Říjen řádně podzimní

Řekla bych, že letos s tím říjnem dělám, co se dá. První týden jsem strávila doma odkškrtáváním všelijakých menších či větších povinností a votočováním, v druhém jsem si vyčetla mozek z hlavy při pobytu na chalupě s babičkou, kam jsem si vzala celou sérii Twilightu a to tak nějak čtenářsky předurčilo celý týden – samozřejmě s přestávkami na procházku v lese (houby ještě rostly), hrabání listí na zahradě (u toho se mi krásně odpočívalo), občasné čumnutí na nějaký ten zvířátkový dokument v televizi nebo na hraní Scrabble.

Taky jsem se skoro denně prolívala kafem s tučňáka a než jsem o příštím víkendu odjela domů, stihla jsem se ještě příšerně zrušit vlastní idiocií, s níž jsem po asi sto padesáti letech popustila uzdu sebekontrole a nezřízeně smíchala několik panáků rozličného alkoholu a jednu lahvinku piva, což mi zaručilo noc, na jakou se nezapomíná – nebo aspoň doufám, že si to budu nějakou chvíli pamatovat. Člověk by řekl, že má podobné úlety už dávno za sebou, ale moje naivita už zase dostala na frak a ne, nezvládám to po těch letech líp. To se prostě nedělá, tytyty, nenene, a dobře mi tak, že mi celou neděli bylo zle.

Kromě toho úletu jsem si ten týden ale užila příjemně čtenářsky a chalupářsky, pěchováním voňavého dříví do kamen, pálením listí (vyčoudili jsme sousedy, ale jejich problém, nemají si tam ten barák stavět…), brouzdáním po zahradě, koukáním na kýčovitě úžasné západy Slunce a přemýšlením o tom, že by to šlo, takhle nějak žít. Že to město až tak nepotřebuju, stačí mi jednou za týden nebo za čas dojet někam autem na pořádný nákup, internet se tam dá zařídit (prozatím žijeme z O2 flashtičky) a na to, že nemám kolem sebe svoje přátele a čas s nimi musím plánovat dopředu na těch pár výjimečných dní, kdy jsem zrovna v Praze, jsem si stejně už dávno zvykla. Tak vo co go, žejo. Myslela jsem si, kdovíjak nebudu celý život městsky naladěná, a zatím ani nejsem. Jednou za čas tam strávit týden, dva, mi vyhovuje, ale v podstatě samota někde na vesnici, polovesnici, mé asocialitě nadmíru vyhovuje. A samozřejmě to všechno ekologické okolo tomu taky pomáhá.

Po chatě jsem se doma sotva ohřála a už si pro mě přijel pan Mysteriózní. Obdrandili jsme spolu město na kolobrndách, zašli do oblíbené pizzerie na večeři a hodně jsme si toho řekli, čímž se náš vztah posunul do zajímavé pozice něco mezi novým začátkem a dlouholetým spokojeným soužitím. Potvrdilo mi to myšlenku, že jsme vlastně hrozně silní. To, co jsme spolu prožili v Anglii, nás otestovalo. Sestěhovat se s někým prakticky cizím, s kým jste si sotva začli, mi vždycky připadalo jako bláznivá myšlenka, ale my měli společný cíl a smysl, a proto to fungovalo, i když to někdy vypadalo, že to už fungovat nechce. Přestáli jsme to, vrátili jsme se do starého světa zocelení a s chutí posunovat svoje hranice dál – jak hranice každého z nás, tak ty, co máme společné.

Jsem na to hrozně zvědavá. Naše společná cesta za životem v zahraničí se ukázala být jen naprostým prvopočátkem, špičkou ledovce, jen prvním krokem. Najednou z toho byla cesta za životním stylem, lovení informací o superpotravinách a zkoumání toho, jak nám fungují těla. Můžeme žít bez mléka? Bez problémů. Můžeme žít bez masa? Zatím jsme nedošli k tomu, abychom tak žili výhradně, byli jsme přece jen trochu pohodlní, ale mám neuvěřitelně dobrý pocit z toho, jak daleko jsme ušli a jak moc jsme byli schopni maso nahrazovat. Jsem z toho nadšená a upřímně doufám, že si jednou budu moct na sebe nalepit cedulku vegan a i kdyby jen na pár měsíců, chtěla bych se v tomto směru otestovat a vidět, co to udělá. Nicméně nespěchám, jdu pozvolna správným směrem a věřím, že jednou dojdu na místo, které určitě nebude cílem, spíš mezníkem, odkud zase bude lepší výhled na budoucnost, a kdo ví, jaká bude.

Tenhle týden si užívám zase trochu jiné dovolené – bydlím u pana M. a sžívám se s jeho rodinou a s tím, odkud vyšel. Jsem z toho celá nervózní, ale mám z toho dobrý pocit. Je to zase docela jiná meta a zkušenost a myslím, že jsem to potřebovala. Člověk je někdy až příliš zaměřený na sebe a udržení vlastních vzpomínek a zapomíná, že ten druhý má taky za sebou celý svůj dosavadní život a že tam je taky o čem mluvit a na co vzpomínat. Čím víc si to připomínám, tím víc mi připadá jako zázrak, že se dva lidi s tak rozličných světů a životů nejen potkají, ale i spojí. I kdyby to bylo jenom na čas, je to paráda.