Štěstí

Pinda je v Itálii, Nigel je tam s ní, a já se začínám rozpomínat, jak by měl normálně vypadat život. A je to strašně zvláštní.

Mám pocit, jako bych se na spoustu věcí dívala úplně novýma očima. Jako by mi Ashleigh na čas předala otěže mého života, a všechno, co bylo doteď špatně a divně, automaticky přeskočilo do správných, logických kolejí.

Ze sklepa jsem si přinesla rychlovarnou konvici. Rozhodla jsem se, že na tu její kovovou a plynový sporák už nemám nervy, uvařit na něm vodu trvá tak strašně dlouho, že z dělání čaje nebo kafe se stalo utrpení, nikdy nevím, kolik vody tam leju (konev je těžká, špatně se to pozná), takže jí vždycky je zbytečně moc nebo naopak málo, a ať mi nikdo netvrdí, že vařit vodu takhle je ekonomicky výhodnější než pitomá rychlovarná konvice, co má hrnek vody uvařený dřív, než si stihnu nachystat hrnek na zalití.

Samozřejmě představa, že bych jí něco tak prostého a jednoduchého mohla jen tak říct, a ona by řekla něco jako že samozřejmě, proboha, to dá rozum a ať určitě používáme raději tu rychlovarku, je divná a nereálná. Těžko to vysvětlit, ale s ní se prostě opravdu nedá mluvit.

Už jen ohledně té konvice cítím lehce stažený žaludek. Vím, že se jí nebude líbit, že jsem ji vytáhla, když mi řekla, ať ji nepoužíváme. Vím, že by jí ta konvice byla trnem v oku i proto, že stojí na lince v naší kuchyňce. Možná, jen možná, by ji byla schopná překousnout, kdyby byla někde schovaná, jenže v tom to právě vězí – život nemůže být praktický a nemůže dávat smysl, když máte všechno kuchyňské náčiní schované a vyndaváte ho před každým použitím, abyste ho pak zase museli zandat. Totéž platí o našem košíku s kořením na vaření, o naběračkách, vařečkách atd., nebo i o pitomé piksle s cukrem, pro kterou nechci vždycky chodit do skříně, když si chci něco osladit. Chci ji mít postavenou na kuchyňské lince vedle konvice, nad šuplíkem s příbory, abych mohla snadno zalít čaj, osladit, zamíchat lžičkou a tu pak hodit do dřezu nebo rovnou opláchnout. Je to k neuvěření, jak se v Ashleghině domě i z tak pitomého a prostého rituálu jako vaření čaje stane nepříjemně obtížná věc, zahrnující přecházení z jednoho místa na druhé, velmi obtížnou logistiku a starosti o to, co kde smí zůstat poté, co si ten čaj uděláte. Když si udělám čaj, tak si s ním chci jít hned sednout a ne sakra uklízet.

Podobně jsme na tom s topením, které jsme z našeho pokoje snesli dolů do obýváčku, abychom ho tam nechali zapnuté pro Squirell. Vypozorovala jsem totiž, že to její zoufalé mňoukání a týdny trvající nepokoj má nejspíš za příčinu její touhu po teple. Celý den vyhledává, kam si lehnout, aby to tam hřálo, a protože trouba je už pár týdnů vypnutá a žádné jiné topení tu není, Squizzie je zoufalá. Když to jde, lehne si na klín někomu z nás, snaží se využít naše tělesné teplo, ale my samozřejmě dlouho neposedíme a neustále se zvedáme a pro něco odbíháme.

Nevím, proč to teplo tak potřebuje. Není tu až taková kosa a navíc má kožich, ale je to prostě vážně stará kočka a z nějakého důvodu je zvyklá ležet nalepená na naprosto rozpálenou troubu a když tu možnost nemá, velmi jí to chybí.

Jenže vysvětlujte Ashleigh, proč proboha v obýváku celý den běží zapnuté topítko. Strašné plýtvání! Ashleigh má Squirell taky ráda, nějakým svým způsobem. Má určitý, byť většinou typicky anglický, vztah ke všem svým zvířatům, ale neumí se pro ně obětovat, neumí pro ně cokoli udělat. Neumí jim dát ani léky, které potřebují, neumí se zařizovat podle toho, co to zvíře potřebuje a chce. Představa, že by obětovala peníze na topení pro osmnáctiletou kočku, je pro ni prostě nepředstavitelná, a přitom neváhá brutálně přetápět celý dům v Hovu, jen aby tam děti měly pohodlí. Když pak Baux v noci nemůže spát, protože v jeho podkrovním pokoji je neskutečné dusno a strašně přetopeno, postaví mu tam obří větrák, a ten pak běží klidně celou noc. Nechápu, jak u toho může někdo spát, a taky nepochopím, proč prostě neotevře okno nebo neztlumí to topení. Ale takhle ona prostě funguje.

Když tu nikdo není a nehrozí, že by někdo přijel a překvapil nás, automaticky dělám věci úplně jinak než jako když tu je. To se totiž musím celou dobu přemáhat a pořád na něco myslet s ohledy na ní a jak si to tu představuje. Teď tu přitom nemám nepořádek. Jen to tu vypadá jako obyčejně používaná kuchyň, jako dům, kde někdo žije, a ne jako výstavka. Je mi tu mnohem příjemněji a představuju si, jak by život vypadal, kdybychom dělali normální housekeepery v něčím prázdném domě.

Líbí se mi taky ta flexibilita práce. Nemusíme se přemáhat a předstírat, že pracujeme, nemusíme si hledat nesmyslné práce jen proto, abychom naplnili čas. Já osobně nemám v Ashleighině nepřítomnosti tolik na práci, protože ta většinou spočívá v neustálém uvádění celého domu do naprosto perfektního stavu, což nyní padá. Taky nemusím denně žehlit, a tak se můžu věnovat smysluplnějším věcem, což může být třeba plení záhonů, a nebo prostě odpočinek.

Připadá mi to najednou takové mnohem smysluplnější, dělat jen věci, které jsou opravdu zapotřebí, a pokud nic zapotřebí není, tak nepracovat. Ráno si o hodinku přispíme, pak uděláme, co si vyžaduje udělání, a já vím, že je to v pořádku. Nikde nic neflákám, jen šetřím energií a je to cítit.

Po dlouhé době se cítím jako svobodný člověk, jako rovnocenná bytost, chcete-li. Celý ten týden je kompletně můj čas, mohu si s ním nakládat, jak chci, a nemusím se nikomu zodpovídat nebo se dovolovat. Když jsme potřebovali přehodit Clare na jiný den, prostě jsme to udělali. Když nám napsal po několika týdnech soused Julian, nemuseli jsme ho znaveně posílat do háje, pan M. mu v klidu mohl slíbit pár hodin práce, protože věděl, že na to bude mít energii i čas. Že pokud něco ze svého to do listu nezvládne udělat v týdnu, může to klidně udělat v sobotu, a zase, nemusí se nikomu zodpovídat. A kdybychom chtěli, tak taky v sobotu můžeme jet pryč, tedy za předpokladu, že budeme mít všechno důležité hotovo. A byla by to zase jenom naše věc.

A taky můžeme vařit kdy chceme co chceme, bez obav, že jí to nebude vonět (z nějakého důvodu se jí dělá špatně z jakékoli masové vůně, takže teď denně smažíme slaninu nebo aspoň řízky :D), nebo že se na nás bude divně dívat – vždycky se divně dívá na kuchařské výtvory pana M. I když to podle mě vypadá i voní báječně, je to jako by nebyla schopna uznat, že pan M. umí vařit. Když jí někdy něco nabídneme, tváří se tak nějak jako bychom asi upadli, když si myslíme, že si od nás něco vezme. Jako bychom byly děti, co si hrají na vaření na pískovišti a nabídnou svému rodiči, ať ochutná. Možná je to jenom můj dojem, ale působí tak na mě.

Takový život se mi každopádně líbí. Líbí se mi, když si můžu vstát relativně kdy chci. Nemusím zaspávat a netoužím po ležení do oběda, ale už jen ta možnost „zaspat“ o půl hodiny je obrovská změna. A když chci, tak po snídani nemusím jít okamžitě luxovat, klidně taky můžeme jet nakupovat, když to zrovna potřebujeme. A celý zbytek dne si tak nějak plánujeme podle nás, jako by člověk měl celý den volný a do něj skládal, co je toho dne třeba udělat, a nemusí toho být bláznivá kvanta. Takhle nějak by to mělo vypadat, ne?

Už zase v hlavě sepisuju inzerát, CV a průvodní dopis a vidím se, jak na podzim hledáme nové místo jako plnohodnotní housekeepeři. K tomu pár cleaningů na přivýdělek, aby nebyla nuda, péče o zvířata a zahradu jako hlavní náplň práce, spousta svobody a volného času, který bude skutečně náš.

Jop, to mi zní dobře.