2015: Slova

Letošní způsob zimy shledávám nešťastným. Mám pocit, jako by v Praze bylo dokonale mrtvo, a jsem chycená v dilematu „Chci být doma“ vs. „Nechci být doma“. Jako by tu nikdo nebyl, nebo jsou všichni zaneprázdnění, nebo to nejsou ti správní lidé, které chci vidět, a proto se ani nesnažím nikoho kontaktovat. Možná se bojím vlévat energii do přátelství, když vím, že za chvíli se od všech těch lidí zase nechám odříznout. Možná se snažím chránit obě strany od dalšího loučení. Možná to tak dělám už dlouhou dobu, protože někde ve skrytu duše vím, že je tu reálná možnost, že v budoucnu budu žít už jen v zahraničí.

Mám pocit, že stagnuju, a zároveň mi nad hlavou visí „hrozba“ brzkého odjezdu, s jejíž vzrůstající blízkostí si dovedu najít víc a víc důvodů, proč bych tady chtěla zůstat.

Je to samozřejmě hlavně o pohodlnosti.

Je pohodlné zůstat doma a snažit se zapadnout do stejných kolejí, v nichž jedou všichni ostatní. Je pohodlné (fyzicky) bydlet v tomhle bytě, kde je teplo, kde mám vlastní nábytek, kde mám prostředí, které je opravdu moje a nikdo, naprosto nikdo, mi do toho nekecá. Nemusím se na nikoho ohlížet, když si chci přestěhovat nábytek, jsou tu moje věci, jen za tenkou zdí rodina, o stanici metrem vedle mám babičku. Je pohodlné vědět, že jsem jí blízko a že kdyby se cokoli stalo, jako před pár týdny, za pár minut jsem u ní. Je pohodlné být ve středu rodinného dění a o všem hned vědět.

Snad právě kvůli babičce mám letos mnohem větší strach odjet. Zaprvé se chci vyhnout dalším plačtivým scénám – posledně mě to dost sebralo – ale hlavně mám hlavu plnou představ, že už ji neuvidím a má poslední vzpomínka na ni bude právě tohle – jak odjíždím do zahraničí, ona mi mává a pláče. Mám pocit, že s lesčíms se dokážu srovnat, ale s tímhle ne.

Jenže je tu to vědomí, že to prostě přijde, ať se tomu bráním sebevíc. Já odjedu, to nic nezmění, protože chci odjet. Chci být i letos tím průzkumníkem, co objevuje nové světy, chci i letos žít s panem M. v malebné zelené krajině a dýchat čerstvý mořský vzduch. Potřebuju to, víc než cokoli jiného. Nikdy jsem nemyslela, že budu cestovatel, a pořád se tak úplně necítím, ale potřebuju znovu a znovu prožívat tu svobodu, to spojení s divokou přírodou, nová místa, nezatížená neveselými vzpomínkami, nové tváře, nové přízvuky. Chci zase slyšet angličtinu a dávat si v baru pintu guinnessu nebo cideru. Chci poslouchat hudebníky a objevovat nové příběhy. A pro to všechno potřebuju zase odjet.

Hledám si slova pro příští rok, ale neumím si úplně definovat, jaký by měl být. Neumím plánovat. Jsem příliš opatrná, po předchozích zkušenostech, a nechci v sobě utvářet plané naděje typu, že všechno bude skvělé. Nemusí být. Může se to šeredně pokazit a já na to raději chci být připravená. Cítím se jako kočka, opatrně přešlapujíc na okraji zamrzlého rybníka. Na druhé straně mě může čekat něco úžasného, už i ta cesta může být obrovským dobrodružstvím, ale taky to pode mnou může křupnout a já se utopím v ledové vodě.

Explore

Jako každý mám ve své hlavě vizi svého ideálního já. Vím celkem přesně, co dělá, jaké je a čím se nenechá svazovat. Chci být víc jako ono, chci být tím, kým bych chtěla být – průzkumníkem, objevitelem nových světů, někým, kdo posouvá své hranice a zkouší sám sebe, aby vzápětí objevil, že je mnohem silnější, než si kdy myslel. Je to věc ega? Nebo právě naopak putováním za zjištěním, jak se odpoutat od svých starých představ o sobě samé a jak objevit nové, lepší já?

Pursue

Cítím, že jsem připravená k různým věcem. K pěstování doposud umírněnějších, utišených stránek mé osobnosti. Cítím, že letos bych mohla potkat novou komunitu. Mám chuť víc se zajímat o steampunk a potkat lidi, kteří se mu věnují. Bojím se, že mě má cesta letos zavede spíš do velmi osamělých končin, kde něco takového nebude úplně možné, ale proč nebýt zase jednou skutečným průkopníkem netradičního stylu? Už nejsem jako dřív a vyčnívat mi většinou nedělá moc dobře, ale možná, když to nejde jinak, bych měla sebrat odvahu a být sama sobě svou komunitou. Ostatně jak jinak přimět lidi ke konverzaci na toto téma, než tím, že jim dáte svým vzezřením najevo, že vás zajímá?

Simplify and get true

Taky mi v hlavě poletuje neurčitá inspirativní myšlenka ohledně mého nedokončeného e-booku. Je to taková komplexní věc, takže to neumím sesumírovat do jednoho myšlenkového paprsku a raději se o to ani moc nesnažím. Nechávám to zatím uzrát. Věc se má ale tak, že jsem přerostla svůj původní koncept. Došlo mi, že debordelizování mého života je jen titěrným základním kamenem něčeho mnohem většího. Slovo „minimalismus“ to pro mě už nepokrývá, začalo se mi trochu protivit pro svou nadužívanost. Zezačátku mi to přišlo jako něco obrovského, čemu se budu věnovat po zbytek svého života, teď po těch pár letech mi došlo, že to nadšení je mi už tak zažité, že se stalo nudným. Potřebuju nějaký větší koncept a myslím, že jsem ho pro tento okamžik našla v blogerském náhledu Brooke McAvery, autorky blogu Slow Your Home. To, co chci, je žít velmi jednoduše a správně. Chci, aby každá součást mého života hrála dohromady s ostatními, aby do sebe všechno zapadalo a tvořilo útulný, funkční, krásný, důležitý a k životnímu prostředí co nejšetrnější celek.

Líbí se mi projekt Simple Year. Nehodlám se do něj oficiálně zapojovat, ale tuším, že mě během roku určitě napadne pár způsobů, jak se tohoto tématu chytit. Možná by můj nový pokus o ucelené dílko mohl nést právě ten titul, který mě už dřív tolikrát napadl a který tomu neseděl prostě jen proto, že jsem se snažila psát jen o jedné dílčí části (i když obrovsky komplexní), když ve skutečnosti jsem chtěla psát o něčem větším – Simple Life. Jen ještě vymyslet, jak se popasovat s faktem, že český překlad té fráze mi prostě nic neříká.

Live

Přála bych si, aby tento rok byl vyváženější než ten loňský, co se týče práce/volného času. Abychom s panem M. narazili na opravdu příjemný kolektiv – dobře vím, jak moc to dělá – a dobré zaměstnavatele, a abychom z toho pobytu dokázali vytěžit přesně to, co chceme, aniž bychom si zase ničili nervy děláním věcí, které ve skutečnosti dělat nechceme. Přála bych si, abychom našli společnou pevnou půdu pod nohama i na osobní úrovni, protože vím, že když jsme jednotní, fungujeme jako perfektně namazaný stroj a všechno je úžasné. Přála bych si poznat co nejvíc zákoutí místa, kam pojedeme, vidět krásná města a zase se  nechat unášet vlnou euforie z toho, co všechno je možné v UK koupit 😀 Ne, že bych hodlala nějak zvlášť nakupovat, nezapomeňme na mé první letošní předsevzetí, ale už jen se dívat a áchat stojí za to.

Tak kéž to všechno vyjde tak, jak si přeju.

na život! ať je veselejší
stejně bláznivý a barevnější

v novém červeném kabátku
od pondělka do pátku