Šest týdnů

Jak říká správně Anie, žijeme na vlnách. Jednou máš pocit, že je všechno totálně v háji a že ten život nedáváš, a druhý den se na tebe všechno směje. Někteří blogeři se vyžívají v psaní v ty dobré dny, jiní zase těží z těch mizerných. A mně přijde fér zaznamenávat oboje, protože život normálních lidí prostě nebývá otočený jen jedním směrem, a vytvářet blogem ten dojem je tudíž tak trochu klamání lidí, ne?

Plus mám tu zkušenost, že poté, co vydám nejvíc depresivní článek, se jako na potvoru všechno v dobré obrátí, a tak byl tohle pokus, jestli je možno tím ty změny popohnat. No, všechno se neobrátilo, ale… posuďte sami 🙂

Úterý

Upřímně doufám, že zítra bude situace jiná, že se něco změní, že třeba budu mít šanci promluvit s šéfovou alespoň ohledně toho uklízení, ale i tak to musím ze sebe teď dostat.

Ze všech sil se snažím udržet si nějaký nadhled. Chápu se každé drobnosti, za kterou je tu možno být vděčno, a div neobjímám každého člověka, který mi potvrdí, že nejsem blázen, že se to všechno kolem mě fakt děje a že o tom ví. Sice mě moc neuklidní, když mi radí, ať vydržím, ale už jenom vědět, že to není ve mně, je nějakým způsobem zázračně uklidňující. Díky tomu se tomu i často dokážu zasmát a dělám si z toho srandu, když třeba vymýšlím, čím vším bych se lidem kolem sebe pomstila. Jenže pak si to uvědomím a je mi líto, že jsem se dostala do takové situace, kdy takhle musím smýšlet, abych si vůbec udržela nervy na uzdě. Že si takhle musím ulevovat a bavit se představou, jak nasypu sousedovi do čehokoli, co si nechá stát v kuchyni, projímadlo, aby dostal za vyučenou. Nebo že mu odšroubuju ventilky.

Moje frustrace nabírá šílených levelů. Jsem zoufalá, už nevím, kudy kam. Práce je paradoxně v pohodě, nevím, na co si pořád někdo stěžuje, ale s bydlením, což je mnohem podstatnější, je to čím dál tím horší.

Včera jsem to nevydržela a vyvěsila do kuchyně znovu ceduli s nápisem, aby po sobě lidi laskavě uklízeli, stírali linku a myli nádobí tak, aby ho po nich druzí nemuseli přemývat. Samozřejmě že to zase k ničemu nebude – a nejhorší je v tomhle zrovna náš soused, který zrovna včera uspořádal s kamarádem „pizzovou seanci“ a po klohnění si odešel jíst, ačkoli v kuchyni spousta lidí bojovala s místem, a po jezení si odešel spát, takže dneska ráno jsem tu kuchyň našla v příšerném stavu.

Problém s ním je, že on žije v jiném světě. Nejsme zdaleka jediní, kdo si všimli jeho podivných prasečích návyků, ale bohužel my to odnášíme nejvíc. Nicméně ani jeden z nás nesebral koule ho požádat, ať s tím něco udělá, a i když to může znít směšně, bohužel dobře víme proč – on si to totiž neuvědomí. V jeho mysli je všechno kolem v pořádku, on to neřeší, takže to přece nemůže řešit ani nikdo jiný, a já jsem nejspíš podle něj blázen, když si stěžuju, že někdo špiní utěrky. Přes všechny náznaky i nadávky a vztekání se, co mi před ním ujely, když už jsem to nemohla vydržet, na jeho obličeji se prostě zračí údiv, naprosté nepochopení, proč se vztekám. On nedokáže pochopit, že ten bordel po něm je nesnesitelný. V jeho světě jeho umyté nádobí je umyté a tím jeho povinnost skončila. Nemusí ho uklízet do skříně a taky má za to, že připálený hrnec nebo kastrol se šlemem po jeho předchozím jídle je naprosto v pořádku – to může někdo po něm přece v klidu použít.

On nepochopí, že ty utěrky se do kuchyně nenosí samy a že mě to vyčerpává, že musím všechno dovážet já sama. Jar, ručníky, podložky do koupelny, drátěnky, které někdo neustále vyhazuje, všechno. Že mě nebaví vynášet odpadky, když jsem jediná z těch asi deseti lidí, co ještě zůstali, kdo to dělá. Když přitom nejsem doprdele jediná, kdo tam ty odpady vyhazuje. Že není možné si sednout ke stolu k obědu a normálně se tam najíst, když je pokrytý neuvěřitelnou vrstvou drobků nebo mouky a pokydaný marmeládou, kečupem, máslem, čímkoli.

A když už jsem dneska ráno po další narušené noci (tentokrát mě nevzbudil on, ale další sešlost „milých“ sousedů, kteří si museli udělat párty zrovna okolo našeho baráku a dobrou hodinu pořvávali, klábosili, zpívali a vřeštěli, než jsem usnula se špunty v uších a polštářem na hlavě) sebrala koule, že jakmile vyleze z pokoje, řeknu mu, ať ten svinčík po sobě do poledne má uklizený, že už toho mám pokrk, tak samozřejmě jako na potvoru musel mít poprvé po sto letechpoklidně spací ráno (ani dneska nechrchlal!), takže nevylezl. Psaní papírků už mám pokrk, takže jsem se zhluboka nadechla a frustrovaná odešla do práce. Tedy až poté, co jsem zjistila, že se mi nějaký z těch kokotů v noci pokusil ukrást kolo, a jelikož mám zadní kolo zablokované zámkem, ten zámek do něj úplně zasekli. Doufám, že to ten dotyčný zjistil až poté, co nasedl, a rozbil si hubu.

Rozjímám, jak by to všechno vypadalo, kdybychom nedostali před létem na starosti unity. Dávno bychom bydleli v Abbey v tichounkém bytě, o nějž se dělíš jen s jedním dalším párem. Nebo v Bothy, třeba i v pokoji s vlastní kuchyní. Všude mají něco, ubytovací podmínky tady jsou takové, že pokud ti záleží na klidu a spravedlnosti, tak se zblázníš – jako já. Ale přece jen u Bothy i v Abbey bychom se nejspíš zbavili těch pařeb. Já už si vážně nevzpomínám, jaké to bylo, když jsem mohla normálně spát a ráno po probuzení poslouchat jedině vlny a racky.

Bezmocnost je nejhorší pocit na světě. Takový to když máte celý seznam věcí, co jsou kolem vás špatně a neakceptovatelné, a nikoho to nezajímá. A těch pár lidí, co vám na to přikývne jako že to chápou a že vědí, u toho kývnutí taky skončí a dál už si jdou po svém. Souseda na ně, ona by je ta trpělivost taky přešla.

Když delší dobu prožíváte peklo s imbecilem, to, že se najednou zachová normálně, je vyloženě šok, až se vám skoro chce brečet.

Vrátili jsme se na oběd a bohužel, kuchyně nebyla pořád uklizená. Tedy ani že soused si neuklidil ten svůj svinčík, ačkoli na to měl ráno dost času, ani nikdo nepřišel udělat obvyklý úklid. Takže se docela vzdávám naděje, že nám ho ještě někdo vůbec bude dělat, ale to si pište, že až na to přijde řeč, tak jim k tomu povím svoje. Je to od nich extrémně sprosté a nefér, takže pokud nedojde ke změně, hodlám si odteď krátit večerní povinnosti a odjíždět třeba o čtvrt hodiny dřív s tím, že jestli se mě na to někdo bude ptát, jdu uklízet kuchyň. Nenechám se buzerovat a nebudu to dělat ve svém volnu zadarmo.

No, nicméně z oběda jsem přijela taky dřív a skoro mě těšilo, že mám tu čtvrt hodinu navíc na to uklízení. Jak jsem se do toho pustila s vědomím, že ok, teď jdu uklidit kuchyň, šlo to samo a s dobrým pocitem, a jak dorazil domů soused, dostal ode mě velmi milou, ale velmi ráznou žádost, aby zlikvidoval ten svůj bordel, doprovázenou shrnutím, že odteď jsme prostě zjevně bez úklidu (ostatně sám to „zjištění“ zopakoval asi třikrát jako že na to teď hrozně přišel nebo co), takže se musíme snažit sami. Vytlemeně se tak trochu vykrucoval, že šel po vaření jíst, a pak šel spát… (you don’t say!)), ale samozřejmě na ráno výmluvu neměl a mně to bylo beztak jedno. Hlavně že se hned do toho uklízení fakt pustil, a dokonce zahlásil, že po obědě kuchyň vyluxuje, protože ta podlaha je prý příšerná.

To mně prosímvás vysvětlete, jak může to prase nezajímat, že se po 70% kuchyně válí jeho bordel a hrnce s včerejším a předvčerejším žrádlem, ale že je binec po podlaze, to ho jako najednou děsně žere O.o

Nicméně jsem to samozřejmě kvitovala s povděkem a po pár dalších prohozených větách, kdy se na mě tlemil jako sluníčko, že kuchyň musí uklízet ženská (protože tak to děláme při práci, tedy většina z nás), si smrádek naběhl, protože v tom případě jeho povinností je uklízet záchod, koupelnu a všechno ostatní. Takže jsem prohlásila, že tedy máme ujednáno, že já tu kuchyň uklidím, když uklidí to ostatní. Jsem vážně zvědavá, jestli to fakt udělá.

No ale vyluxoval, a dokonce i vytřel, čímž mně vytřel zrak. Nemůžu pochopit, jak to, že to najednou jde, ale radši to moc nepitvám, jen doufám, že to nebyla nějaká jednorázovka z nudy. Doufám, že mu to došlo, a že příště bude jednodušší pobídnout ho třeba k vynesení odpadků nebo mu znovu připomenout, ať po sobě nenechá bordel (však ho určitě nechá ještě mockrát).

Je mi celkem jasné, že zbytek naší ubytovny nemám šanci přesvědčit k podobným úkonům. Vyvěsila jsem tu prosbu na zeď, a pokud uvidím, že po sobě nechávají mrdník konkrétní lidé, pak si na ně budu znovu, tentokrát konkrétně, stěžovat. Ale o takové ty základní věci jako celkový úklid a odpadky se holt musíme starat my v těch dvou pokojích, to lepší nebude, už proto, že ostatní sousedi nejsou cleaneři. Při jejich pokusech umýt plechy na pečení jsem snad i radši, když to bude na nás.

Mimochodem, perlička. Bavili jsme se s Rumunem, tím, co nám neustále prohazoval koše, když u nás uklízel. On je obecně dost vyčůraný líný lempl a myslí si o sobě kdovíco, což je hrozně zajímavé, vzhledem k jeho dost chabému stylu práce. Povídal, že málo spí, že snad jen hodinu denně nebo co, tak jsem mu ve srandě navrhla, že si má přijít povídat se sousedem, ten se taky hodně brzo budí. A on na to prý (protože toho imbecila taky nesnáší), „c’mon, já myslel, že mě máš ráda“.

O.o

Pán je humorista.

Středa

Dneska nám v kuchyni někdo nechal špinavé nádobí a soused se asi vážně probudil, neb se hned ptal, jestli je to naše – nikdy dřív ho bordel v kuchyni nezajímal. Když jsme si ujasnili, že to samozřejmě není nikoho z nás, zvážila jsem svoje možnosti a usoudila, že nejlepší prostě bude udělat z toho problém někoho jiného, protože ničeho jiného se tady v tom vadném systému nedočkáte. Takže jsem to odnesla před vchod do té části ubytovny, kde podle mě bydlí dva největší ignoranti, po nichž už jsem uklízela a přemývalá nádobí tolikrát, že i kdyby na mě vlítli, tak je okamžitě seřvu, že mě nezajímá, jestli to je nebo není jejich, že nám to beztak dluží. A když to neumyjou oni, ostatně mně je to vážně jedno. Nechám to třeba venku u popelnic 😀

Pár dní jsme teď měli v unitách skoro prázdno, a tak jsme dostávali normální chaty. Je to neuvěřitelně zvláštní pocit a dost mě to bavilo. Všechno nebylo ideální, například vzpomenout si, kam co patří, respektive to urovnat tak, aby to dávalo smysl, je pro mě velká výzva, ale většina těch chat byla buď dost čistá nebo jsme třeba nemuseli dělat postele, takže jsme pokaždé skončili krásně načas, někdy i s obrovským náskokem. A co je na těch velkých chatách nejlepší? Že když skončíte dřív, nemáte nikam chodit ani jezdit. Čili v podstatě přesný opak, než jak jsme to dělali v unitách – tam když se skončí dřív, protože toho na ten den máme málo, vždycky nám dají něco dalšího, nebo se o to musíme sami aspoň trochu, aspoň naoko zajímat (samozřejmě že až poté, co si pořádně odpočineme :D), protože jinak by bylo podezřelé, co jsme tam celou tu dobu dělali. Ve velkých chatách to ale nikoho nezajímá. Máte na to tři hodiny a pokud je to tak jednoduché, šudlejte třeba fleky ze zdí nebo půl hodiny omývejte jednu šmouhu na okně. Pokud pro vás vyloženě někdo nepřijde, že v některé jiné chatě někdo nestíhá, váš zevling nikoho nevzrušuje a máte povinnost tam čekat, pro případ, že by přišel supervizor a něco po vás chtěl ještě třeba dodělat. Nebo že by se nějak změnily informace a něco by bylo třeba změnit. Je to takové tolerované veřejné tajemství, do nějž nikdo nerýpe – oficiálně samozřejmě šudláte ty zdi, no a co, že jste tím nepochopitelně strávili dvě hodiny.

Tímhle způsobem se dá dobře odpočinout a to, že se můžu konečně v klidu schovávat a nemít z toho divný pocit, je neuvěřitelná změna. A tak jsem si za těch pár dní mohla trochu nabrat zpátky to, co mi každou noc ukradne soused, okolní pařiči nebo nějaká jiná hlasitá neomalenost, co mě vzbudí a po níž jsem tak vzteklá, že nemůžu usnout další půl hodiny a to si ještě musím cpát špunty do uší, protože to prostě trvá. Tímhle a opečováváním ptactva okolo Maid’s Storu, které samozřejmě nikdy nemůže nahradit mazlivou kočku, ale aspoň se snaží 😀 Dnes jich tam na nás byla obzvlášť velká banda – asi deset orebic, jeden bažant a celé hejno vrabců. To je hned člověku víc hej, když k němu ty zástupy živých tvorečků utíkají jako by snad rozdával hamburgery zadamo. A ony jsou to přitom jenom vločky.

Včera a předevčírem bylo krásně, slunečno, teplo, nefoukalo. Dneska máme celý den mlhu, zimu jak v psírně, poprchává. Dny se teď pořád takhle střídají, zase ty vlny. Myslím, že pro mě bude obtížené zvyknout si na české neměnné šedavo, a že budu mít ponorkovou nemoc ze stálosti počasí, ale koneckonců tam nebudu až tak dlouho, aby mi to mohlo vážně vadit 😀

Když je zrovna pekně, představuju si teplý podzim v Čechách a úplně se vidím na Vyšehradě nebo v Riegráku. Barevné listí šustí pod nohama, kolem krku mám barevnou šálu a jsem zachumlaná. A za chvilku se sluníčkem zahřeju a budu rozepínat bundu 🙂

Obepisuju postupně zajímavé lidi z Couchsurfingu. Zatím jsem dostala dvě záporné odpovědi od slečen, u nichž mi uniklo, že můžou ubytovat jen jednoho člověka, a jedno „možná“ od sympatického Slováka, co je zrovna uprostřed stěhování a není si jistý, ale rád by, aby to vyšlo. Dneska jsem ještě narazila na jednoho Čecha, co bydlí přímo na Camdenu, kde se chystáme strávit nějaký čas, takže to by bylo absolutně úžasné. Ale je to bláznivina – pokaždé, když někomu píšu, mám stažený žaludek, jako bych posílala průvodní dopis a žádala o práci. Mám už dopředu pocit, že budu odmítnuta, nebo že se tomu člověku nebudeme líbit. V tomhle jsem hrozný pesimista, ale snad právě kvůli bohatým negativním zkušenostem z rozesílání CVček s průvodními dopisy. Na většinu z nich samozřejmě žádná odpověď ani nepřišla a nikdy se nedozvím, co přesně jsem dělala špatně. To jsou taková ta životní zklamání, po kterých žádný klimax nepřijde.

Doufám, že to nakonec dopadne dobře, že se to podaří domluvit alespoň v tom Londýně a že z toho budeme mít skvělé zážitky. Přála bych si, abych to pak mohla v Praze někomu oplatit, ale to bych holt nesměla bydlet u rodičů, žeáno. Tak třeba někdy v budoucnu, a třeba někde jinde 🙂

Už přemýšlíte o Vánocích a o dárcích? Mě ta představa, že bych měla někomu něco shánět a že někdo bude chtít dávat mermomocí něco mně, letos vytáčí víc než kdy dřív. To zas bude sranda.

A jaký jste měli Halloween?

Btw. nevím, co se stalo, ale soused by měl prý asi za dva týdny odjíždět! 🙂 Hop ještě říkat nechci, ale… uííííí <3