Scotland Trip: Glenfinnan, Mallaig & Bradavický Express

Když jsme s Maude vybíraly mezi všemi těmi celodenními výlety jen dva, věděly jsme, že budeme muset něco pro tentokrát obětovat. Lákaly nás všechny možné hrady, chtěly jsme se zastavit u Kelpies a strávil nějaký čas na březích Loch Lomondu, ale všechno se stihnout nedalo a co se mě týče, tohle jsou všechno věci, na které si přece jenom dovedu počkat. Co mi ale nedalo spát už několik měsíců a čeho jsem se nedokázala vzdát, to byla jízda Bradavickým Expressem a smočení dlaní ve vlnách Velkého Jezera.

Ostatně co bych to jinak byla za pottermaniaka? 8)

A tak jsme se vydaly na druhý výlet.

Ráno jsme si hned zkraje protáhly nohy. Maude nám zajistila pick up od hotelu, který jsme měly cca 15 minut chůzí od našeho ubytování, a přestože bylo frišno, byla to to fajn ranní procházka. Samozřejmě se nám pak při čekání hlavou honila spousta představ o tom, že nikdo nepřijede, zvlášť, když nastala daná hodina a nikde nikdo, ale nakonec přijel. Víte, někdo tomu říká negativní myšlení, my tomu říkáme zkušenost 😀 Až se vám stane tolik absurdit, co se stalo nám, taky začnete čekat fakt už všechno a radši se pořád chystat na nejhorší. Ostatně, zvlášť u cestování do cizích končin zastávám názor, že je lepší být připraven na všechno.

Tentokrát jsme měly za řidiče Welšana a ne Skota, nicméně narozdíl od toho Skota, kilt měl paradoxně tenhle a nakonec mi byl nějak mnohem sympatičtější. Zaprvé inteligentně stavěl, takže nenastaly žádné nepříjemné močové situace, a zadruhé hrál moc pěknou hudbu, takže jsem hned několikrát využila Shazam, bez kterého už bych snad upřímně ani nemohla žít, už tolikrát jsem díky němu objevila super hudbu.

Mám taky pocit, že to byl tenhle řidič a ne ten předchozí, kdo vyprávěl zajímavé historky, co mi obzvlášť utkvěly v hlavě – například o významu textu nádherné skladby Loch Lomond (do které jsem se naprosto zamilovala).

Výhodou a zároveň nevýhodou výběru těchto dvou tours bylo to, že obě se částečně překrývaly – do Highlands se jelo stejnou trasou, skrz Glencoe. Což se na jednu stranu dalo považovat za opruz, na tu druhou to ale dalo člověku možnost vyfotit si stejné lokace znovu, v jiném světle. A taky jsme stavěli na jiných místech, řidič se snažil dělat hodně kraťoučkých fotozastávek a kupodivu to fungovalo, nijak jsme se nezdržovali a taky nikoho nebolely záda a zadky, protože jsme se pořád protahovali.

Loch Tulla.

Thistle – tradiční skotské bodláčí.

Počasí se opět chovalo velmi slušně, bylo sice větrno, ale nebe nabízelo spoustu mračen, což pro mě osobně funguje při focení mnohem líp než nebe úplně bílé, jako jsme to měli některé dny ve městech.

Za stálého poslouchání hudby a výkladu a kochání se jsme nakonec konečně dojeli k památníku Glenfinnan na břehu Loch Shiel.

Popravdě, Velké jezero se natáčelo na více lokacích, například Brumbálův hrob na ostrově leží na Loch Eilt, ale to taky není daleko a ačkoli je krásný zážitek procházet se HP studii ve Watfordu, navštívit Velkou síň v Oxfordu nebo se procházet místy, kde Rowlingová HP psala a kde se inspirovala, nikde jinde mi mé potterovské srdce neplesalo tak, jako právě tady, kde se Škola čar a kouzel v Bradavicích přímo nachází, ať už ji můžete nebo nemůžete vidět.

Člověk se prostě neubrání bloudění zrakem po okolních kopcích ve snaze uvidět to, co je mudlovským očím neviditelné, a i když zrak nic nenachází, duše stejně slyší někde v dálce fénixí zpěv…

Na vyhlídce jsme měli možnost vidět jak jezero s monumentem, tak slavný stejnojmenný viadukt, po němž je možno vidět přejíždět Bradavický express v Tajemné Komnatě, a po němž jsme o pár hodin později měli sami přejíždět v ikonickém červeném vlaku.

Ale nejdřív jsme si samozřejmě zašli na pár minut přímo k vodě. Neznám lepší suvenýr než kameny, vylovené přímo z místní vody. Dovést si domů kousek tamní magie je ta nejlepší věc na světě a žádný pohled nebo něco z obchodu tomu nesahají ani po kotníky.

A fakt bych přísahala, že tady bylo i něco ve vzduchu, něco magického, nějaké napětí. Jako by člověk přišel do krajiny, kde se kdysi dávno odehrálo něco obřího, co se ho přitom týká, co změnilo jeho život.

Tohle místo je prostě další místo, kde bych mohla strávit alespoň týden a každý den by byl úžasný. Bohužel náš časový rozvrh nám to neumožňoval, a tak jsme musely expresně nasát, co se dalo, a vrátit se zpátky do autobusu. Naštěstí nás čekaly další skvělé zastávky, to člověku pomohlo se odlepit.

Čekal nás letmý pohled na Eilean na Moine, Brumbálův hrob. Čekaly nás Silversands, zářivá písečná pláž s výhledem na pověstný Skye a další ostrovy, a pak nás samozřejmě čekalo malebné přístavní městečko Mallaig, kde jsme se poprvé podívali na Bradavický Express, totiž Jacobite Steam Train, a po cca hodinovém rozchodu a přestávce na oběd jsme se konečně mohli „nalodit“.

Racek Klofan.

Přístav, jak má být.

Oprsklý racek se slabostí pro plněné bagety.

Bradavický Express <3

V Mallaig měli kromě racků taky takovou vlastní malou magickou uličku s HP shopem, kde jsme doufaly najít kolejní šály, bohužel výběr nás zklamal, šály nebyly, a tak jsme se musely nalodit trapně neošálované. No tak snad někdy příště.

Hlavní bylo beztak vůbec tím vlakem jet. A to jsme si užily, jak to jen šlo. Před časem jsem si na Pinterestu uložila článek o jízdě na tomhle vlaku, který poskytnul pár důležitých rad, hlavně tu jednu ohledně ukradení si místa na stání u okýnka co nejdřív. Věděly jsme, že máme alespoň hodinu (i když nás zkraje spletlo jakési hlášení o asi 40ti minutách), nicméně dýl než dvacet minut jsme sedět stejně nevydržely a vydaly se hledat místo u dveří.

O čem totiž článek nepsal, byla naprostá nepoužitelnost oken pro jakékoli focení. Veškerá skla ve vlaku byla v poměrně špatném stavu, zanesená, poškrábaná, prostě velmi špatně průhledná. Nad každým stolečkem sice bylo malinké okýnko, které se dalo otevřít, ale těžko se tam dalo pohodlně dostat s foťákem, a u stahovatelných dveřních okýnek se rychle místa ztrácela. Měly jsme ale štěstí, jedno jsme si ulovily, a pak jsme u něj prostály asi další půl hodiny při čekání na tu hlavní třešinku na dortu – přejezd po slavném viaduktu Glenfinnan.

Měly jsme do té doby dost času na zkoumání, jak se obě zvládneme vejít do okýnka tak, abychom zvládly zachytit onen ikonický pohled v zatáčce, a taky kochání se výhledy, které byly fenomenální samy o sobě, pokud nám tedy do nich zrovna nelezlo křoví. Přitom jsem několikrát dostala do obličeje zásah sazemi a horkým kouřem, což dalo zážitku náhodou další skvělý rozměr, nestěžuju si 8)

Brumbálův hrob na Loch Eilt jsme minuly znovu při cestě vlakem, ovšem nedovedu si vzpomenout, jestli tohle je on nebo až jeho „brácha“, který byl jen o kousek dál a vypadá skoro stejně. Každopádně neskutečný zážitek. Jednou bych tam ráda vkročila. Zvláštní, jak silná může být touha vzdát úctu „fiktivní“ postavě. #always

Chvíli na to už jsme se znovu kochali pohledem na Loch Shiel, pak nás čekala malá zastávka na stanici Glenfinnan, kde si člověk mohl skoro představovat, že projíždí Prasinkami, a pak už vzhůru na viadukt!

Loch Shiel <3

A je to! ✓

Takovému zážitku se jen tak něco nevyrovná, byla to prostě krása a teď, když jsem to zažila, se cítím zase o něco kompletnější.

Pro zbytek cesty jsme se vrátily na sedačky a nechápaly, že spousta lidí se zjevně vůbec nezvedla z místa. Upřímně moc nechápu, co z toho pak mají, ale to je ostatně jejich věc.

Po dojezdu do Fort William jsme si narychlo vyfotily mašinku a pak už jsme se zase setkaly s řidičem, který nás přes Ranoch Moor (které jsem teda z hlediska fotografického naprosto propásla) a přes tři sta let starý Drovers Inn, plný vycpanin (ale fakt extrémně, ani trochu se mi tam nelíbilo), dovezl zpátky do Glasgow, ovšem až poté, co nám (krom jiných krásných míst) zastavil nečekaně na fotozastávku u Loch Lomondu, za což jsme ho samozřejmě naprosto milovaly.

A kdyby to všechno nebylo dost, těsně před cílovou zastávkou nám pustil I would walk 500 miles, což je jednak skvělá písnička, která se hodí k jakémukoli dlouhému tripu, ale hlavně si ji obzvlášť užije každý fanoušek HIMYM, což já třeba jsem, takže… 8)

Celodenní výlety jsou dřina, i když jsou tak dobře vedené, takže jsme udělaly dobře, že jsme si nakoupily hotovky na večeři už předešlého dne a zbývalo nám tedy jen svěřit je troubě a jít se okoupat a balit. Glasgow pro nás byla jen krátká zastávka, ale myslím, že jsme z těch pár hodin vytěžily, co se dalo, a ostatně ještě jsme měly nedělní ráno, s nímž už byly taky plány. A možná, že kdybych si pořád tak nepochvalovala to slušně vychované počasí a že nám věci zatím tak vycházejí, tak by ta neděle taky probíhala o něco líp 😀 Ale co by to bylo za výlet, kdyby se něco aspoň trochu nepo, žejo.

Tak čau zas příště!