Srpnové doháňky a spousta dobrot

Nemůžu uvěřit tomu, že za dva dny je září. O.o

Časem si budu bezpochyby nadávat. Blog mi normálně slouží jako deník, zápisník, poznámkovník pro případ, že budu potřebovat dohledat, co jsem kdy dělala nebo kde jsem byla. Což potřebovat rozhodně budu. Ale nějak mě to teď nebaví, asi že se nedějou až tak famózní věci a taky že se nechci opakovat a psát furt o tom samém. A někdy má člověk taky prostě důležitější věci na starosti než blog, třeba naší pomocné zahradnici se v sobotu zabil nejmladší syn (ze třech). Vzhledem k tomu, že začátkem roku měl ten nejstarší vážnou nehodu, díky níž už nemůže chodit do práce a celá jeho zahradnická firma tak šla do kelu (proto sem taky ona chodí od té doby aspoň vypomáhat), nevím nějak, co k tomu říct. Jako by nestačil jeden megaprůser v rodině. Podrobnosti nemám a v podstatě se mě to ani netýká, ale chci tím říct, že každému se holt něco v životě děje a i když ten někdo nejsem zrovna (naštěstí) já, nějak mi stačí to vidět a slyšet, aby mě přešla chuť psát o blbostech.

Domácí bruschetta – proč chodit do restaurace? Jo a dostali jsme špalík Vysočiny… do týdne byl v čudu.

Nepsala jsem, jak jsme byli s kamarády před letem domů (vezli nás na letiště) ve Windsoru. Mysleli jsme původně, že půjdeme do hradu (kde jsem já byla poprvé a naposledy přesně před deseti lety), ale podcenili jsme zájem – fronta byla až za roh a na to nikdo neměl ani čas, ani náladu. Tak jsme místo toho jen trochu prochodili okolí hradu a zašli na pizzu včetně Prosecca zadarmo, a to ne ledajakého, ale v hodnotě bezmála sedmadvaceti liber. Muhaha, miluju mobilní aplikace a dostávání věcí zadarmo.

Zašli jsme si taky do Creams na waffli, kterou jsme už delší dobu neměli. Pořád stejně epická. Viděli  jsme při té příležitosti u vedlejšího stolu šílenost, které se říká bubble pop waffle, a vlastně jsme na to chtěli před časem jít v Londýně. Ještě že jsme nešli. Je to gigantická věc, kterou snad nesežerou ani dva lidi, a stejně nevím jak. Viděli jsme ovšem taky palačinku, která v provedení Creams taky nevypadala vůbec špatně a asi si ji dáme příště místo waffle, ať máme změnu. Ne že bychom tam chodili tak často, aby byla zapotřebí, ale víte jak.

Nepsala jsem o průběhu letu a čekání na něj, o nervech s málem ztraceným pytlíkem tekutin ani jak si tyhle krátké lety jen domů a zpět teď hrozně užíváme. Nepsala jsem vlastně ani moc o tom, co všechno jsme dělali doma, co všechno jsme jedli a co se nestihlo a odložilo na příště. Že jsme měli smažák od Houmra, kterej už nám nějak přestal chutnat, zato však vynikající smažený hermelín kdesi u Českých Budějovic (sliním, jen si na to vzpomenu), že babička dělala vdolky s bramboračkou a já to prasila, až jsem měla boule za ušima, a že jsme šli s Maude koštnout veganskou zmrzlinu od Creme de la Creme a budeme na ni muset znova, protože byla naprosto neuvěřitelná a stála za všechny ty prachy, a že jsem se hecla a šla si nechat vybrat Správnou podprsenku, která nakonec nestála vůbec tak moc, jak jsem čekala, „jen“ asi 1500,-. Já sice normálně kupuju tyhle věci v cenové skupině tak do 400,-, ale u kvalitního prádla ještě s takovým servisem jsem čekala cenu třeba ještě dvakrát takovou. Jediný poznatek, který je k tomu třeba říct, je snad ten, že si nesmíte nechat nutit nic, co se vám nelíbí nebo co vám úplně nesedí. Mně třeba ta nová podprsenka sedí perfektně, ale tísní mě tak, že pořád uvažuju, jestli to byla úplně dobrá koupě (ovšem argumentuju sama pro sebe tím, že to člověka takhle objímat musí, aby to fungovalo, a taky že to ještě snad trošku povolí – ostatně to není AŽ tak zlé). Ovšem to mi chtěla dát ještě menší. Člověk se prostě nesmí bát říct „tohle ne, díky“.

Výňatek ze srpnového žraníčka a pitíčka… 1. Vynikající lasagně v pražském Příčném řezu (kam se rozhodně zajdu podívat někdy znovu…), 2. Creams, 3. Svíčková se šlehačkou ve spreji, ale pořád svíčková, 4. Epický hermelín, 5. Alofok, 6. Vdolky jsou nejvíc, 7. Malinová limča, 8. Skvělá pizza od Prezza, 9. Houmr. Obří porce pro všechny.

Snad jsem ani nepsala, že jsme byli na rodinné návštěvě za jednou starou „tetou“, kterou jsem neviděla už tak dlouho, že si mě nepamatuje. Divný pocit. Přimělo mě to přemítat, jestli ji vůbec ještě někdy uvidím, což je pocit ještě divnější.

A určitě jsem nezmiňovala, jak jsme slavili neslavili všechny narozeniny a svátky dohromady a jak jsme s bráchou zařizovali tátovi dárek – vyfotili jsme se pro něj podle jedné naší prastaré fotky, a dalo to celkem práci. Ať už to vůbec vymyslet, pak najít v Praze skákací hrad, poprosit, aby nás tam pustili zadarmo, najít vhodný kout, nechat se tam vyfotit (fotil pan M.), pak si s tím pohrát ve Photoshopu (brácha si dal brigádu), sehnat rámeček, dát to do něj a předat. Já měla na všechno tak málo času, že to z většiny zařídil brácha, ale snad si to zasloužím za ty roky vymýšlení dárků a připomínání mu, kdy má kdo co 😀

Domů jsme letěli z Brna, takže jsem tam nejprve musela přijet Studentem, což bylo ještě v pohodě, ale pak jsem se měla dopravit pár stanic za panem M. šalinou a nastal takový kiks v komunikaci, že jsem jela úplně na opačnou stranu a pak se musela vracet z konečné. Což by taky vydalo na celou historku, ale jak říkám, nemám na to čas ani chuť a to si radši nechám na osobní vyprávění, zeptejte se mě, až mě uvidíte.

Po návratu mě kupodivu nečekala až taková nálož práce, jak jsem se obávala, Sára se zjevně činila a převlékla dokonce i dvě postele. Musím říct, že jsou věci, v kterých se už snad nemůže lišit víc od Ashleigh, a já to strašně málo doceňuju. Sára si spoustu věcí udělá sama a nemusím se vůbec bát, že přijdu do domu třeba po víkendu a bude tam na mě čekat spoušť. To by totiž Sáře asi šiblo, kdyby na mě musela s něčím čekat, a tak jsem si v následujících dnech jen v klidu vyřešila prádlo a jinak bylo všechno tak nějak v normálu.

Dokonce lepší než v normálu, protože v pátek po obědě rodina zase nečekaně na týden vypadla, a tak to pro nás byl krátký týden, v kombinaci s tím, že jsme domů přijeli v pondělí v noci a do práce tak šli až v úterý, a ještě k tomu ne úplně extra brzo. No a vzhledem k tomu, že si odvezli tentokrát i pejsky, měla jsem pak celý další týden totální pré a pohodu, v domě minimum práce, a tak jsem konečně spala jako normální člověk, do lesa jsem nepáchla (vybodla jsem se i na ty ostružiny), jsem pomáhala panu M. a když bylo hezky (až koncem týdne), tak jsem si vždycky večer skočila do bazénu. Aleluja.

Celý ten srpen tak vlastně hrozně rychle utekl, buď byla pryč rodina nebo my, do toho jsme byli na návštěvách, na fotbale a nebo taky byla párty u nás – a to samozřejmě ne jen tak ledajaká, ale pizza party 8)

Pícku jsme roztápěli letos podruhé a znovu jsme se smáli tomu, jak na začátku pan M. jednou udělal dětem domácí pizzu a ony se mohly uslintat, načež šéf zahlásil, že to je super, že bude pořádat pizza párty a pan M. bude za hvězdu. No a samozřejmě od té doby nic, tu pec používáme stěží my. Pan M. zůstává opět z tohoto hlediska nedoceněn, ale aspoň naši kamarádi si pochvalují.

V Guildfordu jsme se prošli směrem, kde jsme doteď nikdy nebyli, a objevili krásný parčík s miniaturním hradem a taky velice italsky se tvářící restaurant, jejichž kuchyně nesahá té od pana M. ani po kotníky. Snad až na to tiramisu, to bylo celkem dobré (byť cena na takový prdek šílená), ale pan M. ho myslím ještě nikdy nedělal, a co není, může být. A umí beztak milion jiných věcí. Třeba jeho veganský čokoládový dort z avokáda nebo truffles, to jste nežrali, takovou krémovou hříšnost.

Tenhle týden v pondělí pak byl asi poslední letošní svátek, který jsem původně chtěla strávit nějakou pořádnou hlavu vyvětrávající a relaxující činností, třeba jako návštěvou aquaparku, ale panu M. se nějak nechtělo, a tak jsme místo toho spali, koukali na poslední GoT a pak jeli na pár hodin na túru okolo Shamley Green – protože když máš volno, bolí tě noha a je hic, tak nejlepší věc vůbec je jít se trmácet někam do krpálu kopřivama, neasi. Pan M. si to ode mě poslechl. Ale ten Guinness se sirupem na závěr v pubu se živou hudbou a papouškama byla příjemná tečka.

Úplně jsem taky zapomněla na to, jak jsme ztratili psa. Sára přijela po celém dni domů, já jí s úsměvem na rtech předala dětičky, které mi sice dávaly celý den zabrat, ale nikdo neumřel, nic moc se nezničilo, no prostě celkem úspěch. Jenže chyběl pes. Děsuplné chvíle nakonec dopadly dobře, ten hajzl se našel zavřený v autě, na nějž předtím pan M. umisťoval střešní box a nějak se nám ho tam povedlo zavřít (no aby ne, když ten blbec nějak přelezl zadní sedačky, schoval se v kufru a celou dobu, ani když jsme ho pak vyvolávali a vypískávali, nevydal zvuk). Přišli jsme na něj jen díky tomu, že přelezl dopředu a rozsvítil omylem světla, jinak by tam nejspíš nocoval a my bychom se stresem nevyspali. Zajímavé je, že o pár týdnů později jsme zaváželi na letiště pro změnu my kamarády a když jsme odjížděli, nějakou záhadou byl v našem autě jejich kocour. Ještěže jsme nepřijeli na dlouhou návštěvu, zima zrovna nebyla a vařenou kočku si nedám, díky.

Mimochodem cestou na to letiště jsme se stavili po strašně dlouhé době v Crawley a prubli tamější minizoo. Dojmy? Pokud člověk trochu rozumí zvířatům a jejich chování, až tak moc si to neužije. Je snadné si pak totiž všímat toho, když jsou vystresovaná a zmatená nebo jim už totálně šiblo, a taky maličkých obydlí a zmařené svobody, kterou už nikdy nezískají zpět.

Co dál? Snažila jsem se taky zařídit nám konečně tu návštěvu kočkafé v Londýně, ale vůbec mi neodpověděli na mail, přitom už jsou to asi dva týdny. Fail. Mám z toho divné pocity a nějak přestávám věřit tomu, že se tam kdy dostaneme.

Přešla jsem na bezkofeinové kafe. Zatím necítím rozdíl, obličej se mi sice vylepšil, ale to s tím nebude nejspíš vůbec souviset.

Už za týden dojedou maminky! Mám pořád plnou hlavu všeho jiného, a tak mi úplně uniklo, že už to je na spadnutí.

Mám prostě furt co dělat. Když nemakám, uklízím a zvelebuju u nás. Většinu času jsme ale s panem M. prostě v přítomnosti a pracujeme. Já šetřím a on utrácí. Když už nemá co utrácet, nutí mě, ať si něco koupím já.

Já ale nějak nenacházím, a přitom hledám poměrně vehementně. Hlavně oblečení. Když mám čas, visím na Pinterestu a sbírám inspiraci a hledám něco, co by bylo klidně i dražší, ale do čeho bych se zamilovala. Hlavně steampunkové oblečení. Jenže zatím furt nic. To všechno, co najdu na Pinterestu, je totiž většinou staršího data a na stránkách ke koupi to už není. Když už něco najdu a koupím (jedny parádní šněrovací legíny), tak je to na prd – po prvním nošení se jim protrhl zadek a hned jsem je vracela. FML. A nutno dodat, že jsem v tomhle na sebe už vážně pes a nekupuju každou blbost, do které se zamiluju. Musí to mít důvod. Musím vědět, že to budu nosit. A tímhle filtrem třeba asasínská kápě/mikina zatím neprošla 😛

Přelila jsem si mimochodem tu nádhernou vánoční hvězdu – dvakrát – a pak jsem ji zapomněla přes noc venku, kde nebylo úplně nejtepleji, a tak jsem se ji pak dva týdny snažila zachránit, což nakonec bohužel vyústilo v nutnost jejího ostříhání. Zatím nehážu flintu do žita, ono se to koncem srpna beztak má dělat, ale asi přece jenom ne až tak drasticky. No, tak uvidíme. Domů bych ji stejně nevezla. Ale štve mě to, byla jsem na ni úplně nesmyslně pyšná.

Co ještě… užívám si jakékoli počasí zrovna máme, nebo se o to aspoň snažím. Trochu přemýšlím o příštím roce. Nadávám si, že neběhám. Koukáme na HIMYM (zapomněla jsem, jak moc se u toho člověk nasměje) a když mám čas pro sebe, tak koukám na Stitchers. Taky jsem se konečně rozhoupala podívat na Hunger Games. Zatím jsem viděla tři a… meh.

Těším se celkem na podzim. Doufám, že bude stát za to, ale abych řekla pravdu, asi nepocítím ten správný rozdíl. Chcíplého listí je v lese plno celé léto. Snad jen že bude míň plení a míň kytek na zahradě, ale zase se najdou jiné práce. Nejlepší je to, že konečně nastal čas ostříhávání levandule. Mám jí dvě krabice a furt jsem nepřišla na to, co s tím – krom toho, že si to doma občas otevřu a čuchám, a že mám vždycky pytlík u postele.

No, snad tenhle výčet stačí k tomu, abych si v budoucnu tolik nenadávala, snad jsem tím aspoň dostatečně dohnala svoje resty a snad se příště budu moct věnovat zase něčemu zajímavějšímu – i když nevím, děcka se brzo vrací do školy, mně nastane opět éra brzkého vstávání a večerního pěnění u domácích úkolů a nucení smradů capartů, aby laskavě snědli to, co jsem jim nandala poté, co mě přinutili dělat každému něco jiného k jídlu, no znáte to, prostě au-paiří klasika 🙂 To není zajímavé.

Dejte vědět, čemu se věnujete vy, a jak se těšíte na podzim. Peace out.