Sezóna v plném proudu

Zen. Rovnováha. Sezóna vrcholí a my se tak tak držíme, abychom tím prolezli nepoznamenaní a moc přitom netrpěli.

Dny jsou čím dál tím bláznivější. Denně se dozvíme nějakou jobovku, stížnost, problém, důkaz něčí idiocie a komplikovanosti jednání s lidmi, denně nám ale taky přistane do klína něco úžasného, něco, co potěší – ať už pochvala, dýško, nález jídla, správní kolegové nebo prostě jen dobrá zpráva. Víc než kdy dřív si teď dávám záležet na vlastním duševním klidu a vlastní pohodě. Cítím, že je strašně zapotřebí být v takovém období obzvlášť vybíravá ohledně toho, čím budu trávit tu trochu volného času, co máme.

Ráda bych se oprostila článků plných nadávání, mnohem raději bych si hrála na Šťastný blog než na 1000 věcí, co mě serou na Trescu, ale myslím, že alespoň do té doby, než opadne sezóna, budou věci, na které je třeba si zanadávat, silně převažovat nad těmi, z nichž může mít člověk radost. Bohužel. I když se spousta věcí obrátila k lepšímu, pořád přetrvává atmosféra přesvědčení:

A bohužel nám to právěže každý den nějaký takový potvrdí.

Ale aspoň už je léto. Občas se nám zadaří jít se jen tak opalovat (zatím asi dvakrát :D). V práci to ovšem při slunečných dnech stojí za starou belu. Venku to člověk nepozná, na Trescu pořád fouká jako na hůrce a o moc teplejší ten vzduch podle mě není, ale jak jste vevnitř, a hlavně za sklem, tak je to na chcípnutí. Už během mytí oken v bazénu se obvykle zpotím jako dobytek a už dvakrát mě to dohnalo k tomu, abych prostě strčila hlavu pod sprchu a zbytek bazénu douklízela s mokrou hlavou. Jednou mě při tom přistihla návštěvnice, to nebylo moc cool 😀 Doufám, že k tomu nikde nebude nic poznamenávat a že si to snad vysvětlila tím deštěm venku, tedy že jsem prostě hodně zmokla.

Převlíkání postelí ve spěchu taky není nic moc, zvlášť když je v chatě vedro (hosté si často vyhulí jinak vypnuté termostaty klidně na dvacet stupňů!) a smrad. Cídit kuchyň hyperrychlostí s gumovými rukavicemi taky často způsobí, že mi ty ruce v tom za chvilku plavou a mám děsnou chuť se rozeběhnout z unity a hodit kameňák do bazénu i s oblečením.

Podařilo se mi sehnat nám klíč ke kuchyni. Od té doby ji zamykám a upřímně si užívám to o dost klidnější spaní. Stejně tak zámek na kolo vyřešil víkendové stresy s ukradeným kolem (nevím, proč si vždycky vybrali to pana M., ale mají zatnuto!), a zdánlivě nesmyslné prohození ranních povinností dvou párů (každý pracoval tam, kde bydlí, a teď musejí jezdit na opačné strany ostrova) způsobilo, že nám odteď ubytovnu uklízejí dvě slečny, na něž se mohu spolehnout, že to budou dělat o mnoho poctivěji a pořádněji než ti dva mamlasové odnaproti. Jedna z nich je naše bývalá sousedka (a jeden z mála lidí, co tu máme vážně rádi), dnes tu měly svůj první den, a když jsem došla na oběd, normálně mě tím naklizením a uspořádáním dojaly. Dokonce srovnaly kuchyňský šuplík s čistícími prostředky, na wc nám přinesly zásobu toaletních papírů a do košů na tříděný odpad daly pytle, aby se to snáz vynášelo. Polk, fňuk, chci je obejmout.

Ten stres je prostě k ničemu. Nenosíte si sice domů práci, ale zato se tam pomalu bojíte chodit, protože víte, že dost možná nebude klid, že se dost možná zase něco stane, co vám naruší pohodu. Věřím ale tomu, že se to teď bude dít míň často a že budou dny i noci v tomto směru celkově pohodovější. A myslím, že je to základ. Že se dovedeme v práci poprat skoro s čímkoli, jen když máme nějaký ten svůj dům a hrad, kde je po našem, kde to máme jak zpacifikovat, když tu někdo bude tropit neplechu.

Už nemám sílu se s někým dohadovat a zjišťovat, co proboha stojí za jeho nesmyslnými činnostmi. Na druhou stranu jsem se v posledních dnech několikrát v úsudku sekla a obviňovala v duchu lidi z věcí, které, jak jsem se pak dozvěděla, se nestaly. Nebo to prostě nebyla jejich vina. Myslím, že to je pro mě dobré cvičení a ve spojení s častějším meditováním a lepším organizováním času cítím, jak se mi zlepšuje nálada a jak to líp zvládám. Člověk musí vážně začít sám u sebe, dát se do pucu a hrozně moc toho pro sebe dělat, aby byl v pohodě. A pak dovede celý ten okolní svět odpálkovat jako pláštěnka vodu. A nic ho nerozhodí.

Ono to tady prostě jinak nejde přežít. Je třeba obrnit se proti líným idiotům, co si vždycky budou snažit ulehčit práci. Je třeba, pokud se to začne dít na váš úkor (nebo i někoho jiného) s tím něco udělat. Je třeba mít čisto před vlastním prahem a být zatraceně dobrý v tom, co děláte. Být zadobře s vedením, jak jen to jde, a taky s co nejvíc kolegy. Je třeba pěstovat zdraví a duchovní čistotu. Šetřit peníze tam, kde je nesmysl rozhazovat, občas si udělat radost něčím pořádným jen tak pro sebe. Rozmazlit se, trochu.

Jelikož sezóna vrcholí, teď jsou tu pobyty nejdražší, a tak přijíždějí ti nejzazobanější a nejnáročnější hosté. Pro nás to neznamená nic dobrého – musíme se ještě víc snažit a při incleanech čím dál tím víc nestíháme kroutit hlavou, jak může jedna rodina (nebo jeden pár) za jediný den nadělat takový prasečák. Celý týden teď uklízíme v unitě, kde bydlí poměrně přesná kopie naší bývalé šéfové, a to je k nepochopení, co ti čtyři lidi tam (dva dospělí a dva smradi) dokážou.

Minulý týden tu byla unita, která děsně páchla po rybách. Větrali jsme, čistili jsme, ale nevypadalo to zase tak použitě, a tak jsme nemohli přijít na to, čím to mohlo být. Vyplácali jsme na to litr osvěžovače a furt nic, tak jsme se jen modlili, aby si na to noví zákazníci nestěžovali. Druhý den mi to nedalo a říkám si hergot, to musí být z trouby! Ta trouba ale vůbec nevypadala použitě, když jsme to tam čistili, tak mi to nešlo do hlavy. Plechy byly bez poskrvnky, tak tam přece nemohl nikdo nic dělat! No, jenže asi mohl. Když jsem se podívala pořádně, spodní trouba byla vzadu pěkně zaprasená a obě mřížky obalené olejem. Nechápu, jak se to stalo, ale říká se, že olej je nositelem pachu, takže jsem to pořádně vydrhla a doufala, že tohle zabere. No, teď, po pár dnech, to tam smrdí pořád. Míň, ale furt. A nenaděláš nic. Když jsem to pochybení na sebe práskla supervizorovi, přirozeně usoudil, že bude lepší, když to zůstane mezi námi. Bodejť, dostali bychom seřev oba a zbytečně – beztak se neprokázalo, že by ten smrad byl od toho.

V jedné chatě capart promočil voděodolné prostěradlo. Matrace skrz naskrz. Jinde děcko poblilo koupelnu, uklidili to a vytřeli, ale zažádali, abychom tam přišli a uklidili to tam znovu. Prý aby se zlikvidovaly případné bakterie. Tvl tak prostě vytřu jarem, ne?

Stížnosti nebo žádosti zákazníků a vztahy lidí na ostrově nabývají vůbec čím dál absurdnější a vyhrocenější povahy. Před pár týdny jsme v jedné chatě našli koš plný ovoce a nějakých čokolád. Nikdo k tomu nic neřekl, tak jsme to samozřejmě shrábli s tím, že uvidíme, jestli se po tom někdo bude shánět – nemohli jsme to tam ostatně nechat, když to pravděpodobně bylo po předchozích návštěvnících. Nesháněl se po tom pak nikdo, a tak jsme to prostě zbodli a měli hodně příjemný bonus – ovoce tu stojí majlant a takhle čerstvé banány jsme už hodně dlouho neměli 😀 O víc než týden později se ale někdo shánět začal a nejlepší na tom všem bylo, že milostivá madam manažerka zdejšího obchodu (se kterou už jsme se dostali do křížku, neb nás poměrně často sprostě okrádá) prohlásila, že se s uklízeči (což jsme my) v té chatě potkala a že jim řekla, že to je pro nové zákazníky a ať to tam nechají. Což nám shodilo bradu až na podlahu, jelikož to prostě vůbec není pravda, a že jsme lidi slušní a poctiví, tak jsme toho po zbytek dne byli perplex. Naštěstí, naše šéfová byla i v tomhle na naší straně, což mě normálně skoro až dojímá a jsem za to hrozně ráda. Každopádně, pro příště se radši na podobné věci budu vždycky ptát jako idiot, protože upřímně – že něco musí zaplatit a odsrat zdejší firma, to je mi buřt. Ale že měl někdo dostat nějaké věci od svých kamarádů jako dárek a nedostal, to mě mrzí. I když to nastokrát není naše vina.

S tou duševní hygienou podle mě až zázračně pomáhá nastavení večerky. Rozhodla jsem, že budeme chodit do pelechu v deset, a už přes týden to docela poctivě dodržujeme. Cítím rozdíl. Cítím, že se mi chodí spát mnohem líp a s větší radostí a že se budím mnohem osvěženější. Ne že bych tedy i tak neměla tak obden po ránu maximální touhu se na všechno vysrat a do té práce prostě nejít. Až my zas doma budeme mít volno a já budu moct vyspávat, tak se zblázním vděčností za tu možnost mít tenhle život.

Tady prostě makáme jako fretky. Tuhle jsme měli jeden lehký den a já tomu celou dobu nemohla věřit. Měla jsem žaludek jako na vodě a pořád očekávala katastrofu. Příliš mnoho práce a rutiny v člověku vypěstuje pocit, že nic jako volno neexistuje a dovolené jsou něco z pohádek, stejně jako dvoudenní víkendy.

Ale všechno jednou skončí. Teď se je jen třeba obrnit, plně se do toho ponořit a těšit se na budoucnost.