2. ledna 2017

Touhle dobou dávají normálně všichni dohromady články o tom, co dostali k Vánocům, jaký byl Nový rok a jaký ten starý, bilancují, dávají si předsevzetí a tak podobně. Já na to letos nějak nemám náladu, tak to nebudu hrotit. No co, nemusím vždycky každý rok dělat všechno tak, jak to dělám každý rok. Změna je život.

Nevím, čím to je, ale letos mi ty Vánoce nějak prostě nešly, nevydařil se moc ani Nový rok, a to dnešní sněžení to asi nevytrhne. Možná jsem se moc upínala na to, jak jsem se těšila na ohňostroj, a pak nebylo vidět ani prd. Možná mi to zkazil přístup rodiny k řešení dárků, které se pak musely shánět na poslední chvíli. Možná jsem jen deprimovaná tím, že mám brzo odjet a nějak to nejsem schopná vnímat. Klasicky se opět odřezávám od reality, částečně proti své vůli, ale na druhou stranu to možná jinak ani neumím, protože je to prostě příliš velký šok na to, aby to člověk ještě vnímal a prožíval. Moje hlava dobře ví, že by to jinak prožívala absurdně moc, tak to radši neprožívá vůbec, přepne na off a je to.

Jinak to bylo všechno fajn, Štědrý den i ten Nový rok. V tom si zase nemůžu stěžovat, i ty dárky se z většiny povedly, a jednatřicátého mi zkazilo jen to, že nás tentokrát na každoroční setkání za Prahou dorazilo doslova osm, a to je na skupinu, která obvykle zaplnila celou klubovnu, zoufale málo. Samozřejmě, kvalita a ne kvantita… ale tohle je prostě jeden večer v roce, kdy počítám s tím, že uvidím opravdu všechny, na nichž mi v téhle bandě záleží, a omlouvám jen výjimky. Letos se vyjmuli skoro všichni.

Před odjezdem tedy ještě zkusím naplánovat tradiční rozlučkovou čajovnu. Mám pocit, že už to je skoro trapné, furt se loučit a vítat, ale zase by asi bylo smutné se na to úplně vykašlat. Sice teď v sebeobraně vnímám míň, než je normální, ale to neznamená, že mi to nerve srdce a že mi ty lidi nebudou chybět. To právě naopak, ostatně někteří mi chybí už teď, neb jsou sami daleko za horama, a je to pěkně na houby, nemít je po ruce.

Předsevzetí si taky nedávám. Spíš tak v klidu sedím v pomyslném křesle naproti panu M. a poslouchám, co všechno plánuje on, a jak ze sebe chrlí plány a sliby, a kriticky se přitom dívám sama na sebe a přemýšlím, kdy ze mě ten splín spadne a jaký ten letošek bude. Rok v Anglii. To zní jako plán. Jako by všechno bylo dané a já už nemusela nic jiného řešit. Přitom je mi jasné, že budu muset řešit spoustu věcí, a že taky spoustu věcí určitě zažiju, a dost se na ně těším. Svírá mi srdce vědomí, že celý ten rok u toho nikdy nebude moje rodina ani mí kamarádi, ale snažím se povzbudit myšlenkou, že minimálně někteří mě určitě přijedou navštívit. Naše nová rodina by s tím neměla mít problém, máme pokoj pro hosty, půjde to, o tom žádná.

Já nevím, možná jen k té rodině a přátelům teď nějak víc inklinuju, aniž bych věděla proč. Možná mi dochází odvaha, a přirozeně se postupem času čím dál tím víc bojím hlavně o starší členy domácnosti. Vím, že bych byla klidnější, kdybych věděla, že tam bude nějaká kočka, ale to bohužel nevím 😀 Budeme mít psy, tak si s tím asi holt budu muset vystačit.

Těším se každopádně na sto plus jedna věcí, které na Anglii miluju, to se nezměnilo, je to můj druhý domov a ať mě trápí cokoli, tak to, že jedu do cizí země, rozhodně ne. Prosimvás! Dostala jsem k Vánocům na vlastní přání Prokleté Dítě, v češtině. Myslela jsem, proč ne, sice mám svět HP nakoukaný hodně v angličtině, ale začínala jsem u češtiny a český překlad považuji za luxusní, takže proč ne… jenže to zjevně nebyl dobrý nápad.

Jak jsem četla, moje mysl neustále musela kompenzovat fakt, že je to vlastně skript k divadelní hře, a musela si domýšlet. Takže s každou linkou jsem si představila jednak jak by to vypadalo v „reálu“ (tedy v příběhu lomeno filmu, protože do příběhu si samozřejmě dosazuji filmové postavy), a zároveň jak to asi vypadá v divadle s úplně jinými herci. A oboje se mi před očima odehrávalo v angličtině. Už v půlce knihy jsem tímhle byla docela unavená a překvapená. Je sice pravda, že si hodně věcí v hlavě překládám z češtiny do angličtiny, toho se už asi nezbavím (hlavně u čehokoli dabovaného), ale že bych to prostě nutně musela dělat a nešlo mi to prostě prožívat v češtině, to jsem snad ještě nezažila. Ale možná je to dané tím, že HP svět je prostě něco tak typicky britského, že mi tam ten náš jazyk už holt nesedí.

No, takže zkrátka – na Anglii se těším jako malá a už teď si dělám velké plány, o tom nepochybujte. Ale ta všechna logistika našeho přesunu, loučení a odloučení, to bych nejradši přeskočila. Ale to zas není nic nového pod Sluncem. To, že milujete jiné země a jejich poznávání, nemusí nutně znamenat, že budete fanouškem cestování. Jestli vám někdo bude tvrdit opak, tak ho pošlete za mnou a já mu to vysvětlím.

Šťastnej a novej vám přeju. Koneckonců to je všechno ve vašich rukách.