Stará bába

Letošní divný rok se chýlí ke konci. Konečně. Mám z něj divné pocity a vím, že nejsem sama. Doufám, že v tom příštím se věci zase vrátí k normálu a já budu trochu víc vědět, na čem jsem, protože teď nějak nevím nic, nevnímám čas, nestíhám svět, nevím, co se kolem děje, a furt mám pocit, že kolem mě všechno někam šíleně letí a já tu sedím na židli příšerně nervózní z toho, že mi něco zásadního utíká. Je to nějaká krize středního věku? Nemoc z přehršle internetu? Nebo jen stres z toho, že momentálně nevím, co bude, a vlastně to nevím už pěkných pár měsíců?

Koncem listopadu jsem se vydala znovu do Londýna. Jelikož při mé první návštěvě nevyšly žádné pohovory s rodinami, dohodli jsme se tehdy, že přijedu znova, protože jsme věřili, že do té doby se něco vyvrbí. Pan M. si všechno naplánoval tak, že při mém druhém příjezdu ukončí svůj pobyt v Londýně a pojede domů se mnou. Všechno to byl zase šílený proces, kterým si prošel už několikrát a pokaždé mu nastavuje nové výzvy a nové překážky. Myslím, že se z toho opět o něco poučil a že do budoucna se snad v některých věcech bude chovat jinak, minimalističtěji. Tedy ne, že by už solidním minimalistou nebyl, ale nabírá si toho moc. Někdy chce zvládnout všechno a pak to nám oběma přináší neuvěřitelné stresy. Snažím se v tomto směru na něj působit už delší dobu a celkem věřím, že letošek ho strašně moc naučil. Nejsem si jistá, co naučil mě. Mám pocit, že už jsem toho ve svém životě pochopila tolik, že se snad víc naučit nemůžu, ale zároveň vím, že to je blbost. Člověk se furt něco učí a furt se nějak utváří. Jen si myslím, že u mě už to nejsou tak viditelné změny, že jsou to spíš věci vnitřní.

Vím třeba, jak důležitá je pro mě duševní pohoda a poslouchání vlastního těla a srdce. Věděla jsem to už dlouho, ale jsem v tom čím dál tím nekompromisnější. Snažím se plout se svým vnitřním proudem – někdy cítím, že potřebuju něco udělat, nějakou změnu, někam vypadnout. Tak to udělám, protože vím, že to potřebuju. A někdy zase cítím, že něco udělat nechci, že je mi to příliš proti srsti, že by mi to zkazilo den, že radši třeba zůstanu doma než se vydávat do nepohodlí. A tak se rozhodnu, že nikam nejdu, a držím se toho i za cenu, že se to někomu nebude líbit. V tomto směru jsem tedy asi sobečtější, ale dělám to proto, že už znám cenu vlastního zdraví a duševní pohody a vím, že nebudu moct dávat, dokud v sobě nejprve něco nevypěstuju, dokud nebudu nejprve pečovat sama o sebe, a hodně.

A nemám pocit, že by to ústilo pouze v sobeckost, spíš naopak, přijde mi, že to funguje. Že pak jsem častěji schopná neříct „ne“, že mě víc baví udělat něco pro druhého člověka, že mě častěji napadá,  jak někoho potěšit, a častěji mám chuť to provést tak, aby to nezůstalo jen u nápadu. Jsou to takové drobné vnitřní změny, možná si jich nevšimne nikdo jiný, ale já je cítím a to mi teď připadá hlavní.

Mno, anyway. (řekla poté, co se zvedla, šla debordelizovat půlku skříně, objevila v ní spoustu zasutých věcí, vytřídila část šatníku a vyházela nějaké staré hadry a batohy)

Druhý Londýn byl mnohem spontánnější, mnohem míň naplánovaný. Do poslední chvíle jsme si nic plánovat ani nechtěli, protože našim hlavním cílem bylo chodit na co nejvíc pohovorů, a taky kvůli počasí. Čím víc se to blížilo, tím bylo jasnější, že pohovory asi moc nebudou, a nakonec taky moc nebyly. Měli jsme jen dva s novými agenturami, a tak jsme nakonec jeli domů dost rozmrzelí, s pocitem, že to vlastně bylo tak trochu k ničemu. Osobně to ale neberu nějak tragicky, ostatně poslední dobou mi přijde, že je mi vůbec hodně věcí fuk. Nemá smysl nad tím přemýšlet, člověk by se uvztekal a stejně by nic nezměnil. Nepřemýšlím nad penězi – vím, že zase budou. Nepřemýšlím nad utraceným časem. Myslím, že jsme ho utratili skoro nejlíp, jak se dalo. I přesto, že jsme všechno řešili spontánně, dělali jsme spoustu věcí, navštívili spoustu nových míst, odškrtli si spoustu věcí z to-do listů, ale chvílemi jsme taky jenom odpočívali, protože i to se musí, a jenom proto, že jsem v Londýně a měla bych něco dělat, se z toho nepodělám.

A tak jsme se procházeli. Hodně. Ve skoro podzimních teplejších dnech i v mraze. Ve slunečnu i dešti. Po ulicích, horkým metrem, nadzemkou i lanovkou. Zrána i dávno po setmění. Ochutnali jsme spoustu nových jídel, která nám doporučil internet nebo kamarádi, zažili zvláštnosti jako uzený drink nebo hotpot. Navštívili jsme zvířátka na farmě. Vypili dost kafíček a horkých čokolád. Zašli jsme si na dobroty, které nejvíc milujeme, i na novoty, k nimž jsme se v minulosti nedostali. Využívali jsme aplikací, co nám dávají jídlo a drinky zdarma. Prošli jsme se po přechodu na Abbey Road. Byli jsme na dvou návštěvách u kamarádů. Chodili trochu po nákupech a vánočních trzích, navštívili opět Winter Wonderland a snažili se přepnout do vánoční nálady. Fotili jsme. Povídali jsme si o budoucnosti. Chodili buskovat (tedy samozřejmě pan M.). A při tom všem jsme se snažili nemít chmury z toho, že nám to s tou novou prací nejde tak snadno, jak jsme doufali, že musíme zařizovat strašně moc věcí, že bojujeme s byrokracií, že furt něco řešíme a že jsme se na poslední dvě noci museli přestěhovat do ubytka přes AirBnB, okolo čehož byly taky všelijaké patálie.

Proslulý bagel z Brick Lane.

Zvířátková farma ve Spitalfields.

Rudolph z Covent Garden.

Vyhlídka z Parliament Hill.

Kočíča ze Spitalfields.

Myslím si prostě, že letošek, tedy hlavně jeho konec, byl dost divný, a já osobně jsem aspoň tu druhou půlku, ale dost možná celý rok, prožila v podivném stresu z toho, co bude, protože po dlouhé době jsem to nevěděla, a bylo to nevědomí trvalé a zákeřné, protože jsem si často vůbec neuvědomovala, že mě to vnitřně užírá. Přijede pan M. nebo nepřijede? Kdy půjdeme do nové práce? Jak se to všechno bude zařizovat? Co bude s mámou, která začala být po jaře nemocná a začala trávit nepříjemně moc času v nemocnici. Co bude s babičkou, která na tom byla celý rok taky nevyzpytatelně a začala okolo sebe šířit dost chmurné, negativní vibrace. Co bude se vztahem, který dostal velkou přestávku. Co bude s mým vlastním zdravím, které čím dál tím divněji zlobí.

Je prosinec a já furt nevím nic. Vím jen to, že se o sebe musím opět obzvlášť starat, protože si připadám jaksi křehce a vystresovaně. Často mě bolí žaludek a jsem si téměř jistá, že je to důsledkem právě toho letošního stresování. Snažím se dodělat vánoční přípravy a vyrobit u nás doma atmosféru. Snažím se balancovat křehké nálady všech okolo mě tak, abychom nakonec všichni měli dobrou náladu a dobrý pocit. Snažím se uklízet a mít to okolo sebe hezké, protože to je teď pro mě obzvlášť důležité a jsem nějak citlivější na to, když mi to někdo sabotuje, dělá bordel nebo se dost nesnaží o stejné vylepšování jako já. Cítím, že teď potřebuju minimalismus víc, než kdy dřív, a že se strašně těším, až zase budu odjíždět s kufrem a kufříkem a to bude všechno. Těším se, až budeme vědět, a těším se i na začátek nového roku a že možná přinese hned zkraje jednu velkou pozitivní změnu.

Hlavně jsem prostě na to všechno strašně zvědavá. Cítím, že jsem celý rok proplouvala divokými vlnami, teď jsem se ocitla někde nad vodopádem a čeká mě něco velkého, co zase nebude moc příjemné, ale na konci z toho vypluju zase do klidných vod, kdy si budu moct zase užívat život naplno a mít opravdovou pohodu. Zároveň se mi do toho ale montuje pocit tikajících hodin – ani ne tak biologicky, co do dětí, to mě pořád celkem míjí, ale spíš celkově. No prostě ta krize středního věku asi. Holt už jsem stará bába.