Roadtrip: Cornwall v devíti dnech / Newquay v mlze

Na druhý den v Newquay jsme byli fakt natěšení. Ten první byl takový zvláštní tím, že jsme si představovali prakticky okamžité setkání s kamarádkou, která pro nás bude tak trochu místní průvodkyní, to pak člověk to místo zažije úplně jinak, jenže to nevyšlo a my tedy byli zklamaní, ale zároveň jsme si byli jistí, že to tedy holt vyjde na druhý den.

Jenže to nevyšlo ani tehdy.

Komunikace byla už tou dobou tak nepochopitelná a nefunkční, že jsme pochopili, že to dost možná nemusí vyjít vůbec, a měli jsme z toho fakt dost zkaženou náladu. Po měsících plánování a domluv některé věci fakt nepochopíte, obzvlášť takovou vlažnost, polovičatost a nerelevantnost v reakcích. Měli jsme v plánu společnou snídani nebo kafíčko v některé lokální kavárně, místo toho jsme skončili opět jen ve dvou ve Wetherspoonu, což bylo takové hořkosladké, my máme Wetherspoon rádi, ale plán byl jiný, že. Kvůli tomu jsme do Newquay nejezdili. A vůbec na Cornwall.

Krom toho jsme tam neuvěřitelně dlouho čekali, a přestože je to frančíza, stálo dost věcí tentokrát za starou bačkoru, například naše „extra porce“ fazolí, která byla naprosto směšně malá, a jelikož do Wetherspoonu chodíme celkem často, víme, jak to má vypadat. Jenže odchytit si číšníka bylo skoro nemožné a vzhledem k tomu, že jsme na tu snídani čekali snad tři čtvrtě hodiny a viděli jsme, že nejsme jediní, i přesto, že podnik nebyl nijak plný (pro srovnání, když jsme byli na tomtéž jídle včera v Guildfordu, čekali jsme šest minut), bylo naprosto jasné, že budeme-li čekat na nějakou nápravu, zbytek jídla bude studený a my tu budeme do oběda. I tam jsme se tam zasekli na mnohem dýl, než jsme chtěli.

A tak jsme to překousli, posnídali, a jelikož odpovědi na dotazy stále nepřicházely, ani po snídani nám nezbylo než se zabavit po svém. Cestou ze snídaně jsme pokukovali po krámech, já měla šanci zajít na poštu a poslat domů pohled, a taky jsem nakoupila nějaké místní laskominy šéfům. Pak jsme se vydali na procházku k plážím a pan M. cestou zvažoval, že už nebude čekat a prostě půjde surfovat sám, jenže jsme nepočítali s tím, co se pak bohužel stalo – že nebudou vlny.

To dopoledne bylo Newquay zahalené v mlze, ani stopa po mracích nebo nedejbože sluníčku, a taky ani stopa po vodě a vlnách. Odliv, podivné ticho a bezvětří a na plážích se lidi jen procházeli, venčili psy a děti. Surfařů pomálu, jen pár „vznášečů“. Pan M. měl chmury, i já si uměla představit zábavnější dovolenou, a oba jsme si začínali uvědomovat, že ten plán si tu zasurfovat mu taky nemusí vůbec vyjít, i kdyby jen o samotě. Pokud ne dnes odpoledne, má na to už jen zítra ráno, pak jedeme dál. Co s tím?

Tak jsme se procházeli, povídali si, já si představovala, jak jsem dřív dávala na první dojmy z nových míst, jak mě ovlivňovaly, když jsem ještě necestovala. Uvědomovala jsem si, jak moc jsem se v tomhle změnila – počasí mi už dávno náladu nebere. Samozřejmě mě dokáže mrzet, pokud se zrovna vyskytuju na dovolené a není všechno sluníčkové, ale když nám nezbylo než na tu dovolenou jet v září, bylo mi naprosto jasné, že to nebude dovolená letní – a přitom nám v tomto směru náhodou počasí neuvěřitelně přálo, alespoň do téhle chvíle. A mlhu mám taky ráda, stejně jako mám radost z deště i sluníčka, ze sněhu i námrazy, prostě z každé změny, na kterou je člověk nějakým způsobem už připraven, protože už toho taky dost zažil.

Jediné, co mě ještě vytrvale dokáže zklamávat, jsou lidi.

Na odlité pláži pod rouškou mlhy se mi taky líbilo. V téhle jeskyni jsem ovšem zažila divnou věc. Nebyla až tak hluboká, pár desítek metrů, ale dozadu se zužovala a čím hlouběji jsem šla, tím víc jsem se dusila. Vyloženě jsem cítila jak mě něco krok za krokem víc a víc svírá, jako bych se nořila do obrovské hloubky a tlačila na mě ze všech stran voda. Jako by mě gravitace na konci té jeskyně svírala s dvakrát větší silou než obvykle, a jakmile jsem se vydala ven, krok za krokem jsem byla lehčí a lehčí. Klaustrofobií nijak zvlášť netrpím, tma tam nebyla, nebála jsem se, ani nijak nepanikařila. Ale ten pocit byl tak fyzický, že ho doteď cítím a přemýšlím, jestli to mohlo skutečně být nějakým způsobem fyzické, nebo jestli to byl nějaký trik mysli, která má s nenadálým stísněním větší problémy, než jsem myslela. Co myslíte vy?

Zbytek dne nějak utekl, popravdě nevím, kde všude jsme se courali a co jsme dělali. Procházeli jsme se a zkoumali okolí, kolem poledne jsme si v irském pubu dali Guinness, snad jsme byli na skok v Sainsburys. Šli jsme přeparkovat auto na jiné long-stay parkoviště, protože to první zase až tak long-stay nebylo, a nějak odpoledne mám pocit, že jsme byli opět na Fistral beach a vlny vypadaly, well, nic moc, ale že by to šlo. Tak se pan M. odhodlal a šel do půjčovny, kde mu řekli, že právě zavírají a že musí přijít až ráno, což nepotěšilo. A navíc to ani nebylo moc brzo ráno a my byli nervózní, abychom se tu nezdrželi moc dlouho, ale co se dalo dělat.

Mám pocit, že odpoledne jsme zčásti strávili i na pokoji, kde mezitím zmizela jedna asijská paní a místo toho nám přidělili jabbu hut, tedy slečnu alespoň dvojnásobných rozměrů a hlavně velmi podivného chování. Krom její velikosti (nemám s tím absolutně problém, ale v surfařském středisku to byl jev poněkud nezvyklý) nás zejména dostalo, když nám všem oznámila, že jde do sprchy (jedna na pokoj se čtyřmi lidmi) a že tam bude hodinu, a jestli někdo potřebuje na záchod. V té sprše si pak pouštěla hudbu, což bylo slyšet jen trochu a nám to až tak nevadilo, nicméně když se blížilo k hodině, začínala jsem mít fakt krizi s močákem a plné zuby divných lidí, a byla jsem ultra ráda, že vylezla fakt snad na minutu přesně. Za co jsme nikdo rád nebyl, bylo, že se pak přesunula na ten náš malinký pokoj, kde si ještě nějakou chvíli tu hudbu pouštěla dál, nahlas, zatímco si vybalovala. To se prostě nedělá a fakt nechápu pochody lidí, co se takhle na sharu chovají. Pokud jsi na sharu, existuje zásadní pravidlo, chovej se tak, aby o tobě pokud možno nikdo nevěděl. Ze stejného důvodu opovrhuju lidmi, kteří se vrací na pokoj pozdě (což by nevadilo), ale hlavně hlučně a třeba si ještě rozsvítí, což jako to bych vraždila, ale naštěstí už se nám to hodně dlouho nestalo.

Všichni jsme naprosto bez pochyb měli úplně stejné myšlenkové pochody, ale kupodivu jí nikdo nic neřekl, ona to pak vypla a byl pokoj. Už si nepamatuju, jestli jsme pak ještě šli ven nebo to už byl večer a šla jsem se taky koupat, spíš to. Každopádně si pamatuju, jak jsem namáhala představivost uvažováním o tom, jak se bude ta slečna sápat na vrchní palandu, kam se dost blbě leze i člověku méně objemnému, a nijak jsme nezáviděli mladíkovi, co spal pod ní. Vzhledem k tomu, jak se ty rošty prohýbaly, to by mi na klidu zrovna nepřidalo. Taky jsme všichni bezpochyby svorně doufali, že nebude moc chrápat, nicméně to je přesně důvod, proč s sebou zásadně na veškeré výlety s přespáním vozíme špunty do uší. Bez toho to fakt nejde.

Takže takhle zhruba vypadalo patnáctého září, a ještě mám pocit, že jsme šli na večeři, ale to už mám bohužel taky v mlze. Ten den se hlavně nekonalo ani surfování, ani sraz. A pan M. už to s pokusy o domluvu celkem vzdal. „Kamarádka“ dobře věděla, na jak dlouho tam jsme a jakou máme představu o programu, takže to celé nedávalo smysl a popravdě jsme k tomu do dnešního dne nedostali jakýkoli komentář. Jsem empat, ale někdy mám problémy chápat pochody druhých lidí. Přitom naprosto chápu, že každý každému nesedne a že taky někdy se nemusíme chtít vidět ani s lidmi, kteří nám sednou, protože na to prostě zrovna nemáme náladu, ale pro co pochopení nemám, je nulová komunikace, kdy vám člověk nic neřekne a místo toho odpovídá na půl huby nebo vůbec a pak se chová, jako by se nic nestalo.

Ten druhý večer jsme tedy šli spát ještě zklamanější, s vědomím, že naše návštěva v Newquay se holt nevydařila podle našich představ. Nicméně za daných okolností jsme to i tak využili, jak se dalo, a byli jsme rádi, že jsme si tam udělali zastávku. Přišli jsme, viděli jsme, a další den nás čekaly další zajímavé věci. Jeden zásek roadtrip nedělá a vždyť jsme teprve v půlce! Nervózní z toho, jak se budou dařit další dny, trochu trpcí z toho, že se blížíme konci, ale taky pekelně natěšení.