Stonehenge Summer Solstice 2014

Na dokumenty o Stonehenge a podobných záležitostech jsem byla vždycky trochu ulítlá, stejně jako na keltské kříže, hrobky, magii a podobná témata. Teď už z toho neblázním tolik jako v pubertě, ale pořád k tomu ještě mám vztah, láká mě to a mám to na seznamu věcí, které si přeju pochopit, až umřu.

Když mi tedy někdo na facebooku v rámci úplně nesouvisející konverzace řekl, že Stonehenge bývá kompletně otevřen veřejnosti při slunovratech a že to je naprosto parádní akce, zasel mi do hlavy brouka a ta představa, že bychom se tam mohli jet podívat, když jsme jen pár hodin autem odtamtud, mi nedala spát.

A pak se stala spousta jiných věcí a já na to docela pozapomněla a bůhvíproč jsem měla zato, že se to koná až někdy v červenci, když se najednou podívám do kalendáře a hergot, ono je to už tuhle sobotu? Fuuu… 😀

No, ale nakonec jsme to zvládli, pan M. naštěstí nedal na moje obavy, že to časově a silově nedáme, zavelel, že se prostě jede, a tak se prostě jelo.

fb.jpg

Cesta nám z práce v Arundelu trvala asi hodinu a půl. Trochu jsme se ztratili v Salisbury, jelikož navigace Stonehenge bůhvíproč nezná, ale brzy jsme se zase našli, chtělo to jen jedno kouknutí do mapy, a pak už jsme se chytli nápisů a dojeli pěkně v pořádku za západu Slunce na obří polní parkoviště. Zatímco jsme se balili, koukali jsme po lidech kolem nás (mnoho slečen mělo květiny ve vlasech a dlouhé sukně, pánové si zase tu a tam nesli djembíčka) a překvapila nás dostupnost toiek.

DSCN9814

Z parkoviště přímo na Stonehenge jsme si pak dali cca dvacetiminutovou povinnou procházku polem a pak už jsme byli na místě. Musím říct, že mi to připadalo hodně zvláštní. Už jsem tam jednou byla, před sedmi lety, a tehdy bylo všechno v mém životě totálně jinak, všechno tam bylo úplně jinak a já z toho nějak nedokázala nabrat ten správně nostalgický dojem, jako že se vracím na to krásné místo. Připadalo mi to dost parádní, o tom žádná, ale na druhou stranu to bylo takové… běžné? Nekomplikované? Takové normální. Žádné velké drama. To víte, na pohodové akce bez problémů nejsem moc zvyklá 😀

A pak ty stánky s jídlem. Bylo jich tam asi pět a měli v nich všechno potřebné – veganská a vegetariánská jídla, kafe, gourmet hamburgery (ty byly vynikající), pizzu (ta moc vábně nevypadala) a čínu (co až na jarní rolku chutnala jako špagety s kečupem a zeleninou a s velmi vysušeným a po gumě chutnajícím „kuřetem“), a zatímco jste si vybírali, stačilo se otočit a pár metrů za vámi stál Stonehenge! 😀 To bylo prostě… na jednu stranu je to něco ohromného, ale na druhou ty davy lidí a ta festivalová atmosféra jako by to magično dokonale zabíjely, a nepomohly mi ani velmi hlučné a velmi dobré skupinky djembistů, co to už tou dobou naplno rozjížděly. Ze všech těch fotografií a dokumentů na vás dýchá něco neuvěřitelného, ale když tam pak jste… možná to tak jiní lidé nemají, ale pro mě je velmi těžké vnímat z toho skutečného místa to, co tam očekávám najít.

Zvlášť když se o ty fantastické kameny chcete opřít a dobíjet se energií, a v tom vedle vás nějaký ožrala vytáhne klacek a začne ty kameny obchcávat 😀 No. Jako na jednu stranu se mi z té ironie chce smát a na druhou mě to brutálně znechutilo. Ne tím, co jsem viděla, ale tou ukázkou nejhoršího předvedení lidské neúcty k čemukoli posvátnému. Neúcty k památce tak obřího (jak fyzicky, tak duchovně) rozměru, neúcty k jakýmkoli pravidlům festivalu, k ostatním lidem, k vesmíru, ke všemu. V tu chvíli jsem se tak strašně zastyděla za nás lidi, že to neumím popsat, a ty chmury pak ve mně visely po zbytek noci.

Samozřejmě to celé nebylo tak zlé. Mnoho lidí na festivalu si to opravdu užívalo, byli to lidé pozitivní (což se asi nedá říct o mně, mě tam sekuriťák nechtěl pustit, že prý se neusmívám :D) a milí, otevření a vstřícní a celkově z toho měl člověk pocit, že je na správném místě a s docela správnou partou, hlavně tedy když jsme se zrovna tulili u jednoho z „ohřevných míst“, což byly takové velké kovové koše plné briket.

Večer jinak probíhal ve znamení obcházení monumentu a hledání místa k zakotvení. Nejprve jsme se pokusili dostat přímo do středu Stonehenge, ale tam bylo příliš narváno. Centrální skupina djembistů si to tam nejvíc dávala a publikum kolem nich bylo tak nahňácané, že jsme neměli šanci se na ně ani podívat. Jelikož tam nebylo moc ani kam se hnout, po několika pokusech z různých stran jsme to nakonec vzdali a šli radši mimo kruh.

stoneblog.jpg

Tam jsem se pak jala hledat nějakou jinou, dostupnější skupinku djembistů, abych se k nim mohla přidat se svým „slůňátkem“. Nakonec jsme jednu našli, ale moc dlouho jsme u nich nepobyli, což je cekem škoda. Když jsme je pak potkali podruhé, už byli dost rozpadnutí, část jich hrála s někým jiným, komu to zase šlo až moc, a moje slůně ke všemu nebylo naprosto slyšet, což mě nebavilo. Takže jsem došla k závěru, že rozhodně potřebuju větší buben 😀

ohrev.jpgČím víc se stmívalo, tím větší byla kosa, tak jsme během večeře u stánků vytáhli bundy a deky a doufali, že to bude stačit a že hlavně nebude pršet. Neměli jsme moc stání, tak jsme pořád chodili okolo, občas si vystáli frontu u toiek (ty fronty byly neuvěřitelné) a s někým během té věčnosti potlachali, většinu času jsme se ale snažili hřát u rozpálených briket na těch ohřevných stanovištích, která byla jenom dvě, a díky bohu za ně. Pan M. má silný krevní oběh, většinou sám hřeje jako topení, ale já jsem končetinový zmrzlík a nebýt těch briket, nedala bych to.

Kolem jedné ráno nás to chození unavilo a rozhodli jsme se pokusit se o spánek. Zvláštní bylo, že to bylo zakázané, v pravidlech se jasně psalo, že nikdo nemá ležet na zemi, ale sekuriťáci to naštěstí velkoryse ignorovali. A tak jsme si taky našli klidnější místo, rozložili deku, ulehli namačkaní na sebe, propletli jsme ruce batohy, abychom se neprobrali bez nich, a pak jsme se v té kose snažili zabrat, což se panu M. povedlo celkem hned (nechápu, někteří lidé holt usnou kdekoli), mně teda až na druhý pokus, když jsme se přesunuli blíž k ohřívárně poté, co nám nějací zhulení hejsci div nesedli na hlavy (nemůžou si prostě sednout o pět metrů dál, když vidí, že tam někdo spí?!) a začali vést velmi hlučné a nepříjemné řeči o tom, jak mi seberou djembe, že na něj zabubnují nebo že se přitulí k nám. To jsme nějak nedali 😀 Na druhý pokus jsme vydrželi polospát, polobdít až do čtyř do rána, kdy začalo blednout nebe, což mě vybudilo víc než kafe. Přesně na to jsme přeci nejvíc čekali 🙂

ww

Úsvit nejdelšího dne v roce na sebe nicméně nechal čekat ještě víc než další půl hodinu. Celou tu dobu jsme obcházeli kruh a hledali místo, odkud bude nejlíp vidět. Naše plány stát přímo proti východu nám trochu kazil fakt, že svítat začalo z nepochopitelného důvodu na severu. A tak jsme se dost motali okolo, než na to konečně došlo, a bylo to trochu absurdní, neboť než začalo konečně vylézat sluníčko, už bylo dávno světlo a nám připadalo, že jsme asi něco prošvihli a že je to celé nějaké divné, ne? 😀

Nakonec ale k úsvitu přece jenom došlo (samozřejmě zrovna když jsem opustila stanoviště a rozhodla se jít si odskočit, takže jsme pak úprkem letěli zpátky) a když Slunce konečně začalo lézt zpoza horizontu, dav začal jásat a hned se mohl ucvakat a ufotit, jak se všichni snažili o co nejlepší zachycení toho okamžiku.

Nebudu vám lhát, sama mám fotek jen toho východu asi padesát 😀

aa.jpg bb.jpg cc.jpg dd.jpg

Nevím, jak dlouho to trvalo, ale bylo to krásné a najednou ta probdělá noc v mrazírně na trávě dávala perfektní smysl a já věděla, že bych to jinak nechtěla. Byla jsem ráda, že jsem tam a že to vidím. Bylo mi trochu líto, že nejsem přímo uvnitř kruhu, ale i tak to stálo za to a pak – celé jsem to vlastně od začátku brala spíš jako beta verzi. Ne že bych předpokládala, že si to dám někdy znovu, ale beru to jako možnost a rozhodla jsem se, že to nepotřebuju mít napoprvé naprosto perfektní, případné mouchy vychytám příště a nenechám si to ničím zkazit – i když je fakt, že mě trochu mrzí, že jsme se pak znovu nedostali k těm kamenům, abych si na ně ještě jednou sáhla a ještě jednou to zkusila s tím dobíjením. Ostatně kdy jindy by to mělo fungovat než při úsvitu, kdy do nich pere první letní sluníčko?

Netuším, jestli budu zas někdy touhle dobou v Anglii. Ale kdyby ano, ráda si to zopakuju. Někde jsem četla, že Summer Solstice (letní slunovrat) na Stonehenge je jedna z pětadvaceti věcí, co by měl člověk za svůj život udělat 🙂 No vida, check 

A meditovat se Sluncem, procházejícím skrz kameny Stonehenge, v tváři, taky stálo za to.

stonehenge.jpg


+ celá akce byla zadarmo, parkoviště bylo poblíž, stánky s jídlem, ohřevné „popelnice“, djembisti, nepršelo, fajn lidi

– stejně byla v noci kosa, popelnic mohl být víc, to samé toiek, fronty u nich byly naprosto neuvěřitelné a toiky už po pár hodinách z poloviny nepoužitelné, poblité, plné, o absenci papíru ani nemluvě, celé akci také chyběl oheň a nějaké pořádné druidí rituály (jestli tam před úsvitem něco prováděli, zaspali jsme to, problém je ale hlavně v nulové informovanosti – netušili jsme, jestli něco bude), vzdálené parkoviště není takový problém, ale nemít se kam jít na chvilku vyspat bylo nepohodlné. Kdyby poblíž zbudovali alespoň jeden velký stan, kam by si člověk mohl jít na hodinku lehnout na karimatku, a kde by se vyloženě jen spalo, to by teprve byla paráda.

Nějaké to další počtení:

11 komentářů

  1. Stánky s veganským jídlem? Drsné. Ale fakt nechápu, jak někdo může pochcat Stonehenge. Úplně tě chápu, já bych se asi propadla kajsi k zemskému jádru.

  2. Na jednu stranu je to pěkné, na druhou právě takovýhle festival celou záležitost shodil. Litha se slaví při západu a po západu slunce zapalováním ohňů. Je docela smutné, že kvůli lidem, kteří se tam jedou opít, zaniká kult.

    Aneb Stonehenge druidům!

    1. Právě, mně tam ty ohně strašně chyběly! Na jednu stranu to chápu kvůli bezpečnosti a samozřejmě i bordelu, je to posvátné místo, nemůžou si tam jen tak zbudovat obří ohniště. Ale bylo to bez toho prostě fakt trochu o ničem 🙂

      Myslím, že tam pár druidů nebo aslespoň tak vypadajících lidí bylo. Ale oslavili to, pokud jsme to teda fakt neprospali, opravdu spíš světsky, nebo jinde. Je fajn, že to pro lidi otevřou, chodit mezi těmi kameny je zážitek. Ale mileráda bych ho oželela pro možnost zpoza zábran sledovat v tom uzavřeném kruhu nějaký pořádný rituál. A z tribun, protože jinak by člověk viděl prd 😀

      1. Přesně! Ať zpřístupní lidem pohanské rituály, ať mají možnost vidět obřad na keltský svátek. Nelíbí se mi tenhle způsob oslavování na skutečně extrémě posvátném pohanském místě. Komerc nad komerc!

        1. Zas na druhou stranu nevím, jestli by se druidům líbilo dělat to veřejně, obehnaní davy lidí. Překvapilo mě ale, že nic nebylo. Z toho nemůžou být nadšení. A taky jim lidi na ty šutry šplhaj. Teda ne úplně masově, ono to neni jednoduchý, ale jeden týpek tam v noci vylezl a procházel se po tom. To sice neni až tak špatný jako močit na to, ale taky to neni zrovna uctivý zacházení s tim místem. Jako bys v kostele vylezla na oltář nebo šplhala po varhanech.

  3. No… to jsem teda taky cekal, ze tam bude vic mystiky 🙂 Celkove bych si myslel, ze to bude takovy nejaky „vymakanejsi“. A jako fakt se tam musel nejakej typek vy*cat? Na Stonehenge? :/ Ach jo…

    1. A dokonce nebyl jedinej, byla jich celá partička vožralejch kokotů a označkovali to nejmíň dva. Asi nějakej iniciační rituál dospělosti nebo co, což je o to smutnější, že jim bylo podle mě aspoň 25 (co se tak z tý tmy dalo soudit), a ke všemu jsem seděla hned vedle toho místa, kam se to jali házet, takže vrchol nerespektování okolních lidí. Div že mi nenamočil na hlavu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.