St. Mary’s

Nakonec jsme se dočkali a dostali vytoužené volno. Nečekaně hned v úterý, po příjemně výletně odpočinkové neděli, strávené na Bryheru, a celkem nenáročném pondělku, takže začátek týdne to byl pohodový.

Původně jsme vlastně o cestě na St. Mary’s ani neuvažovali, dokud to nenavrhla vrchní manažerka. Dokonce ani hned poté, spíš jsme měli na mysli odpočinek, potřebný spánek, prostě relaxačku. Ale jak to jednou řekla, nějak nám to zahlodalo v hlavě, pan M. povídá – proč vlastně ne?, a tak jsme jeli.

St. Mary’s, sousední ostrov, a hlavě jeho hlavní městečko Hugh Town, tu všichni považují za jakousi záchranu, co se nakupování týče. V našem krámku je jednak předraženo a jednak sortiment odpovídá konzumu někde na vesnici. Kde nic, tu nic, a takové věci jako barvy na vlasy tu třeba zjevně vůbec neznají, takže mi nezbylo než si je objednat z Amazonu (odkud se bohužel ale táhnou jak smrad už hrozně dlouho, takže jsem vážně doufala, že mě St. Mary’s zachrání hlavně v tomhle směru).

Pro většinu lidí je tam hlavní nákup masa, protože to se tu vůbec nedá kupovat. Zdejší přirážka je šílená i na Angličany (kteří i v běžných obchodech mají maso bláznivě drahé) a z nějakého důvodu je zdejší maso většinou dost nevábné, často oslizlé a nezřídka i extrémně smrduté. To tedy nemám z vlastní zkušenosti, ale co jsem tak měla tu smůlu pozorovat, slyšet nebo cítit při kuchařských orgiích někoho jiného, je to hnus, velebnosti, a hazard se zdravím, ne-li životem. Nejsem blázen, to mě můžete třeba milovat – když už si to maso chci někdy dát, nevadí mi si připlatit – ale probůh, něco, co mi zasmrdí celý barák, fakt žrát nebudu, a ty lidi prostě nepochopím.

I z toho důvodu si tu s panem M. připadáme jako na správném místě. Naše cesta za veganstvím má daleko k dokonalosti, ale připravila nás na masový půst. Neměli jsme ho od příjezdu, pokud jsme nenašli v chatách nějaký kus slaniny po hostech (nebo jednou ty brambory s trochou kuřecího), a nijak zvlášť nám to ani nevadí. No. Panu M. určitě ne 🙂 Já, abych se přiznala, občas ty cuky mám, a tak jsem ho přinutila koupit alespoň pár kuřecích prsou, když už jsme na tom ostrově byli. Tak trochu mi přišlo, že dát ty peníze za loď, táhnout se tam a nekoupit si maso, když konečně můžeme, by byla napůl zbytečná cesta. Samozřejmě na sebe nejsem moc pyšná, ale když cítím, že si tělo ten kus žádá, tak si ho kurně jednou za dva měsíce dám a nebudu se týrat. Veganství není soutěž v rychlosti, cestu za ním považuju spíš za maraton. Jednou se tam snad dostanu, ale nemusím se u toho zničit.

Většinu nákupu ale tvořily balíky Quornu, mražené nebo konzervované zeleniny či ovoce, nějaký ten džus, nějaká ta Innocent smoothiečka, po nichž se nám stýskalo a u nás jsou děsně drahá, koupili jsme si i pár dobrot jako borůvkové muffiny, hořkou čokoládu pro pana M. nebo sojová kakaová mlíčka (jsou drahá, ale nom nom 8)), pořídili jsme nějakou tu drogerii a nakonec se mi povedlo sehnat i tu červenou barvu na vlasy, kterou mi pan M. hned večer zručně nanesl a kupodivu to dopadlo nadmíru dobře i přesto, že na obalu se zdála být dost do růžova. A tak se konečně zase poznávám v zrcadle a nemusím trpět u koukání na odrosty, nehledě na to, že mi tu barvu dnes kdekdo chválil, což mi taky nevadí 😀 Minimalismus neminimalismus, bez pořádně červené barvy na vlasech si prostě nepřipadám jako já a je to jedno z mých guilty pleasures. Ano, v rámci svého maratonu jsem samozřejmě vyzkoušela i hennu, jak si můžete přečíst tady – ve zkratce, bohužel to nedopadlo a neoslovilo mě to, a tak prozatím zůstávám u drogerijních chemikálií.

Six-pack, jak má být 😉

Byla jsem na nás celkem pyšná. Že jsme toho nakonec neměli moc, že nás to ani zase tolik nestálo, že jsme nekupovali skoro žádné to maso, ani alkohol, prostě samé dobré, zdravé věci, žádné blbosti. Baví mě nakupovat pořádné potraviny a vědět, že do sebe dostávám pořádné skutečné věci a žádné sajrajty. A když už hřešit, tak kurňa pořádně 😉

Na St. Mary’s jsme strávili celkem asi pět hodin, trochu jsme chodili, trochu se váleli u pláže na trávě, trochu procházeli v písku. Konečně jsme vyzkoušeli tradiční cornish pasty, což je takový zdejší (cornwallský) blivajz á la meatpie z Ďábelského holiče 😀 Je to prostě masová (většinou) kapsa v jakémsi těstě (jako listové nebo tak něco) a tady jsou z toho dost unesení. Já tohle jídlo upřímně nechápu, ale pan M. trval na tom, že se to musí ochutnat, a samozřejmě i já si to chtěla aspoň těma dvěma kousnutími odškrtnout, takže jsem ráda. Ale chutnalo to jako zeleninová polívka v těstě, s trochou mletého hovězího nebo co to bylo. Vážně nic moc dobrého, jak říkám, pořád to jídlo nechápu. Ale check. Ochutnáno.

No ale vrátilo se mi to, že jsem nechtěla. Nechala jsem pana M., aby si to snědl celé, že si pak já dám něco v restauraci, co bude moje. Na nějakém letáčku jsem našla reklamu na The Dairy Café, že to je nějaký místní děsně tradiční podnik a že tam mají i pizzu. No, do pořádné italské měla vážně daleko, do dobré docela taky, a do skvělé domácí pizzy pana M. ještě dál, nemluvě o tom, že stála bezmála deset liber, což není málo (ale možná jsem zmlsaná naším levným vařením). Holt někdy se nezadaří. Ale aspoň jsem si pak spravila chuť tím kakaovým mlíčkem 8)

Jinak tam bylo krásně. Celý den bylo slunečno, na lodi neskutečně ledově fučelo a na ostrově docela taky, protože Hugh Town leží na úzkém proužku, kde máte moře z obou stran, ale byl to v podstatě krásný den, stejně jako neděle, kterou jsme si pro změnu užili na Bryheru. To byla celkem funny story, jelikož se nám ve švu rozlepil člun a my to museli provizorně vyspravit kobercovkou a po celou cestu pak pumpovat, abychom vůbec dojeli 😀

A dorazily nám další dvě slečny do týmu. Jednu jsem dnes ráno napůl zaučovala, což bylo dost nemilé vzhledem k tomu, že jsem se na té lodi dost nastydla a ráno mi fakt nebylo dobře. Druhou jsme zatím neviděli, ale měla by bydlet vedle nás v pokoji, co byl doteď prázdný. To znamená, že naši část už nemáme jen pro sebe – o kuchyň se tedy beztak dělíme s celým annexem, ale teď se budeme dělit i o záchod a koupelnu. Na to se bude trochu hůř zvykat.

Nicméně ten výlet a ty následky mi zase připomněly, že se o sebe musím líp starat. Dělat s bolestí v krku a zahleněnou hlavou fakt není nic příjemného.