Skotsko s panem M., den pátý, výletový

Na pátý den našeho Skotského výletu jsme si s panem M. naplánovali výlet z města. Ráno jsme si vyrazili půjčit auto a hned, jak jsme ho měli po dlouhém čekání konečně v pařátech, už jsme si to šinuli pryč od betonu a hluku, další zastávka překrásný Loch Lommond.

Tenhle loch mám ráda z mnoha důvodů. Je u něj fakt pěkně, pojí se s dobrými vzpomínkami, má ho ráda má velectěná přítelkyně Maudě a taky se k němu váže ta nádherná písnička, kterou nemůžu dostat z hlavy kdykoli se o Skotsku vůbec začne mluvit.

My jsme tam tedy tentokrát tak pěkně neměli a k dobrým vzpomínkám se přidaly i nějaké míň dobré, ale nic, co by mi dokázalo ten pozitivní vztah zkazit. Zatím 😛

Tak třeba jakmile jsme dojeli, chytli jsme déšť. Njn, Skotsko v květnu, co chcete, naštěstí jsme na to byli celkem připravení. Navštívili jsme visitor centre, kde jsem hned utrácela za pár pohledů, venku jsme si odskočili v takové té buňce, co se sama celá umyje po použití, to jsem zažila možná poprvé. Pak jsme si vyšlápli na procházku k Baloch Castle a dál, já jsem nám k tomu pouštěla tu písničku a sbírali jsme na břehu kamínky na památku. Když nás to v tom pršavu přestalo bavit a vypadalo to, že už jsme došli dost daleko, otočili jsme se a přes gift shop, co nebyl nic moc, a sámošku, kde jsme si nakoupili nějaké ňaminy, jsme se zase vrátili do auta. Měli jsme ještě trochu času, než nám začne předobjednaná plavba po Lochu.

Na lodi jsme byli s jedním dalším párem sami. Nevím proč, ale když se v nabídce psalo, že bude komentář od nějakého XY člověka, tak jsem si myslela, že tam ten člověk fakt naživo bude, což samozřejmě nebyl, pouštěli to z repráků 😀 Nicméně mně se z toho deště rozjela v tu chvíli migréna a pak už mi bylo celkem jedno, kdo co říká nebo neříká, i když mě tedy štvalo, že toho neříkal moc. I přes migrénu jsem měla chuť se něco dozvídat a ne jen koukat zapršeným oknem, jak se venku střídají ostrůvky.

Ale bylo to pěkné i tak. Už jsem si pár let zpátky užila hezčí plavbu po Loch Ness, tak mě to možná i proto nemrzelo. Nejhorší je, když se hrozně těšíte na něco, co jste ještě nezažili a co má být hrozně speciální, a pak to nevyjde. Nicméně já už se takhle na věci schválně moc netěšívám. Lepší nic moc neočekávat a pak být příjemně překvapen, ne?

Po plavbě jsme zapluli (hehe) do nejbližšího restaurantu. One way systém po nás požadoval, abychom skrz restauraci chodili pouze jedním směrem, a pokud jsme chtěli na toaletu, bylo třeba sledovat šipky a pak se vrátit přes venek a znovu vchodem. Restaurace byla skoro prázdná, ale stejně jsem to jednou obešla, přišlo mi že jinak by to byla hrozná rebelie. Ach, ty covidové časy.

Po Loch Lommondu nás čekala specialitka, kterou si vymyslel pan M., hledání „tajné“ lokality, Devil`s Pulpit. Mně z takových plánů vždycky hned naskočí vzpomínky na Bali, ostatně mi to místo popisoval podobně jako jeden kaňon, kterým jsme se právě na Bali kdysi dávno brodili a na nějž tedy ty vzpomínky nemám úplně nejlepší 😀 Ale člověk se snaží mít nějakou důvěru a taky vím, že z takových špatně dostupných míst pak bývají zajímavé záběry.

Takže posilněni mými oblíbenými párky s kaší a Guinessem in black (s černorybízovým sirupem) jsme se vydali na cestu. Myslím, že jsme to chvilku hledali. U takových „tajných“ lokalit je vždycky trochu problém najít hlavně kudy dovnitř, a kde zaparkovat. Taky je člověk dvakrát nervózní, když má dopředu varování, že by tam vlastně vůbec chodit neměl, nebo že si lokálové stěžují, když lidi parkují tam a tam, no já mám obvykle plnou hubu keců, že takové věci dělat nechci, ale nakonec to vždycky nějak dopadne. Tady si nepamatuju jestli byla nějaká vyloženě varování, ale myslím, že jsme řešili možnost, že se vrátíme k autu a bude na něm pokuta.

Do lesíku, v němž se měl Pulpit nacházet, nebylo od auta daleko, jen bylo zapotřebí najít inteligentní „vchod“, tedy místo, kde chybí ostnatý drát nebo kde je dostatečně sešlapaný. Mezi námi děvčaty, ostnatý drát je samozřejmě vůbec moje oblíbená věc, to vyloženě řve „pojďte dovnitř, všichni vás tu budou milovat a nic se nemůže stát“ 😛

Pulpit je vlastně takový šutr uvnitř hluboké rokliny zarostlé mechem, z nějž prý ďábel kázal svým posluhovačům, nebo tak něco. Dá se k němu dostat asi dvěma způsoby, po schodech, které se neuvěřitelně blbě hledají, a nebo to projít/proplavat tou roklinou. My jsme neměli moc představu, jak to bude dole vypadat, a sešli jsme vlastně na konci té rokliny, přesněji řečeno glenu (tedy jmenuje se to Glenn Finnich, ale popravdě glen je slovo pro údolí spíš než pro roklinu, nu což), tak jsme se nejdřív pokusili, že to projdeme spodkem.

No to jsem rychle zavrhla. Jednak bychom to šli podle všeho hrozně dlouho, a jednak ta voda byla absolutně brutálně ledová. Já měla pořád migrénu a úplně jsem cítila, jak mi na dveře klepe z těch ledových nohou ve vodě angína. Kousek jsme se v tom tedy prošli, ale jak to začalo do těch noh bolet, tak to bylo sorry jako, já tudy nejdu, ty si dělej co chceš. Něco jsme ještě nafotili, ale pak zase obout a vyšplhat nahoru a hledat jinou cestu.

Ty schody jsme pak hledali úplně nechutně dlouho. Pan M. měl nějaké matné instrukce z internetu, ale ne přesnou lokaci, a já se čím dál tím víc vztekala, protože jsme tu roklinu obcházeli jako pitomci a furt nikde nic, jen pod náma příkrá propast, ze které se mi nedělalo dobře. Nakonec jsme to ale konečně vážně našli, slanili jsme průrvou, kde tedy sice pár schodů bylo, ale rozhodně to není přístup vhodný pro každého, a dole jsme skončili na takovém kousku, odkud bylo na Pulpit jakžtakž vidět, nicméně abyste byli úplně u něj, museli byste zase skrz tu vodu.

To už jsem panu M. řekla, že já do toho radši znova nepolezu, a tak shodil věci a jal se brodit sám, zatímco já měla v rukách foťák a cíl dostat z toho temného mechového království nějaké použitelné záběry. Inu povedlo se toho dost, ale to sem nahrávat nebudu, mooc velké soubory. To si necháme na naši hypotetickou fotoknihu, někdy třeba.

Cestou k autu jsem se zhrozila, že už je půl sedmé večer a kolik času jsme na tomhle úseku cesty strávili. Nicméně měla jsem zato, že jiné velké plány jsme na ten den už neměli, tak to nebyla zase taková tragédie. Jen jsem umírala stále přetrvávající migrénou.

Pan M. ovšem ještě plány měl a jet domů zatím vůbec neobsahovaly. Zamířili jsme k Lodge Forest visitor centru. K mé radosti bylo zavřeno. Vypadalo to jako dlouhá procházka, na kterou jsem už neměla. Skrz Three lochs drive jsme přejeli na Bracklin Falls, kde to bylo pěkné a krátké.

Pak jsme jeli asi hodinu nádhernou krajinou a áchali a óchali jsme, dokud jsme se nevrátili zpátky do Glasgow na car park. Měla jsem radost, že to máme do hotelu jen pár minut. Auto jsme museli vracet až na druhý den, půjčovna už byla zavřená. Mrzla jsem, cítila jsem se a asi i vypadala jako bezďák. Po návratu na pokoj jsme si něco přeprali, podívali se na Červeného Trpaslíka, naplánovali si další den a šupky do peřin.

Dobrou!