Roadtrip: Cornwall v devíti dnech

Nějakým zázrakem se podařilo, že jsme nakonec přece jen odjeli alespoň na jednu další letošní dovolenou. Samozřejmě jsme si zase nevybrali zrovna nejodpočinkovější variantu, ale za to nelze tak úplně vinit lockdown (byť to letos prostě s létáním a plánováním zahraničních dovolených fakt není úplně ono, co si budeme), ono by to tak dopadlo asi stejně, protože jsme prostě měli příliš velkou potřebu změnit prostředí a vidět něco, co jsme ještě neviděli a co jsme chtěli vidět už dlouho 🙂 A když nám letos neklaplo Skotsko, Lake District ani Snowdonia, tak jsme se naštvali a řekli si, že teda aspoň ten Cornwall, kde máme mimojiné kamarádku a pan M. se strašně těšil, že si s ní zasurfuje, no a tak se to celé nějak udělalo a po tom porodu s plánováním a bookováním ubytek se nakonec fakt jelo!

Plán byl: Máme pět pracovních dní volna a k tomu jsme si přibrali z každé strany jeden víkend a chceme to využít na maximum, takže jsme vyjeli v sobotu ráno v odporně brzkou dobu, a tím myslím kolem třetí, čtvrté ráno, takže spíš ještě v noci 😛 To bylo proto, abychom už v deset byli v pohodě s rezervou v Tintagelu, kde jsme měli první zastávku s přenocováním.

Tak tedy v to sobotní ráno jsme dojeli do Tintagelu krásně i s několika zastávkami po cestě na záchod a protažení se, a přes nějaké obavy ohledně parkování jsme našli krásně místo, automat na placení fungoval, a dokonce i počasí se tvářilo celkem slušně, tak jsme se nachystali a s předstihem vyrazili na malou procházku městečkem k „hradu“, tedy přesněji ke kopci/ostrůvku, kde se nachází jeho ruiny.

Pokud vám ten název nic neříká, co takhle Kamelot? Tintagel je totiž jedním z míst, kde se podle vědců bájný hrad Artušův mohl docela dobře nacházet, a přestože jsme oba s panem M. fanoušci příběhů o Merlinovi, já osobně snad v jakékoli podobě (hello, Stargate Myrddin…), o tomhle místě jsme nikdy neslyšeli, a když už tedy konečně ano, tak jsme si ho nemohli nechat ujít, nehledě na to, že podle mnohých je to jedna z těch nejlepších věcí, co můžete na Cornwallu vůbec vidět. S čímž tedy můžu po shlédnutí souhladit.

Noclehy byly zajištěné v několika různých levelech – od penzionů přes hostely se sdílenými ložnicemi po kempování na louce in the middle of nowhere, takže balení a vůbec chystání se bylo o to náročnější – museli jsme shánět nějaké kempingové vybavení na vaření, vymýšlet, nakupovat a balit potraviny tak, abychom nemuseli být závislí na hledání obchodů nebo restaurací tam, kde by dávalo větší smysl mít něco vlastního, a abychom si taky mohli dávat během dne čaj tak, jak jsme zvyklí, což není zrovna něco, na co bychom chtěli chodit ven, kde je ta přirážka prostě zbytečná a taky s tím čajem nechceme někde sedět, chceme ho mít spíš v báglu v termosce a usrkávat během pochodu.

Tintagel je součástí English Heritage nadace, a jako takový bylo třeba si ho zabookovat, jako ostatně drtivou většinu všech památkových lokací v nynější době, a taky zaplatit (EH nabízí členství, za normálních okolností bychom si radši pořídili to a využili ho pak i jinde, ale v nynější době a s počasím, které se vzdalovalo od letního a blížilo k zimnímu, jsme nad tím mávli rukou a holt zaplatili jen ten jednorázový vstup), a díky tomu, že musíte všechny takové věci řešit dopředu a na přesnou hodinu, se takový roadtrip nedá pojmout maňánovsky, většinu věcí prostě musíte mít naplánovanou, nicméně na většině lokací se nám dobře podařilo odhadnout nebo pozjišťovat, kolik času tam budeme chtít strávit, a tak jsme se většinou nemuseli honit. Na Tintagel jsme měli de facto celý den, ale dohromady jsme tam strávili přibližně čtyři hodiny, což naprosto odpovídá doporučením z internetu, ovšem kdybychom nebyli po cestě a vstávání tak unavení, snad bychom tam byli i dýl. Rozhodně si dovedu představit vracet se tam například na druhý den, aby to místo člověk zase zastihl v trochu jiných podmínkách, nicméně my jsme měli docela pěkně – zatažené ráno nám poskytlo dramatické mračné pozadí, což já osobně miluju, a kolem poledne to ten vichr z hor, co se do nás opíral snad na všech útesech, kam jsme se vydali, rozehnal, a docela na nás i šajnilo.

Ten víkend bylo vůbec nádherně, což tedy také způsobilo, že nás zastihly docela davy, ale naštěstí jsme na všechno to důležité dorazili vždycky tak nějak ve správnou dobu, že jsme s těmi davy zase tolik nešli.

Po návratu z hradu a útesů jsme se vrátili k autu, lavička na parkovišti posloužila jako ideální posezení k čajíčku z termosky, a kolem čtvrté hurá zacheckovat do ubytka, kde jsme dostali pokoj jen pro sebe, byť šlo o share, protože prostě měli málo lidí a taky se víc snažili kvůli Covidu, než se snažili jiní, tak jsme se mohli tu první noc vyspat hezky v klidu a o samotě a bylo to fajn.

Bonusy Tintagelu jsou, kromě toho, že tam můžete v klidu strávit 4 hodiny a víc, například plno proměnlivých výhledů – co krok, to jiná fotka – samozřejmě přítomnost historie, možnost trajdat po útesech, ale z těch přízemnějších věcí tam taky mají okýnko s kafem, záchody a obchůdek a taky sezeníčko venku, kde si člověk může v klidu popiknikovat a naobědvat se mimo centrum městečka, kde to tedy mimochodem ultražilo, a to už mělo být po sezóně. Bylo ale holt krásně a je to zjevně oblíbená destinace, i když je to takhle na konci světa, a tak když jsme se vraceli k parkovišti, všechny obchůdky a restaurace, co mezitím otevřely, měly co dělat.

Nebonus byly veřejné záchody v centru, kde ty normální u parkoviště jsou už prý nějakou dobu zavřené a místo toho vám nabídnou jen placené o kus vedle, které nejsou nic moc, a že vám nabízí platbu mobilem, je sice fajn, ale kdyby fungovala, bylo by to fajnovější. Nakonec naštěstí alespoň na jedněch jsme to rozchodili, ale chvílema už jsem fakt měla Tintagelu plné zuby, protože fakt nesnáším, když se něco jmenuje Hi-Tec a nefunguje to, a taky když po vás někde chtějí drobné, ale nemáte je kde vzít, protože obchody nerozměňují a nikde žádná mašina nebo co. V tomhle je doba koronavirová někdy fakt na palici.

Tak, tolik k Tintagelu, na viděnou zas někde jinde 😉