Skotsko s panem M., den čtvrtý

Na tomto místě jsem si v notýsku poznamenala poznatky k věcem, co jsem s sebou měla nebo neměla. Tak abych o ně nepřišla:

• měla jsem si vzít flanelku na pokoj.
• neměla jsem si brát ten béžovej svetr. Jo, je hezkej, ale je to těžkej kus oblečení a hned se to zasviní.
• měla jsem si vzít labelo a krém na obličej. Fouká, člověk si furt olizuje rty a málo pije, blbá kombinace.
• dobře, že jsem si nevzala sluneční brýle. Měli jsme počasí, že by je člověk nevytáhl.
• malej cestovní suchej šampon jsem si ale vzít měla

Ve středu mi přišlo, že bylo ráno nějak dlouhý. Vzbudilo mě světlo z chodbičky a kroky, někdo tam chodil. Myslela jsem si, kdovíkolik hodin už musí být, a že jsme zaspali, ale bylo ještě hrozně brzo.

Dali jsme si jeden čaj napůl, jen tak na chuť, ale aby nás to nehonilo na záchod. Pan M. chystal bagety na oběd a byl v té kuchyni nějak dlouho, taky se pak hrozně dlouho balil a ještě šel stejně na ten záchod, tak jsem z toho tekla, hlavně proto, že jsem nesnídala a nechávat mě dlouho čekat, když mám hlad, není dobrý nápad.

Ten den jsme končili na ubytku v Edinburghu, takže jsme se pobrali a vyrazili na nádraží, kam jsme zapadli do Wetherspoonu, jak jinak. Dali jsem si vajíčka Bennedict, která si dávám čím dál tím míň, respektive si je tam nedávám už vůbec, protože se je nějak odnaučili dělat a skoro vždycky je převaří, plus se absolutně nemůžou dohodnout, kolik tam má být šunky a rukoly a jestli ty dvě věci budou čerstvé, je vyloženě jako hodit si kostkou, to prostě dopředu nikdy nevíte. Kafe ale mají dobré, bláznivě levné a ještě k tomu bezedné, takže jako není o čem, žejo.

A pak už nás čekal vlak směrem Glasgow.

V něm na mě padlo hrozné spaní, ale nešlo mi usnout, tak jsem se snažila si číst, ovšem knížka mě čím dál tím víc nudila. Nezbylo než užívat si jízdu vlakem samotnou, snad jen s pomocí mptrojky.

Po dojezdu jsme si na nádraží odskočili a vydali se nejprve směr hotel. Bylo ještě brzo na check-in, ale doufali jsme, že si tam budeme moct nechat alespoň zavazadla, než se vydáme do města. Naštěstí náš pokoj už ale byl připraven, a tak nám dovolili se zacheckovat dřív, což bylo boží.

Bydleli jsme tentokrát v hrozně zvláštním hotelu, na způsob takových těch asijských multifunkčních, multitechnologických buněk. Byla to taková futuristická krabice od bot, kde všechny drobné poličky byly součástí bakelitové stěny, na stěně byla nacvaknutá i stolička, protože na nábytek nebylo moc místo. Všude háčky, věšáky, ramínka, takové modulární ubytko, kde někdo přemýšlel. A světla, co měnila barvu. Jediné, co chybělo, bylo okno, a měla jsem takový pocit, že kdybych tam měla bydlet nějak dýl, tak bych se z toho maličkého prostoru asi zbláznila.

Jak jsme si vybalili, vyrazili jsme na autobus do botanické zahrady, což je náš standardní checkpoint v novém městě, i když zrovna v Glasgow je to spíš takový park s pár zajímavými skleníky, ale i tak stojí za to, což jsem věděla, protože už jsem tam jednou byla, a tak jsem pro jednou vedla rozhodování já a pan M. se nechal pro změnu hýčkat tím, že to nemusel všechny dny plánovat on.

Po zahradě jsme slezli k řece, která mě překvapila. Pamatovala jsem si z Glasgow spíš ten velký industriální kanál, kde mě to úplně neoslovovalo, ale naštěstí to není jediné vodstvo, které Glasgow má, což nás potěšilo a užívali jsme si procházku podél něj k univerzitě, kde se mi nejdřív ani od té vody nechtělo odcházet, ale na univerzitě bylo taky hezky a fotogenicky.

Pak jsme ale chytli déšť, kterého jsme se báli už delší dobu a nedalo se mu holt vyhýbat věčně, v tom neustálém zamračenu. A byl to megadéšť, ale naštěstí se nám podařilo se schovat pod stromy v parku, kde nás to sice nechránilo úplně, ale dost na to, abychom nebyli úplně promočení, a jen tak tak jsme to tam stihli. Tam jsme tedy museli chvíli nuceně pobýt a stát bez hnutí vyloženě na jednom bodě, kde pršelo všude okolo nás, a když to konečně povolilo, tak jsme se mohli vydat směrem ke Kelvingrove a odtamtud ke kanálu a k Riverside Muzeu.

Odtamtud jsme se prošli přes Crane a další lokace, které jsem poznávala z minula a měla dětinskou radost, že je vidím znovu – což bylo něco, čímž jsem si tehdy při první návštěvě vůbec nebyla jistá. Došli jsme až na úroveň nádraží, kde jsme si původně chtěli zaskočit do Burger Kinga na nějaký ten fast foodeček, ale měli zavřeno, tak si pan M. jen skočil na nádru na wc a přesunuli jsme se zase do Wetherspoonu. Tam nás číšnice nejdřív hrozně zmátla, moc jsme jí nerozuměli, ale pochopili jsme z toho nakonec že vevnitř neservírují alkohol, což tedy znamenalo, že si holt nedáme Guinness, na který jsme měli chuť. Venku se nám sedět nechtělo, počasí nebylo nic moc. Číšnice pak ještě něco přišla povídat, ale vůbec jsme jí nerozuměli, z cehož jsme byli dost u vytržení, to se nám moc nestává. Skotsko je ale holt nová výzva, hlavně teda to Glasgow.

Nejen Guinnessem ale živ je člověk, a tak jsme si tam i tak dali slušnou hostinu a čaj, a pak šupky hupky na ubytko. Sprcha, revitalizace. Zjistila jsem, že potřebuju novou žiletku, a že se nemůžu dočkat, až hodím do prádla ten zasviněnej světlej svetr, v němž jsem si do něčeho sedla a vůbec byl celej zamatlanej kdoví od čeho.

Probírali jsme plány na další den a byli hrozně nadšení, že nás čeká půjčování auta, vypadnutí z města a nabití se přírodou. Hlavně já. Mně se Glasgow prostě nelíbí. Jsou tam pěkná místa, ale ten celkový feeling je úplně jiný než v Edinburghu, já si tam připadám docela ztracená a vyčerpává mě to tam. Jako by to tam nebylo moc míněno pro lidi, spíš pro lodě a obří budovy.

Tak naviděnou u příštího vydání 😉