Random pracovní zápis

Láká mě představa, že budu psát jen tehdy, kdy mám něco zajímavého ke sdělení. Jenže to by pak člověk musel mít ty blogy dva – jeden na to zajímavé a ten druhý na to, aby se vyblogoval. A než mít dva blogy, to já to radši vyřeším tak, že vám rovnou řeknu, že dneska se jdu jen vyblogovat. Ani ne nadávat – pro změnu – jen prostě takový random pracovní zápis z random pracovního pondělí. Tak to klidně přeskočte na konec, tam je Fafíkem pěkně vyvedený maják 🙂

Nechápu, že je teprve pondělí. A taky nechápu, že už je devětadvacátého června. Za dva dny tu máme červenec! Budu mít svátek! O.o A červenci už se dá říkat léto, už to není jenom jako.

Dnešek nám opět připomněl, že snadným dnům patrně odzvonilo, a o to víc mám teď strach z těch nadcházejících už od pohledu nesnadných. Dnes to měla být maximální pohodička, pouhé tři cleany s novými přijíždějícími, a to jsme ještě začali už v devět ráno. Vypadalo to, že to budeme mít hotové snad ještě dopoledne a na odpoledne nám pak zbyde už jen pár incleanů a kopec flákání se.

Místo toho jsme před obědem za ty tři a půl hodiny stihly jen dva cleany, což je totální tragédie, o polední pauze jsme si vůbec neodpočinuli, protože pana M. popadla inspirace a musel vařit „baštu“ místo něčeho jednoduchého a rychlého :D, no a po obědě nám ten třetí clean zabral taky bezmála hodinu a půl, takže jsme to stihli tak akorát před třetí hodinou a pak nám zbyla hodina a půl na šest incleanů, což nevypadalo zrovna ideálně. Naštěstí jedna unita uklidit nechtěla a ty ostatní byly v pohodě. Plus jsme byli od rána tak rozjetí, že jsme stíhali jeden inclean za čtvrt hodiny, což je docela brutální rychlost. Pořád přemýšlím, jak by tohle tempo a level obtížnosti organizace stíhali třeba Rumuni nebo Polka. To si neumím ani představit.

Bohužel, návštěvníci si všude zvykli, že jim vyndavám čisté věci z myčky, a tak na mě skoro pokaždé, když přijdu na inclean, čeká plná myčka. Nějakou záhadou taky skoro všichni zvládají naplnit celý ten obří koš za jeden den (někde naplní dokonce i všechny recyklační), takže neustále vynáším odpadky, do toho mi pořád někdo rozbíjí sklenice, všichni drobí na podlahu nebo roznáší písku, že by se to do boty nevešlo (takže se musí všude luxovat), polovina zákazníků přeskupuje vybavení unit jak se jim zlíbí, takže cleany trvají dvakrát tak dlouho už jenom proto, že hledám, kde co je, a ještě si tam tahají nádobí z restaurace, které mi nezbyde než umýt a vyleštit hned tam (v Maid’s Store po práci bych to bohužel nezvládla, nemáme tam myčku a bez ní to pořádně nejde), jako bych toho snad i v normálním stavu neměla dost.

A aby toho nebylo málo, hosté se cpou sušenkama, že mi kolikrát ani plný zásobník na vozíku na ten den nestačí a musím běžet pro další, a nějak se nám sem dostali holubi, takže kromě relativně roztomilých fleků po vlaštovčím trusu na balkonech teď denně musíme řešit neskutečné nálože zelených výkalů před dveřmi, na které abych si snad zařídila rejžák. Co naplat, že jsem si toho holuba pohladila, když mi ho přinesla jakási holčička od vedlejší chaty ukázat (prý mají doma slepice, ale stejně respekt, že ho chytla), co na tom, že mám to ptactvo ráda (naše bejbiny orebice se znovu vyrojily s mladými – možná je to jiný pár – a znovu jich do pár dní měli z osmi dvě), práce je tu se vším čím dál tím víc a chutné to dvakrát taky není (i když furt lepší než posrané záchody). A ještě povlíkáte postel a zjistíte, že máte špinavý povlak na polštář a není čas běžet pro nový. No tak se to votočí směrem dolů, no, co naděláš 😀

Když přijdu po práci domů, je fuk, že jsem se celý den jak blázen těšila na Coronu, stejně si nakonec dám radši kafe, abych vůbec vydržela vzhůru do večera.

Mám ovšem obrovskou radost:

• Těch pařmenů odnaproti prý tam bylo v sobotu snad šedesát a v okolí to dost zdemolovali. Většina sousedů chlastala v tu dobu taky nebo měli v neděli volno, takže na nedostatek spánku si nikdo jiný moc nestěžoval, ale ten nepořádek a hluk stačil na to, aby se tím šéfová začala zabývat, takže z toho snad někdo něco vyvodí, muhihi. A potěší vědět, že nejsme jediní, koho to dost naštvalo – Polce zdemolovali zahrádku, kterou si zrovna pár dní před tím zrenovovala. Navíc jsme se poprvé dozvěděli, že máme pro tyto případy nouzové číslo, na němž vždycky někdo musí být. Jen škoda, že nemáme na uk simce ani kredit, ani signál.
• Ve čtvrtek jdu znovu na babysitting. Sice nám utekl sobotní, o němž jsme se pak dozvěděli, že za něj dokonce nabízeli dvacet liber na hodinu na osobu! (jako chápete to? To je přes šest stovek, šílenost, a byli bychom tam třeba tři hodiny a dva :D), ale vzhledem k tomu, že všichni ostatní jsou příliš busy s chlastáním a zevlením, vypadá to, že se všemi podobnými nabídkami půjde šéfová vždycky na jistotu za námi. Tomu říkám chechtáky skoro zadarmo. Nechápu, co to tu s těma lidma je, že to neberou, zvlášť ti, co si furt stěžují, kolik tu utrácejí za jídlo a jak je tu plat na prd.
• Jak byly dnes ty unity těžké, vybalancovalo to naše nálezné. Ještě před obědem jsme se domů táhli asi se třemi taškami jídla a pití, a to hlavně čerstvé ovoce, trochu alkoholu nebo luxusní čokoládové pralinky – to všechno se tu platí div ne zlatem. Olej, vajíčka nebo trocha rajčat se u nás samozřejmě taky neztratí. Aspoň jednou měsíčně takhle „nakoupit“ a jsme za vodou.
• Taky nás zatím těší vyplněné komentářové formuláře od hostů. Nemusí pršet, jen když kape. A nemusejí nás vychvalovat, jen když si nestěžují 😀

Pan M. na mě naléhá, ať zveřejním článek se všemi jeho fotkami z Fafíka, ať se s tím má kde pochlubit. Na FB to dát nechce, aby nepřišel o autorská práva, ale něco mi říká, že tolik dat by ten blog nemusel pobrat. Tak že bychom mu založili třeba DeviantArt? Anebo Flickr…? To aby na sebe prásknul svoje jméno, když nechce, aby mu to někdo vyfouk…

Památkově chráněný maják na Round Island