Světlo na konci tunelu

„Hele a kdy bude další článek? DVA MĚSÍCE!“, vybafla na mě kamarádka o Silvestru a docela mě tím zaskočila. Jednak mám teď blog v hlavě už tak upozaděný, že si na něj kolikrát vzpomenu spíš jako jen na dávný, mlhavý sen, a druhak jsem rozhodně zapomněla na to, že naši místní kamarádi o jeho existenci vlastně vědí.

Tak jsem si řekla, že to zkusím a s diářem v ruce se pokusím zpětně ve zkratce zaznamenat, co se dělo a momentální rozpoložení.

Tedy co jsem se vrátila ze své listopadové dovolené v Čechách, dělo se toho strašně moc, člověk se moc nezastavil. Skoro okamžité náročné bejbáče, dvakrát po sobě velmi netradičně dlouhý večer, pak jeden ještě delší s hlídáním cizího psa, co si ne a ne lehnout a dát pokoj, a já vám byla tak unavená, že na to fakt nevzpomínám dobře. Pak jsme si v práci museli vyhádat dva prodloužené víkendy, které jsme sice měli domluvené dlouho dopředu, ale nikdo si to nenapsal a šéfová na ně prostě zapomněla, takže si do nich něco naplánovala a byly nám tím pádem zkráceny. A museli jsme se fakt skoro hádat a bylo strašně nepříjemné, že se musíte tak doprošovat o volno, které vám náleží, berete si ho odevzdaně naprosto neideálním způsobem, rozkouskovaně, ve dny, které vám někdo nadiktuje, a ještě vám na to pak zapomene a tváří se nepříjemně, že jak si to vůbec představujete chtít mít taky dovolenou a jet pryč na celý víkend, který je přitom tak jako tak váš a nikdy jste nikomu neslíbili, že je tady všechny budete trávit kvůli jejich mazlíčkům, které chtěli oni, a ne vy. Že by někdo ocenil, že jste si to vybrali, kdy se to hodí jim, a vám vůbec? To jste upadli, ne?

Byla jsem z toho tak zdeptaná, že jsem si na ten druhý prodloužený víkend vydupala návštěvu bazénu a sauny, abych se trochu zregenerovala. A bylo to fajn a účel to splnilo, ovšem mělo by to všechno jít mnohem snáz a ne být takový boj.

Koncem listopadu nám opět začal kachní flockdown. Vyhlásili to tentokrát hodně narychlo, pan M. začínal byl nemocný, já měla hrozně práce s chystáním Vánoc a všeho, tak musel ten stan nakonec stavět sám a akorát se na tom dodělal. Nebyl nikdo, kdo by mu s tím mohl pomoct, zahradníci tu byli napůl, byli pozadu se svou vlastní prací a ještě dostali do vínku – taky dost nečekaně – tunu další. Vloni to vlastně celé stavěl pán, co chodil tou dobou občas pomáhat s různými pracemi, ovšem teď nějak nebylo koho žádat o pomoc. Tak se to nakonec celé protáhlo a do flockdownu šly kachny se zpožděním, ale aspoň že tak – málem tam nakonec nešly, protože měla šéfová zase „geniální“ řeči a nápady a de facto se rozhodla, že je tam dávat nebudeme, než tedy zjistila, že stan už prakticky stojí, nacož řekla kysele, že teda aha, ok, a že teda jo. Už zase jsem byla vzteklá nad věcmi, co vypouštěla z úst, skoro jsme se pohádaly, už to fakt přestávám zvládat a všechno odsouhlasovat, když to jsou lži a nesmysly, mám toho prostě dost.

Pak nám nastal prosinec, stále spousta práce s Vánocemi. Byly to naše třetí u téhle rodiny, ale nějakým zázrakem letos přišla ta poslední tečka, že až teď se mi fakt znechutily, tedy v té místní podobě. Vysálo mě to. Najednou jsem poprvé nemohla ani slyšet vánoční písničky a strašně urputně jsem si představovala, jak už tady nejsem, jak je léto a o Vánocích nikdo ani nekvákne. Snažila jsem se užívat si na nich všechna pozitiva, jak to dělám každý rok, navzdory chaosu a přípravám, ale postupně se dělo víc a víc věcí, co mi komplikovaly život, mizerná komunikace, čím dál tím větší házení péče o psa na nás, čím dál tím větší neinformovanost – furt jsem o ničem nevěděla, pan M. onemocněl a já musela dělat práci za dva a půl člověka a to mi taky nebylo nejlíp. Celý podzim mi vůbec připadalo, jako bych měla narušenou imunitu. Strávila jsem pět, deset minut, venku v zimě, a přestože jsem byla oblečená, jakmile jsem vlezla do domu zpátky do tepla, cítila jsem se neuvěřitelně vyčerpaná a jako že na mě něco leze. Vitamíny nevitamíny, koneckonců celý rok se cpeme zeleninou a doplňky a normálně to zabírá, ale tentokrát jako by to nemělo vliv, a nebyli jsme to jenom my, což v nás vyvolávalo skoro nepřetržitý pocit, že jsme už fakt ale museli chytit Covida, nebo že to musí každou chvíli přijít, protože podivná nachlazení, „chřipky“ a vyčerpanost na nás dýchaly ze všech stran a držely se jak nás, tak lidí okolo nás. Testy vytrvale tvrdily, že je všechno ok, ale stejně mi to přišlo jako by to mělo nějakou souvislost aspoň s očkováním, protože takhle imunitně odhalená jsem se necítila ani nepamatuju. Pan M. proležel celý týden vyloženě v posteli, ovšem reálně mu to celé s nástupem i odchodem trvalo spíš dva až tři, a jak jindy nesáhne na prášek, tentokrát do sebe lil coldrex za coldrexem, prokládal to paralenem v tabletách a ne a ne se z toho furt vymanit. Když už se vykydal z toho nejhoršího, furt měl mlhu na mozku a nebyl schopný se soustředit. No to taky nebylo vůbec normální.

Pak nám devátého prosince konečně odjela rodina. Oslavovali jsme, přáli jsme to jim i sobě, ovšem ne že by mi nastaly nějaké velké prázdniny. Pustila jsem se do velkého jarního/předvánočního úklidu, k tomu strašná spousta zdobení a chystání, měla jsem plno trablí se světýlky, co přestávaly fungovat, pan M. pořád v podstatě stonal, já balila prakticky denně další a další dárky jako divá, až jsme dvakrát museli dokupovat balicí papíry a mašle, x věcí jsem musela předělávat a přebalovat, protože se měnily názory a rozhodnutí, a nakonec jsme museli řešit velkou krizi s vánočním stromkem rodiny, který se pár dní po jejich odjezdu rozhodl, že už na to kašle, svěsil větve a začal schnout, což samozřejmě byla katastrofa. Týden před Vánoci, když jsou všichni pryč, teď co s tím. Pořešili jsme to po zprávách, snažili se nestresovat jejich nesmyslnými nápady, jak to zachránit, které by nám akorát přidělaly práci, ale nepomohly by ničemu, a na druhý den jsme se vydali shánět stromek nový, což se nám naštěstí podařilo, i když na poslední chvíli, protože tou dobou už jich samozřejmě moc v nabídce neměli. Teď odstrojovat ten první, kde podotýkám, že už jsem veškerého nandavání, sundavání a zas nandavání světýlek a kravin měla tak plné zuby, jak nikdy v životě, a ono to furt nebralo konce. Nový stromek jsme nechali radši těch posledních pár dní stát venku, abychom měli naprostou jistotu, že tentokrát jim do těch Vánoc vydrží, a nazdobila jsem ho až v poslední den, než se měli vrátit. Do té doby jsem samozřejmě měla nervy, jak bude v reále v tom pokoji vypadat, jestli nebude moc malý, úzký, něco… a ještě do toho máte instrukce, ať ho nazdobíte stejně, jak byl ten předchozí, což samozřejmě nebylo naprosto možné. Jednak ten nový byl menší, a jednak měl tak měkké větvičky, že jsem musela ty nesmyslně těžké ozdoby distribuovat podle toho, která větvička co unese, a ne jak to bylo předtím, centimetr od centimetru. Nakonec bylo naštěstí všechno v pořádku, ještě pan M. na poslední chvilku dělal své handymaní zázraky, aby jim na té měkké špičce držela ta asi půlkilová nesmyslná ozdoba, a pak už hajdy balit a řešit si svoje, protože jsme se s nimi měli vyloženě vystřídat a hned, jak se vrátí, my měli odjíždět domů na Vánoce naše.

Jeden by řekl, že když budou na dovolené, budeme mít spoustu času a energie se věnovat balení, chystání, řešení komplikované momentální covidové byrokracie a vůbec na odpočinek, ale já vám fakt nechápu, jak voni to dělají, že to tady tak prostě nefunguje. Nevím, co se s celým tím prosincem stalo, že tak utekl a já se fakt skoro nezastavila. A celou dobu, i když bylo zrovna klidnějš (taky jsme ovšem měli na krku psa, nezapomínejme), furt se nad tím vším vznášela otázka, jestli se oni vrátí v pořádku a hlavně jestli MY vůbec odletíme, jestli nám to ještě nezakážou, a pokud ne, vrátíme se zpátky? Nezasekneme se v Praze? Denně totiž člověka bombardoval internet (i moje rodina z domova) informacemi, jak se to zase kde zhoršilo, Francie vydala ban na příjezdy z UK, co když je budou Čechy následovat, co když se Boris rozhodne, že na cestu zpátky nestačí antigen, který máme zabookovaný, ale musí být PCR test, na který už touhle dobou lidi horkotěžko shánějí přes svátky v Čechách volné appointmenty a bla bla bla.

No zkrátka tyhle vánoce pro mě byly všechno, jen ne pohodové, a odrazilo se to i v mé neschopnosti a nechuti řešit dárky. Až v těch úplně posledních dnech a hodinách před odjezdem domů mě začínal zaplavovat klid, vědomí, že jsem všechno zvládla a všechno je nachystané, a tu a tam se objevilo prozření a nápad, jenže to už samozřejmě bylo pozdě na realizaci velké části těch nápadů. Rozhodla jsem se, že co už, teď s tím nic neudělám, tak se budu soustředit na fakt, že se to podařilo. Že jedu domů a splní se mi mé jediné vánoční přání. Že budu mít na týden aspoň zčásti pokoj (očekávala jsem, že mě bude šéfová stejně bombardovat zprávami a taky že bombardovala, dokonce nejen ona, a samozřejmě výborné řešit hned zkraje dovolené pracovní krize, opět vzniklé jejich nekomunikováním). Dalo mi práci se z toho vymanit, ale pozvolna jsem se dokázala soustředit na přítomnost a na to dobré, co se kolem mě děje. Taky jsem se zabývala nadějnou představou Vánoc příštích, a vůbec všech dalších, které už nebudou jakkoli ovlivněny touhle rodinou. Budou klidné a krásné a zase se vrátí k té podobě, kterou by měly mít, a budou o tom, o čem budu chtít já, ne někdo jiný.

Do těch Čech jsme tedy nakonec odletěli. Přes tu všechnu byrokracii, cesta šla nakonec hladce, a i všechno doma, až na ty jejich zprávy, co mi zkazily hned první den. Ale pak už mi tam bylo dobře. Zase jsem něco u našich uklidila, byla produktivní, s mámou jsme se pustily do jednoho mnoho let odkládaného úkolu, který nakonec nevyžadoval ani tolik času a pro mě to bylo jako terapie. Pro ty moje úzkosti je totiž strašně nepříjemné mít někde doma nějakou skříň nebo místnost plnou věcí, o kterých pořádně nevím. Nemít přehled, co tam vlastně všechno je. Už fakt dlouho jsem se těšila, až tadytu jednu skříň plnou vzpomínek budeme moct probrat, podívat se pořádně do každé jedné krabice a tašky a snad i udělat nějaká rozhodnutí, která nám pomůžou to tam trochu zredukovat a nepřerážet se furt o věci, které už tam dávno nemusely být. To se nám nakonec dost dobře povedlo, byť ve mně vždycky v Praze vzbuzuje pocit bezmoci fakt, že nevím, kam tam ty vytříděné věci dát. V Anglii je to jednoduché – každou nechtěnou knížku, dekoraci, hračku, blbost, si vezme charity shop a jsou tam za to rádi. Nikdo se na nic neptá, vezmou toho od vás igelitky, vy to tam jenom donesete a čau, máte to pryč z očí už navždycky. Doma nevím, co s tím. Charitativní obchody tohohle typu tam neexistují a ten jediný, o kterém vím, prakticky nepřijímá nic, co není absolutně nové, MODERNÍ, trendy, luxusní a podobně. Když jsem to četla někdy před rokem na jejich webu, málem mě omyli. Kam má člověk zanést třeba starší hračky, které jsou v pěkném stavu, ale o modernosti se fakt mluvit nedá a o luxusu asi taky ne? Kam dát věci, kterých není celý set nebo mají nějakou chybu, ale to neznamená, že by si s tím nějaké dítě ještě nemohlo luxusně vyhrát?

Přesto mi udělalo hrozně dobře, že jsme se do toho pustily, a krom produktivních věcí jsem zvládla i hodně odpočívat, být doma, vidět se s pár důležitými lidmi, a nakonec i nasáknout aspoň trochu nějaké té vánoční atmosféry, i když jsem si pořád připadala ochuzená o celý prosinec, kdy se člověk normálně těší a může si to těšení užívat. Taky jsem ale byla o to víc vděčná za to, že jsem doma byla měsíc zpátky, a tak jsem byla v mnohem menším stresu z toho, že bych měla něco stíhat, že bych musela přes koleno lámat další srazy, na které zrovna nebyla vhodná doba, zkrátka to celé díky tomu bylo mnohem klidnější a já za to byla ráda. Taky vědomí, že moje příští návštěva doma by neměla být zase až za půl roku, ale podstatně dřív, mi pomáhalo prožít svátky doma v klidu a naději, že přestože byl ten poslední rok tak strašně náročný, brzy to všechno fakt skončí a už teď vidím světlo na konci tunelu. A strašně se těším, až se od toho odříznu a budu moct vzpomínat na to dobré a být zase víc sama sebou a svobodná a budu si moct vzít volno a udělat si výlet kam chci kdy chci a ať mi to tu všechno políbí řiť.

Rozhodli jsme se totiž, že konečně podáme výpověď. Máme vymyšlené datum, rodině to budeme říkat brzy, mám z toho konce velké nervy a záleží mi na tom, aby to všechno proběhlo co nejhladčeji a abychom se rozloučili v dobrém, jak jen to půjde, protože jak říkám, všechny ty nervy by neměly navěky zastiňovat všechno dobré, co jsme tu zažili, všechnu srandu, co jsme tu měli, všechno, co jsem se tady naučila, jak jsme si bydleli v luxusu s teplou podlahou a silným proudem horké vody ve vaně, v jak šikovné lokaci, co všechno jsme tu okolo viděli a prochodili, jak moc jsme se tu o to zasloužili, co všechno jsme vylepšili, kolik dobra jsme se tu vynasnažili vlít do světa okolo nás, a i všechno dobro, co jsme dostali zpátky, byť jsem tu s tím životem kolikrát hodně bojovala a odjedu odsud zase s o hodně rozlámanějším srdcem. Měli jsme se tu v mnohém hodně dobře a s láskou budu vzpomínat na to pěkné, až nebudu mít na očích neustálou připomínku všeho toho smutného kamkoli se podívám. Až mi přestane každý zvuk zvenku a každé křiknutí lišky v polích připomínat, co všechno jsem tu ztratila.

Bude mi asi navždycky líto, že jsme tu nemohli být dýl, že to tu nebylo všechno trochu jinak. Jenže nebylo a není a ty hlavní problémy, které tu pro nás byly, tu budou ještě hodně dlouho, a s tím se nedá nic dělat. Navěky na nás budu pyšná za to, jak dlouho jsme to vydrželi a jak jsme se s tím poprali. A užiju si zaslouženou dovolenou. A už se strašně těším, až to bude všechno za mnou.