplo?

Vypadal ale, světe div se, naprosto v pořádku, seděl si tam tak v koutku a spíš přemýšlel, co bude. A my taky. Vypustit ho do přírody by mu žádnou službu neudělalo, tak jsem dohledala nejbližší záchrannou stanici pro divokou zvěř, dopoledne jsem donutila šéfovou, aby tam zavolala a zeptala se, jestli si ho vezmou, a protože jí řekli, že ano a ať hned vyjedeme, tak jsme hned taky vyjeli.

Záchranná stanice stála na krásném kousku pozemku, kde stálo několik kamenných pomníčků plných jmen. Už z toho lze soudit, že tady mají zvířátka opravdu rádi, a celkově tam na nás dýchala klidná atmosféra. Binky byl během pár minut předán, zkontrolován pevnou a jistou rukou jednoho pána, jestli nemá nějaké „kamarády v kožichu“, ale neměl, a tak nic nebránilo jeho přijetí.

Pán nám ještě dal referenční číslo s tím, že si můžeme kdykoli zavolat a přeptat se, jak se má, což nás celkem příjemně překvapilo, ale upřímně nevím, jestli to chci dál sledovat 😀 Dostat ho na tu záchranku byl pro mě happy end, zvlášť pak slyšet, že na něj čeká pěkný velký kus soukromé louky, kde se prý „nikdy nic neděje“, a kde by tedy měl mít víc než šanci prožít normální dospělý králičí život. Co víc si přát?

Samozřejmě je známo, že každý dobrý skutek musí být ihned po zásluze potrestán (a já jsem věděla, že se nemám z toho happy endu tak blbě usmívat), takže jsme cestou domů píchli, zjistili, že naše debilní auto nemá rezervu, volali šéfce, ta nám řekla, že si máme zavolat do servisu o radu, jak to zalepit, jenže jsme zjistili, že nám právě oběma došel kredit, tak nám řekla, že zkusí zařídit, aby zavolali oni nám, nato nám zavolala, že za námi brzy někdo přijede, což by bylo fajn, kdyby to byla pravda. Místo toho jim cesta z asi deset minut vzdáleného servisu trvala 40 minut a my už celí hladoví a nasraní, pan M. k tomu musel dvakrát navigovat autobus skrz mezeru, protože zdejší silnice prostě tvrdošíjně odmítají počítat s tím, že by se tam chtěla vyhnout dvě větší vozidla, no prostě báječně strávené poledne. Nakonec maníci dojeli, zasmáli se historce, vyndali rezervu, pomohli ji panu M. nandat (ne, že by to neuměl, ale s elektrickým šroubovátkem je to přece jenom o kapičku rychlejší…) a odfrčeli. Šéf nás požádal, ať si pro příště hlídáme, že aspoň jeden má kredit, v dohledné době bude třeba zajet do servisu vyměnit rezervu za pořádné kolo a do té doby budeme jen zvědaví, jak to bude s placením, protože za tohle už si zodpovědnost brát opravdu nehodláme.

A jaká byla vaše středa?