Setkání s Anie Songe a povídání o Bali, Thajsku a digitálním nomádství

Než se pustím do nějaké pc práce (haha, who am I kidding), říkám si, že bych se měla trochu zmínit o pátečním „srazu“ s Anie Songe a jejím přítelem Lukášem a o jejich povídání o Bali, Thajsku, digitálním nomádství a vůbec jak se dostali tam, kde jsou, a co přesně tam dělají a dělali.

S blogery se moc naživo nesetkávám, takže už to byla celkem výzva, ale nemohli jsme si to nechat ujít. Anie sleduju přibližně od té doby, co dřeli v hotelu v Thajsku, a vždycky mě bavila – kromě krásných fotek a příjemného minimalistického designu – tím, že ač na první pohled působila jako taková ta étericky šťastná sluníčková osoba plná motivačních slov a lásky ke všemu, vždycky jednou za čas se ukázalo, že je to pořád ještě taky normální člověk, kterému se občas všechno sere, a který má občas všeho dost. A myslím, že to bylo právě tohle, co mě u ní drželo tak dlouho, ten balanc vizuální nádhery, neskutečné inspirace a přitom lidské reálnosti.

Protože jako pozitivní články a krásný instafotky, na to se nedá koukat moc dlouho. Ne, pokud sami nejste úplně extrémně spokojení s vlastním životem a tím, kde jste. V opačném (normálním) případě z toho totiž podle mě zákonitě musíte časem chytit depku nebo rovnou závist a už se na to nemůžete dál koukat. Musíte si jít přečíst nějaký hejty, abyste měli pocit, že nejste divní a že ještě existují lidi, kteří mají problémy.

No ale Anie si rozhodně problémů užila jako jiný člověk a cestovatel a má rozhodně o čem vyprávět, a přesto se snaží být právě ta sluníčková osoba a popisovat svět pozitivně a krásně. A nebojí se vám popravdě prásknout, jak to bylo s těma krásnýma vytuněnýma instafotkama a jaká je vlastně realita za nimi. Což vás pobaví a vrátí do reality, ale přitom pořád taky inspiruje. Uvědomíte si, že právě takhle to často na světě chodí a že mít liduprázdnou epickou fotku doopravdy často znamená přijít na to místo za kuropění nebo si pro sebe urvat těch pět vteřin, kdy jsou všichni dost daleko. Že prostě život může vypadat krásně a být brán pozitivně, i když v něm jsou mouchy a dostatek reálných trablí, a že jen proto, že má někdo tak krásný blog, to nemusí nutně znamenat, že má všechno jednoduché. A že je to často všechno jen o tom, jestli se budete babrat v tom negativním, co se vám stalo, a v tom, jak bylo těžké se někam dostat, nebo jestli se zaměříte na to epické a krásné, co vás potkalo, a vytřískáte maximum z toho.

Anie s Lukášem přijeli po dlouhé době do Čech a rozhodli se uspořádat šňůru několika „tiskovek“, nebo spíš setkání s followery, fanoušky a lidmi, kteří by taky rádi přijeli na Bali, které zajímá, co a jak, a nebo kteří třeba jen chtějí slyšet jejich příběh a vzít si z toho třeba nějakou inspiraci.

Pokud se ptáte mě, naprosto geniální tah.

A jelikož ji (byť teď už ne tak poctivě) sleduju už tak dlouho a na podzim se sami s panem M. chystáme je navštívit, nemohli jsme si to setkání nechat ujít a taky jsme vrazili těch pár kaček do e-booku, co spolu napsali právě o tom, jak se na to Bali dostat, co tam nevynechat a na kolik to tak přijde finančně – což, pokud se ptáte mě, je taky naprosto geniální nápad.

Jak probíhalo setkání? Pohodička 🙂 Došli jsme s pár minutovým zpožděním, neb Stromovka neni až tak malá, ale Anie s Lukášem na začátek nespěchali a počkalo se ještě na další opozdilce, takže jsme o nic nepřišli. Od pěti jsme tam  pak byli, seděli na trávě, popíjeli vínko a poslouchali jejich příběh a historky asi do devíti večer. Bylo to poučné, zábavné, některé věci jsme už slyšeli, ale některé ne, a co chvíli jsme se na sebe s panem M. museli křenit, neboť to, co říkali ti dva, jsme mohli naprosto podepsat, a cítili jsme to naprosto stejně. Což bylo zvláštní, protože jak říkám, oni dva působí dost „duškovitě“, sluníčkově, což my teda rozhodně nejsme, ale přitom na nich je vidět, že to není nějaké vymytí mozku, jen prostě snaha zbavit se vlastního pesimismu a uvědomit si, že vážně, cokoli se vám stane, je prostě dobrá zkušenost 😀 A to nemůže nikdo hejtovat.

Spoustu věcí vidím stejně a paralely mezi těmi pár historkami, které sdíleli oni, a které máme naopak my, mě utvrdily v tom, že vyjde-li nám ta návštěva u nich, určitě budeme mít o čem mluvit a čemu se smát.

Lukáš si třeba během práce v jednom hotelu nějak nerozuměl s jedním kolegou/šéfem, který ho poslal, ať ochutná dole nějakou šunku, a on ji zbaštil celou. 😀 My jsme pro změnu hostům v hotelu, kde jsme dělali my, sežrali dárkový koš s ovocem a čokoládou, který jim nechali poslat jejich přátelé 😀 Nebyla to naše vina, samozřejmě, jen prostě nešikovná souhra okolností, díky níž jsme si regulérně mysleli, že to tam zanechali předchozí hosté pro nás, a blbost manažerky místního obchodu, která ten koš zařizovala a položila do ještě neuklizeného pokoje a nám to pak neřekla (a vtipně, našim šéfům pak lhala o tom, že nám to říkala, naštěstí o ní všichni věděli, že je to kráva, a věděli, že nelžeme). A různých situací s jazykovou bariérou jsme si jistě taky užili, hlavně pan M..

Jak to funguje ve vztahu, kdy jste spolu 24/7 několik měsíců až let, to víme velice dobře taky. To tady radši teď nebudu řešit, nebo se do toho zamotám stejně jako na tom setkání, kdy jsem se snažila reagovat na dotaz jedné slečny a potvrdit Anieinu odpověď, a nejspíš to vyznělo, jako že jsme spolu jen proto, že v zahraničí není lepší výběr 😀 Zvláštní je, že když jsem si to dávala dohromady v hlavě, znělo to krásně a romanticky, že jsem očekávala pomalu potlesk nebo alespoň dojaté pohledy, ale když jsem pak začala mluvit, mozek totálně přestal pracovat a nemohla jsem se vyjádřit. Musím si někam poznamenat, že nemám mluvit před lidma, když jsem opilá půl litrem vína.

Pan M. a já jsme jinak byli jediní, kteří vyslyšeli pozvánku k donesení hudebních nástrojů. Pan M. se cvičí v „berserk módu“ a ostatně hrát před cizími mu až tak nevadí (to já jsem ten, kdo naprosto nesnáší a nezvládá jakékoli performance před publikem), takže se hecnul se jich zeptat, jestli jim může zahrát písničku, a zahrál dokonce dvě. Při té druhé jsem ho doprovázela, a jelikož jsem pořád měla picnutou hlavu tím vínem (a bylo horko), asi se budu muset na kuráž picnout znovu, než se na to video povídám. Ano, někdo to dokonce i nahrával, šmankote.

Nejvtipnější dotazy večera? Třeba když se slečna hned zkraje mezi prvními dotazy zeptala, kolik stojí na Bali kondomy 😀 Podotýkám, že tam mohlo být nějakých čtyřicet, padesát lidí, včetně Lukášových rodičů. Oba se trošičku zarazili, ale odvážně odpověděli, že to nevědí, neb to neřeší. Což je jako skvělá informace na sdílení s úplně cizími lidmi a rodiči.

Nicméně snad ještě víc pobavil týpek, co se ptal:“Rodičové prominou, ale jak moc na Bali hulíte?“ 😀 Což tedy oba zapřeli s tím, že mimojiné, na Bali je hulení dost těžkým zločinem a nedoporučují to ani zkoušet, ani si od nikoho nic kupovat. Často je to trik, místní jsou domluvení s policií, nabonzují vás, že jste si to koupili, a problém budete mít vy. A to tak že velký, vězení, možná prý i poprava. Krom toho, i kdybyste měli štěstí, že v tom žádná policejní finta nebude, pořád můžete dopadnout tak jako kamarádi Lukáše a Anie, co takhle investovali a následně zjistili, že si koupili velice drahý sušený čaj 8)

Každopádně to byl příjemný podvečer na příjemném místě a snad po něm následovala i zajímavá párty, ale na tu už jsme se nezdrželi. Moje původní nápady, že jak postupem času budou odpadat lidi, bude to třeba takové intimnější a budeme si moct víc povídat a poznávat se, přišly vniveč, když se ukázalo, že povídání už mají asi dost a začal se tam zpívat Klus (což bychom ještě dali) a Xindl X (což jsme už moc nedávali). Vzala jsem to mimojiné jako znamení shora, že mám tedy ještě čas a sílu se dostavit na druhou akci, kam jsem téhož večera byla zvaná, a kam jsem si myslela, že spíš nedorazím. Krom toho zase, pokud nám to Bali vyjde, tak budeme mít na povídání určitě aspoň pár dní a budeme je mít téměř jen pro sebe. Tak nač spěchat.

Jsem za to ráda, že nám to takhle vyšlo a že jsme měli tu šanci se dozvědět víc a naladit se před tím zařizováním. Je něco úplně jiného plánovat si dovolenou do neznámé lokace vs. mít dopředu kontakt s někým, kdo tam žije a kdo tam pak bude s vámi. Přiznávám, že bez toho bychom si tam nejspíš netroufli, nebo by nás to ani nenapadlo. Což je zase další příklad toho, jak moc dělají mezi cestovateli kontakty. Představte si, že by se klidně mohlo stát, že bychom tam pak nějakou dobu taky žili, kdybychom na to měli chuť a kdyby se nám tam líbilo. Já si to sice reálně nemyslím, osobně mě to momentálně víc táhne do civilizovanějších a domovu bližších oblastí, ale jako možné by to bylo. Jen proto, že sleduju nějakou blogerku a mám vedle sebe partnera, který má cestovatelské choutky jako já a mnohem větší kuráž.

Tak si z toho třeba něco můžete taky vzít 🙂 Třeba něco jako že nic není nemožné. A btw., je velice pravděpodobné, že nejpozději po Vánocích budu řešit, co s příštím rokem, a budu chtít někam odjet. Pokud možno opět do Anglie. Takže nemelte, že nemáte s kým jet, a zůstaňte v kontaktu, třeba nakonec pojedeme spolu 😉