Roadtrip: Cornwall v devíti dnech, Od Boscastle po St. Merryn

První probuzení na Cornwallu , přesněji v Tintagelu, bylo probuzení celkem milé, jak to jen na pokoji s nízkými palandami jde (jsem drobek, ale nemám ráda, když si nemůžu na posteli sednout, aniž bych si urazila hlavu). Usínali jsme v jedné posteli, ale někdy během noci jsem pana M. ztratila, odstěhoval se k sobě, což mě nepřekvapovalo, nebyla to postel zrovna největší. Naštěstí zima mě nebudila, což byla původně moje obava vzhledem k otevřenému oknu za hlavou, které nešlo zavřít, neb jím byl protažen kabel, který jsme neměli vypojovat – poskytoval elektřinu majitelům ubytování.

Další drobná nepohodlnost spočívala v koupelně, kterou jsme neměli na pokoji, nýbrž po schodech dolů, a taky byla sdílená, což naštěstí nakonec nebyl úplně problém, ale když první věc, co po ránu potřebujete, je honem rychle záchod, je nemilé, když za ním musíte kamsi mimo pokoj a ještě po schodech, které v právě probuzeném stavu nemusí být nejlehčeji zdolatelnou překážkou.

Co bylo milé, byla snídaně, kterou jsme zkombinovali z potravin nabízených ubytováním a z vlastních, a přestože i kuchyně byla sdílená a byly obavy, abychom tam zrovna nenarazili na druhý obsazený pokoj (museli bychom kvůli Covidu čekat), štěstěna se na nás usmála a stihli jsme se v klidu nasnídat a zkoumat přitom fixkami popsané stěny, tvořící vlastně návštěvní knihu. Nechyběl ani podpis český, majitel měl kamaráda Čecha, který tam prý nějakou dobu bydlel. Tak jsme přidali ještě další, jak to jen šlo zčásti vyschlými fixkami.

Přemýšlela jsem, jak je tahle doba likvidační pro podobné podnikatele a čím si museli v posledních měsících projít. Tohle ubytko otevřeli z vlastních nákladů těsně před lockdownem a jen zázrakem se jim podařilo přežít první vlnu, ovšem dobře na tom nebyli. Bylo příjemné vědět, že svou návštěvou jim pomáháme postavit se na vlastní nohy, a měla jsem tím pádem pocit zodpovědnosti a chuť pro ně udělat i něco navíc. Představovala jsem si, jak bych tam ráda zůstala pár dní navíc výměnou za pomoc, úklid, restaurování a podobně, což si ostatně představuju na většině ne úplně dodělaných míst nebo ne úplně čistých podniků. Nemoc z povolání zkombinovaná s touhou mít něco zadarmo, ale taky udělat něco, v čem jsem dobrá a co někomu pomůže. Kdybyste věděli, jak bojuju s tím, abych si v hotelech a hostelech nepředstavovala, jak to tam uklízím… 😀 No vlastně ani nebojuju. Prostě si to představuju.

Naše první zastávka toho dne byl Boscastle, což není hrad, jak by název napovídal, ale prostě pěkné malinké městečko v zátoce, kde se mísí říční voda s mořskou a je to hrozně pěkná říčka, kde to šumělo a klokotalo a valilo se to přes kameny a byl tam vodopádek a byl na to všechno pěkný pohled a nad zátokou výhled (akorát jsme bohužel chytli odliv), plus se dá vyrazit okolo na pochod po útesech, ale na to jsme neměli čas, tak jsme si jen vyšlápli na vršek zátoky, zavolali odtamtud domů rodinám, protože se tam zrovna naskytl dobrý internet, pofotili, co se dalo, chviličku se nadýchali svěžího větrného vzduchu a zase jeli dál, neb jsme měli nabitý program a bylo nemožné odhadnout, kolik času nám plán na ten který den zabere a stihneme-li všechno, co chceme stihnout před checkováním se do dalšího ubytování.

Naše druhá zastávka byl Port Quin, zátoka s pár baráčky uprostřed ničeho, kde bylo vesměs jen parkoviště a maličká plážička, ovšem začínala tam „stezka podél moře“, která nás cca za hodinu měla dovést do Port Isaac, a tam už to mělo být zajímavější přístavní městečko, jedno z těch, co prý stojí za to vidět.

Tak tedy když se řekne stezka, představovali jsme si prostě jakžtakž cestičku nad útesy, místo toho jsme dostali do vínku pořádný dopolední workout, který měl samozřejmě tu výhodu, že jsme věděli, že si zasloužíme oběd, a když zrovna člověk neměl problémy s dechem, nadměrným pocením se (to nechcete, když máte málo oblečení a nevíte, jestli budete moct prát) a naopak nárazy studeného větru (to už vůbec uřícená nechci, protože to je jak uspořádat rituál se vzýváním angíny), tak tam byly moc pěkné výhledy. Ale bylo to samé nahorů a dolů, těžko schůdné „schody“, uzoučká cestička tak akorát na šířku jedné nohy vklíněné mezi šutry, no celou dobu jsem byla vděčná za svou momentální kondičku a obdivovala pocestné většího objemu nebo se zjevně méně zdravými koleny (i když ta moje na tom taky nejsou nic moc, co si budeme), a byla jsem ráda, že tam toho lidu není o nic víc, protože i tak si člověk každou chvíli připomenul, jaká je doba, když se musel opatrně vyhýbat protijdoucím a dodržovat u toho jakési bezpečné vzdálenosti.

Byla to prostě pořádná štreka a dost jsme přitom řešili, jak moc obtížné by bylo jít zpátky po silnici, protože tohle se nám fakt znovu jít nechtělo.

Když jsme konečně zdolali cílové ohavně nepohodlné schody dolů a spatřili před sebou Port Isaac, měla jsem už fakt hlad a měla jsem toho tak akorát dost. A taky jsme se museli usmívat a litovat protijdoucí, kteří se právě vydávali na stezku z druhé strany a zřejmě taky neměli šajna, do čeho jdou.

V Port Isaacu jsme bohužel narazili v první řadě na davy. Byl bohužel strašně krásný víkend, tak se tomu nedalo divit, ale v téhle době a v městečku s tak malinkatým centrem a úzkými uličkami z toho člověk chytal trochu úzkost a touhu se tomu všemu co nejvíc vyhnout, tak jsme radši úplně přešli centrum, kde to bylo pomalu hlava na hlavě a fronty od každého jídelního zařízení, a vydali jsme se rovnou někam mimo, kde jsme po chvíli hledání a stoupání našli Stargazy Inn s pěknou vyhlídkou a jediným problémem bylo to, že jsme seděli na terase a foukalo a do mě se po tom všem pocení se dala zima, měla jsem na sobě jen kraťasy a svetr, dlouhé kalhoty se mi nějak nechtělo navlíkat, protože to furt bylo nějak mezi a říkala jsem si, že to dám, no pak mi přišlo teplé jídlo a už to bylo lepší. A hlavně ta hrášková polévka/kaše s ricottou (nebo co to bylo, už přesně nevím) a oříšky byla takové to fakt hřejivé utěšující jídlo, přesně to, co jsem v tu chvíli potřebovala, a i když jsme si s panem M. říkali, co bychom na tom změnili, stejně mi to chutnalo.

Po obědě pan M. vykoumal v turistických mapách lepší cestu zpátky, která nám netrvala tak dlouho a hlavně byla nesrovnale pohodlnější, polňačkami a skoro celou dobu ve společnosti paní s dvěma úžasnými pejsky. Áchali jsme hlavně nad tím zrzavým, který se jmenoval Loki, a áchali jsme nad kravičkami a nad klidnou krajinou a vůbec nám bylo dobře.

Po návratu k autu jsme vyrazili a naše další zastávka toho dne bylo přístavní město Padstow, které jsem z nějakého důvodu měla od začátku zapsané jako že bude menší než Port Isaac, ale ono to bylo přesně naopak. Padstow je o dost větší zvíře a mnohem víc splňuje představu přístavu. Bylo tam sice taky dost lidí, ale bylo snazší se od nich držet dál.

Pan M. sice po obědě neměl vyloženě hlad, ale byl poněkud zklamán krabím výtvorem, který mu naservírovali, a tak si tu pořídil druhý pokus, který mu přišel lepší, a já spořádala Scotch Egg, na který jsem měla už dlouho chuť – totiž já na něj mám chuť skoro pořád, ale nějak se mi nenaskýtá příležitost. Bohužel když zrovna ano, jsme na pochodu a člověk to musí spořádat na místě studené, a to mi zrovna nevyhovuje. Studená sekaná s vajíčkem prostě není úplně to ono, raději doma teplé třeba s kašičkou, žeáno. No tak snad příště. Dobré to ale měli. I rackovi se to líbilo.

Po svačině a projití přístavu jsme si obešli hlavní zátoku Padstow, nakoukli do gift shopu Down by the ferry, kde se mi hrozně líbilo a měli decentní kafe, a pak už jsme vyrazili na poslední zastávku dne před cestou na druhé ubytko.

Sluníčko už se klonilo k západu, a co může být k večeru u moře lepší, než maják? Sice se nám moc nedařil lov těch červeně pruhovaných, ale na Trevose Head bylo taky pěkně, potkali jsme tam pár chlupatých housenek, mně to tam připomínalo domov, protože to tam bylo místy trochu jako lom a sbírala jsem kamínky na památku a taky jsme samozřejmě fotili, protože západ u moře, žejo.

Po západu na Trevose už jen šupky dupky do St. Merryn na ubytko, kde se nám líbilo o kus víc než na tom předchozím, byl to vyloženě pub/inn a kupodivu tam nebylo zdaleka tolik rámusu, jak jsem se bála. Škoda jen, že jsme si nedali tu jejich slušně hodnocenou snídani, ale začínali s ní nějak pozdě a to pro nás nefungovalo. Holt co už. Od začátku jsme počítali s tím, že se něco třeba nestihne, a pokud to něco bude jen nějaká snídaně, fine with me 😀

Tak čau zas příště.