Skotsko s panem M., den třetí

Na třetí den ve Skotsku jsme si s panem M. naplánovali odškrtnout dvě hlavní lokace Edinburku – Hrad a Hollyrood – a tak nás čekala spousta chození a lezení do kopce. Ráno jsme v troubě na ubytku upekli a naplnili bagetu na obídek, a vyrazili na ten Hrad.

Připadá mi, že k němu je důležité říct to, že stojí za návštěvu, ať už jste vyloženě na hrady nebo nejste, protože je odtamtud prostě báječná vyhlídka na Edinburgh i na Hollyrood, samozřejmě je to neuvěřitelný kus historie, kde se můžete dozvědět spoustu věcí a osahat si skoro tisíc let staré zdi, a je na vás, jestli půjdete i dovnitř nebo se spokojíte jen s exteriéry. Já viděla vnitřek při své první návštěvě a pana M. to moc nelákalo, tak jsme si myslím dali jen některé kousky a zbytek si odpustili nebo proletěli hodně rychle.

Pak jsme se přes Royal Mile a přilehlé spletité ulice pozvolna vydali směrem k Hollyrood Palace, přičemž pan M. měl za cíl po cestě navštívit Oink, vyhlášenou hotdogárnu (nebylo to nic moc), já chtěla za každou cenu do kavárny Milkman, vřele mi doporučované několika mými edinburskými Instamúzami, a taky jsem hledala jeden obchůdek se stříbrem, který se mi zalíbil minule a který jsem si úplně na sto procent nepamatovala, kde přesně byl, ale nakonec jsem ho našla a strávila tam slušnou chvíli obhlížením prstýnků, nicméně jsem usoudila, že ty, co se mi líbily, byly až příliš podobné těm, které už jsem měla, a že nemá moc smysl si kupovat to stejné znovu, když to nepřináší nic moc nového samo o sobě. Ale měla jsem radost, že jsem to našla a mohla pokoukat.

Milkman taky potěšil. Je to tam strašně malinkaté, ale fakt estetické, seděli jsme tam ve výloze a koukali ven na ulici jako na obrázek, s moc dobrým kafem a příjemně edinburskou náladou, tetelili jsme se prostě radostí z toho, kde jsme, a přemítali zas nad tím, jak dlouho jsme to všechno odkládali, někdy kvůli někomu jinému, někdy kvůli vlastním prioritám, a přitom dostat se tam nebylo tak těžké a člověk si říká, herdek, mohli bychom tu skoro i být častěji, vždyť to není tak daleko.

Po kafíčku a prstýnkách jsme se na chvilku zastavili na lavičce u domu se starobylými hodinami, pan M. volal mamince a já se posilňovala bagetou. Začalo se nám chtít na záchod, který v Milkmanovi myslím nebyl, a tak jsme si ještě zaběhli do Starbucks, kde jsme si taky dali nějakou kávovou prasárničku napůl, už nevím, co to bylo, no nějaká přeslazenost se šlehačkou, jak jinak 😀 A pak už šupajdy na Hollyrood a Arthur`s Seat, kam jsme se tentokrát vydali příkřejší cestou než já tehdy s Maude, a tak jsme tam byli o poznání rychleji a zdržovali se nejvíc asi focením. Tady jsme si nejvíc užívali naše barevné bundy, co tak krásně ladily nebo kontrastovaly s prostředím, úžasně posetým žlutou barvou.

Nahoře foukalo, jako obvykle. Cestou dolů se mě pan M. pokusil přimět jít směrem, kde vlastně ani nebyla žádná stezka, šlo se tam po příšerném srázu, a jak hrozně foukalo, strašně se to do mě opíralo a já chytla příšernou paniku, že mě to shodí dolů, musela jsem si dřepnout a uklidnit se, pana M. jsem poslala do háje a vztekle se vydala jinudy. Nakonec jsme sešli směrem k Dunsapie Lochu a pak zadem k St. Margaret Loch, kde bylo tolik labutí, že jsem to překřtila na jezero labutí.

Vzhledem k plánům na další dny jsem věděla, že to je asi naposledy, co můžu jít prolézt gift shopy na Royal Mile ve snaze najít jednu konkrétní cetku, klíčenku s ovečkou, kterou jsem někde kupovala při poslední návštěvě jako dárek, a doufala jsem, že ji seženu znovu. Bohužel skoro nikde ji neměli, a pokud ano, tak v jiné barvě, než kterou jsem chtěla. Blížila se pátá hodina, Royal Mile obchůdky zavíraly, tak jsem to byla nucena vzdát a pak jsme se vydali zpátky na Princes Street, kde Míra zaplul do Apple Storu, já ve spěchu prolézala ještě další gift shopy tam, které zatím zavřeny neměly, zvládla jsem v rychlosti i TK Maxx, pak už mi pan M. volal, tak jsem to zase nechala být a vydali jsme se do Sainsbury`s pro večeři.

Tu jsme si pak na ubytku šli hodit do trouby, já měla svou oblíbenou carbonaru, pan M. bezmasou tikka masalu, oba nás bolely nohy, mě hlavně z těch posledních dvou hodin zběsilého uhánění od gift shopu ke gift shopu, byli jsme velmi příjemně unavení a strašně jsme si užili večerní čajíček…

Pokračování příště.