Rozpo-ležení

Jsme tu tři měsíce. Už jsme přišli na to, co nás tu nebaví a co nám nevyhovuje, a nevím, jak pan M., ale já si ověřuju, že tři měsíce jsou vážně tak akorát. Pak už se mi chce zas pryč.

Pořád se mi nějak nedaří najít čas na věci, co bych potřebovala dělat. Pan M. to má podobně. Samozřejmě si za to teď z velké části můžeme sami tím, že jsme opět spadli do pasti seriálové, ale ani předtím to nebylo nic moc – máme prostě hodně práce a pořád co jiného dělat.

Měli jsme další tři dny volna a tentokrát jsme nejeli vůbec nikam. Počasí, únava, nezájem… zkrátka jsme nakonec zůstali tři dny doma a mně to vůbec nevadí. Odpočinuli jsme si. Necítím se být nijak nabitá, pořád bych spala, ale mám pocit, že mi to přece jenom kupodivu alespoň vyčistilo hlavu a trochu mě to zrestartovalo. Protože jsem se mohla vyspat a i po vyspání jsem se mohla celý den válet. Civěli jsme do seriálů a povídali si a bylo to fajn. No a co, že jsme toho moc neudělali. Člověk nemusí furt něco dělat. A v neděli a pondělí tak krásně pršelo… <3 Dáchla jsem si na gauči s pejskama a bylo mi dobře.

Myslela jsem si, že se nechám o víkendu ostříhat v Portsmouthu, a že když nepojedeme, tak to udělám holt zase jednou sama, protože už je to extra nutně třeba. Nakonec jsem nad tím mávla rukou stejně jako nad barvením, prozatím. Priority. Když už mám nějakou hodinku dvě u počítače o samotě, věnuju se radši tomu, co mě nejvíc hryže, a to je nová šablona. Zatím jsem pořád nekápla na tu pravou, tak jsem spíš dala dohromady hrubý návrh designu a přemýšlím, že to někomu zadám. Mám toho totiž už pokrk. Hledat skrz milion šablon a pak na tom stejně strávit hodiny vztekáním se a snahou zprovoznit všechno, co tam být má, a zrušit všechno, co tam nechci. Marný boj s Olsen Light jsem dávno vzdala a říkám si, že na to, abych tím martyriem znova procházela, nemám ani nervy, ani čas, a přesto to chci mít hotové, tak co s tím jiného?

A mažu fotky z exterňáku, aby se mi pak vešly zpátky na tu jeblou SD kartu. Že by s ní bylo něco v nepořádku, jsme zatím nezjistili, tak to s ní zkusím znovu, třeba jsem přece jenom udělala nějakou botu já sama, i když o tom silně pochybuju.

.

Jedním z důvodů, proč je mi dneska nějak mentálně líp, je možná ten, že konečně přišla nějaká změna. Zaprvé déšť, který jsme neměli už snad měsíc, zadruhé se konečně zase oteplilo, zatřetí byla příjemná změna jeden víkend taky nikam nejet, ačkoli v první chvíli jsem byla dost naštvaná, no a nakonec v neděli jsme se znovu viděli s dalšími au-páry (ha, to jsem zase něco vymyslela). A taky s kocourem. Oboje mi velice prospělo, je to fakt, člověk si potřebuje občas připomenout, že není jediný, co to má občas trochu pošahané, ale na druhou stranu že stejně jako on, i druzí vědí dobře, proč to přesto pořád dělají. Například takové bydlení, jaké máme teď, o tom bychom si při jakékoli jiné práci v UK i v Čechách mohli nechat jenom zdát. Takže na co si stěžovat?

.

Změna je důležitá. Například vím, že naprosto nutně potřebuju přebarvit vlasy. Vždycky to dlouho ignoruju, ale je fakt, že vymytá červená mě prostě deprimuje, a je mi jedno, že právě v tomhle stavu mi to spousta lidí na ulici často chválí. Oni nevědí, že to je vymytý stav, který ve mně vzbuzuje dojem zanedbanosti a nezdravosti. Jim se to líbí a já uznávám, že na té barvě samotné není nic špatného, ale prostě to není ten správný odstín, co by mě inspiroval a nabíjel, a to by celkem jako argument mělo stačit. Čerstvá rudá barva, do které zasvítí sluníčko, to je pro mě jedno z největších pokochání. Což mi připomíná, že si taky musím znovu pořídit nějaké to červené tužidlo a kondicionér, protože sama se ta barva na těch vlasech udržovat nebude.

Fotky se nelekejte, hrála jsem si s aplikací na barvení vlasů. Faktem je, že kombinace tmavě růžové a tyrkysové mě už dost dlouhou dobu láká – jedním ze zdrojů inspirace mohlo být tohle – a neříkám, že bych to udělala zrovna takhle, ale připadá mi, že mi ty barvy snad i sluší.

.

Budu si muset nechat poslat pár věcí z domova, mám tedy na mysli hlavně trochu oblečení na léto. Moc jsem se s tím při balení nevymýšlela a už teď tu počasí vyvádí tak, že kolikrát vážně nevím, v čem jet do města. A nosit furt to samé dokola, to mi nikdy na náladě nepřidávalo – furt jsem ještě ženská.

.

Líbí se mi, jak se všechno kolem zelená a kvete. Les se během pár dní hodně proměnil, stěží ho teď poznávám a už tak týden to tam nádherně voní. Zvonky. Všude zvonky. A medvědí česnek, kterým se ládujeme už nějakou dobu a chvíli ještě určitě budeme, už taky rozkvetl. A jsou ho tam pořád lány.

Taky se honím za šeříky – zatím jsem si čichla jen jednou, objevili jsme ho malý stromek přímo u nás na zahradě a to je celkem málo. Nějaké jsem viděla na okraji Londýna i v Guildfordu, ale nikdy nemáme dost času se vracet a očichávat, a není to na seznamu priorit. Ale asi by mělo být. Vůně mi chybí a jsem otrávená snad i z toho, že málo čuchám ty, které mi navozují pohodu.

Může to znít divně, ale chybí mi vůně koček. Jsou lidi, co tvrdí, že kočky smrdí. Bullshit. Zdravá kočka nesmrdí, kočky jsou jedno z nejčistotnějších zvířat vůbec a furt se mejou. Smrdí špinavý kočičí záchody. Smrdí byty, kde má někdo kočku a pořádně neuklízí a nemění písek. Smrdí to taky když má kočka potíže a jde na wc. Ale jinak mi kočky voněj a vůbec nejlíp samozřejmě poté, co se vyspaly na hromádce vypraného povlečení. Vida, možná že i ta vůně mi trochu chybí. Mýdlové ořechy jsou super, ale prádlo nevoní.

Poslední dvě koupele jsem se přinutila kápnout si esenciální olej. Jsem šetřílek, tak je moc nepoužívám, což nedává vůbec smysl. Potřebuju vůni. I kdyby na deset minut, nadýchat se červeného pomeranče nebo levandule je prostě obrovský rozdíl než nedýchat nic.

.

Už zase bojuju s akné. Bude mi devětadvacet, ale můj obličej pořád ještě nedostal memo. Zkusím koupit bezkofeinovou kávu, ale názory na to, jestli to má nebo nemá vliv, se napříč internetem různí takovým způsobem, že se opravdu nedají považovat za víc než názory, a tak to prostě budu muset zkusit.

.

A pořád bych teď jedla čokoládu. Což může teoreticky taky souviset, ale zase tolik jsem jí fakticky nesnědla, takže tomu odmítám věřit. Spíš nějaký stres. Ostatně mě i tři dny bolela hlava, to taky není normální, ani u mě.

.

Rituály. Člověk je potřebuje, v zahraničí snad ještě víc, aby se mohl cítit jako doma. Dívat se s panem M. na seriály je taky rituál, ale potřebuju si najít víc času i na jiné, jako třeba na tu voňavou koupel. Přibarvování vlasů mezi samotnými barveními. Taky se potřebuju podívat, jestli nemáme ještě nějaké jiné povlečení na postel, to jedno unylé, co tam máme od začátku, mě už strašně nebaví. Víc zeleně by to chtělo – až nám ve skleníku vyrazí pořádně bylinky, snad si je přesuneme sem. A možná bych si mohla vypěstovat ještě něco jiného, třeba avokádo nebo citron. Proč ne? Všechno jde. Jsou to takové jednoduché věci. Zalít a přihnojit kytku. Zapálit svíčku. Nakreslit obrázek. Jsem hrozná, že na to všechno teď tak zapomínám a zmůžu se tak leda na ty kupované rituály – jako tyhle fenomenální waffle z Creams. Ach-můj-bože, je to dobrota. Ale v květnu se musím prostě nakopnout a maličko ten život zreorganizovat.