V noci na pondělí nám umřela Squizzinka. Našla jsem ji ráno na gauči a nevím, co bylo horší: ten první pohled, kdy mi došlo, že leží v nezvykle ztuhlé pozici, zvrácená trochu na záda – což nemohlo znamenat nic jiného – nebo když jsem splašeně vyjekla „Squirell!“ a ona se ani nehla, a nebo když jsem do ní šťouchla polštářem a zjistila, že je skutečně úplně tuhá a že už prostě není. Po celou tu dobu mi to bylo jasné, ale člověk tomu prostě nemůže a nechce uvěřit. Přišlo to nečekaně a zasáhlo nás to jako už dlouho nic.
V šoku člověk neuvažuje. Vystřelila jsem nahoru po schodech zpátky do našeho pokoje, abych to okamžitě v slzách vyhekala na pana M. Nevím, proč to člověk má potřebu okamžitě sdělit, proč prostě nepočká, až ten druhý sejde dolů. Ale to nejde. Musí to vědět okamžitě a nějaká část mozku jako by si myslela, že až seběhne dolů, zjistí, že jsem se spletla a byl to jen planý poplach.
Samozřejmě, že nebyl.
Od té doby je v domě divné ticho. Squizzie nebyla výjimečná jen tím, že jí právě tenhle měsíc bylo 18 let, měla i velmi unikátní chování. Byla jako miminko, pořád za námi chodila a kdykoli někoho z nás spatřila, pozdravila ho velmi hlasitým chraplavým křikem (to se snad ani nedá označit za mňoukání), a jinak to ani neuměla. Křičela na nás pořád a my nikdy nevěděli, co chce. Bylo to jako hrát staré Simsy, kde mimino brečí a vy se musíte trefit – buď chce nakrmit, pohoupat nebo abyste mu zazpívali, a obvykle musíte vyzkoušet všechno, než nakonec natrefíte na tu správnou možnost. Squizzie byla stejná, a když jsme ji vzali do náruče a zrovna se trefili, packy měla pěkně složené na rameni svého nositele, předla a už ani necekla.
A vybíravá byla. Ať jsme při práci nebo v životě řešili cokoli, za poslední rok a čtvrt byla ona pořád naše první a obvykle celodenní starost. Neustále jsme museli vymýšlet, čím ji uctít, často ohrnovala čumák i nad tím nejdražším kočičím krmením, které jindy zbožňovala, prostě jen tak z hecu, a stoprocentně vždycky po chuti jí bylo tak maximálně kočičí mlíko, a to několikrát denně. Jídlo do sebe, když zrovna byla při chuti, házela jako lopatou, pořád měla hlad a přitom byla pořád stejně křehoučká – za což mohla špatně fungující štítná žláza.
Nejradši ze všeho měla šunku nebo mléko kravské, ale k tomu se dostala jen málokdy, když jsme nechali na stole nestřeženou sklenici. Bylo jí jedno, že do ní musí strčit celou hlavu, aby se dostala k bílé maně.
Na tom není nic moc zvláštního, ale neznám jinou kočku, která by při svém věku byla tak aktivní, podílela se na lovu myší nebo se s takovou vervou dobývala do vašeho okna. Dokud jsme bydleli v annexu, bylo běžnou rutinou, že nás skoro každé ráno těsně před klasickým budíkem vzbudilo narážení na okno a její hlasité mňoukání, jak se dožadovala vstupu. Pak nám samozřejmě skočila do postele a mokré ťapky, nemokré ťapky, lozila přes nás, předla a byla spokojená. Někdy s námi i spala, když přišla už večer – ignorovat ji prostě nebylo možné, tak jsme ji pustili dovnitř a pak jsme se nevyspali – pořád po nás šlapala nebo nám strkala čumák do ucha a lechtala nás fousky. Po přestěhování se nemohla rozhodnout, co dál, tak střídavě útočila pořád na to stejné okno, kde už bydlel někdo jiný (sousedka si holt musela zvyknout), a střídavě nám křičela za dveřmi od ložnice, když se jí podařilo dostat se do chodby, že někdo z nás večer nezavřel druhé dveře. Samozřejmě, že jsme ji vždycky pustili dovnitř, kde po nás pak šlapala, dokud to šlo, a pak zaujala své oblíbené místo u topítka.
Teď tu už nikdo nekřičí a bez ranního vítání jako by nemělo smysl vstávat – není pro koho. Ostatní kočky jsou v projevu mnohem mírnější, vlažnější a tiché. Jediná Minnie pro změnu pořád tiše vrká a to není ono, přitom člověk nemá potřebu houknout:“Zavři zobák!“ a pak se rozesmát, jako to bylo se Squizzie, která byla sice otravná, ale neuvěřitelně roztomilá i s tím svým permanentním grumpy cat výrazem.
Až se zase spustí v chladných měsících kamna, už se před nimi nebude celý den nahřívat a bude docela normálně – a nudně – možné se k těm kamnům dostat. Nikdo nám taky nebude tak neodbytně cpát čumák do jídla (což o to, ostatní kočky to taky zkouší, ale s nimi to není taková sranda, protože se příliš snadno nechají odpálkovat. To Squizzie nás měla v paži, ať jsme dělali, co jsme dělali, zkoušela to dál, i když jí pan M. foukal do obličeje). Nikdo nebude ve spánku slintat na kuchyňskou lavici, do nikoho nebudu muset cpát pilulky a tahat mu cucky z kožichu (byla to taková moje adrenalinová hra, vytáhnout ho dřív, než si toho všimne a vystartuje po mně), nikdo nás nebude oblažovat svým smrtelným dechem (nepochopím, kde se to v ní bralo) a tak nehnutě nám ležet v klíně. Všechny ostatní kočky se hrozně melou, jen Squizzie byla schopná hodiny sedět jako pecka, až už to člověk sám prostě nemohl vydržet a musel ji shodit.
Ale hlavně je tu prostě fakt ticho. Je to divné. Jako by zmizela všechna radost ze života, jako by byl najednou prázdný. A žádný člověk to místo nedokáže zaplnit stejně hlučně a kompletně, dokonce ani žádná jiná kočka. Squizzie byla jenom jedna jediná a druhou takovou nejspíš nikdy nepoznám.
Říkala jsem, že až odsud pojedu, vezmu si ji s sebou v kapse, že jim ji tu nenechám. Nakonec si ji ponesu už jenom ve svém srdci, ale zato jí bude plné, stejně jako oči jejího šedého veverčího kožichu a jejích žlutých kukadel, jako uši plné ozvěn jejího vřeštivého mňaučení, jako náruč plná chlupů, z pod nichž se dere bláznivě spokojené předení, jako teplý klín, na němž ji pořád cítím jako by nikam nezmizela a pořád se odkudkoli mohla vynořit a hupsnout do něj s charakteristickým přitakáním, které vydávala, kdykoli někam dopadla. Pořád čekám, že se vyhrabe z té pěkné krabice, v níž jsme ji zahrabali. Zvedne ten těžký kámen, co na ní leží, proleze kočičími dvířky a halasně se bude dožadovat vysvětlení (a večeře).
I když to nedokáže, stejně už u mě bude pořád.
Dobrou noc, Squizzie… :*
její grumpycatský výrazy byly nejlepší 🙂
Myslim, že timhle článkem si pěkně uctila její památku :))
Věku se dožila skutečně požehnaného .. RIP Squizzie (jednu kočičí nealergickou :-*)
Dík, vyřídím 🙂
Sice smutné a dojemné, ale krásně upřímně a lidsky napsáno, jde vidět, že jsi měla Squizzie opravdu ráda. Myslím, že díky vám měla krásný podzim života, troufám si dokonce tvrdit, že jste byli to nejlepší, co ji za celý život potkalo. A to je přece hrozně fajn, že mohla dožít v láskyplné atmosféře a ve vaší péči. Osmnáct let je opravdu hodně…
Snažím se si to říkat. Ale stejně se furt člověku válí v hlavě nejrůznější pochyby, jestli s tím mohl něco udělat, a lítost, že nebyl u ní, a co kdyby… brhm. Je to bláznivina, nebyla moje, ale přirostla mi k srdci asi víc než všechny naše kočky doma 🙂 Na ní bylo prostě vidět, že toho člověka potřebuje, i když je to pořád kočka. To je pak úplně jinej vztah.
Vždy když čtu nebo slyším o tom, že někomu z mého okolí, i internetového, někdo nebo něco umřelo, tak mám z toho divný pocit na srdci. Obdivuji, že někdo dokáže zvířátko milovat upřímnou láskou a brát ho jako člena rodiny. Já to s našimi domácími mazlíčky neuměla. Ano, brečela jsem, když umřely obě fenky, i když jsem jednoho dne našla mrtvého pískomila, ale to bylo opravdu ze šoku. Nejvíc mám momentálně strach, že umře přítelův pejsek. Je to jejich člen rodiny a je to… psokočička. Vydává občas zvuky jako kočička a je občas i tak přítulný.
Squizzie se má určitě dobře v kočičím nebi, nebo možná dělá společnost Smrťovi, který má kočičky tuze rád. A ten nestíhá svoji práci, protože mu sedí dlouhé hodiny na klíně.
😀 Ta představa mě maximálně pobavila, dík. Nejspíš teď za ním furt chodí a mňaučí a on po ní každou chvíli vyjede, ať mu dá pokoj. A pak ji ponyná 🙂
Chjo.
byla to zvláštně krásná kočka. to je jako když nám umřela v zimě fenka. člověk nadával, pořád štěkala a neslyšela, tak jí bylo jedno, když jsme chtěli, aby štěkat přestala, pořád se motala pod nohama a když jsem jí nesla žrádlo, šla přede mnou a dělala kolečka až dokud jsem jí nenaplnila misku.
prostě, domácí mazlíčci jsou moc super a je po nich hrozně prázdno. je mi líto squizzie.
Přesně, já mám teď hrozně moc volnýho času, jak se nemám o koho starat 😀 Ty ostatní to prostě nevyžadujou, jsou buď venku nebo jen tak projdou okolo… ona byla taková moje zamilovaná práce na plnej úvazek.
Je to hrozný, když umře mazlíček, ale jednou stranou si říkám, že je lepší, když to zvíře umře zničehonic a ne po nějakých problémech. Mám 14,5 letou fenku a poslední půl rok je s ní hrozný. Nevidí, má problémy se žaludkem, takže musí jíst speciální granule, dostala i nějaký záchvat… Prostě snad každý měsíc jsme na veterině s nějakým problémem. Vždycky se z toho dostane, ale říkám si, že by pro ní bylo lepší, kdyby umřela, protože z toho života pomalu nic nemá. Skoro pořád spí. Je to blbý takhle říct, ale je to tak. Na druhou stranu jí ještě uspat nechci, protože když jí zrovna nic není je pořád mazlivá, ale už to prostě není ten pesan, co to byl.
Máš naprostou pravdu, taky to znám – zatím mi snad všechna zvířata, co jsem kdy měla, umřela na nějakou nemoc a museli jsme je nechat utrácet. Ale byl v tom na druhou stranu takový klid pro nás, taková jistota. Že jsme věděli, že nejde nic jiného dělat, měli jsme to v rukách a my jsme byli ti, kdo rozhodovali, kdy zvíře odejde, a bylo to pro nějaký důvod. Navíc měl člověk klid i v tom, že byl u toho, v poslední chvíli, kdy to zvíře odcházelo, měl šanci se s ním rozloučit a být tam. Na tom přirozeném způsobu mě asi nejvíc ničí představa, že když umírala, nikdo u toho nebyl. A hlavou se ti pak honí všelijaký představy. Uklidňovat se pak můžeš jenom vědomím, že ráno vypadala klidně, jako by k tomu došlo ve spánku, ale prostě nevíš.
Nejhorší je, když tomu zvířeti něco je, ale má i světlejší stavy. To se pak opravdu špatně dokopává k rozhodnutí a člověk si řiká, přece jí jen tak neukončím život. Hlavní je každopádně být s nimi, nejvíc, co to dá, aby věděli, že jsou milováni. To jsme, věřím, Squizzie dopřáli, ten poslední večer se s náma koukala na film a byla spokojená, jak jen to jde. A až budeš cítit, že kvalita života tvýho psa už za moc nestojí a že se akorát zbytečně trápí, budeš mít aspoň ten klid, žes mu dala maximum lásky a péče a že se měl u tebe dobře. To je důležitý.