Pořád nemůžu uvěřit, že už je březen. Počasí se chová značně nestabilně, chvíli tvrdí, že už je ready na to jaro, den nato (co den, pár hodin) láme stromy vichřice, je tma a zachmuřeno jako v hororovém filmu a já přemýšlím, jestli mám dát psům pláštěnku nebo co mám proboha dělat, když je mám jít venčit a leje jako z konve.

Minulý týden jsem ještě pořád bojovala, hlavně ze začátku. Měla jsem dny, kdy jsem večer nemohla vůbec usnout z nervů. V hlavě se mi honily nepříjemné myšlenky jako že to tu nedám, proložené všemi těmi zprávičkami, co mi šéfka zanechala v diáři, všemi možnými nesmysly, co mám jak dělat a co jak chce. Snažila jsem se, co to šlo, si to tak nebrat. Vysvětlovala jsem sobě samé, že to nemyslí tak zle, jak to zní napsané nebo jak mi to někdy říká osobně, a že nejsem debil a ona mrcha. Prostě má svou představu a je na ni silně vysazená, na to má nárok. Byla jsem ale hrozně unavená, měla jsem toho moc a naprostý nedostatek volna a PMS způsobily, že se mi několik dnů opravdu nespalo dobře a budila jsem se dost vyděšená, co zase bude a jak to mám vydržet.

Blíží se konec února a zrovna teď mi to připadá jako že by nám to tu mohlo docela utéct.

Minulý týden jsme byli bez rodiny, ale že bychom měli dovolenou, to se říct rozhodně nedá. Seznam zanechané práce nebyl nejkratší a už v pondělí jsem si umořila ruce na čtyřhodinovém drhnutí trouby (respektive několika) a asi patnácti hodně dlouho neumytých plechů.

Dostala jsem též za úkol, klasicky, se věnovat „detailům“, tedy například drhnout fleky ze zdí a lišt. Což hrozně potěší dostat za úkol dva týdny poté, co jste to stejně sami od sebe dělali.

Pár dní před jejich odjezdem jsem se zamyšleně zahleděla na podlahu hlavní koupelny. Bílé dřevěné parkety plné černých šmuh od bot. Řekla jsem si, že budu hustá a že to vydrhnu kartáčem. Udělala jsem kousek a byla potěšená tím, že to docela snadno jde a bude na tom hlavně vidět velký rozdíl – nejlepší jsou právě joby, kde je ten rozdíl vidět, a chtěla jsem zapůsobit 😀 Jenže jsem na to neměla nejvíc času, takže jsem to prozatím odložila, a pár dní nato mi šéfka povídá, že přijde malíř, až tu nebudou, dělat něco do její koupelny. Zdi mi tam přišly celkem bez chybičky, takže jsem si řekla „počkej, že von bude přemalovávat tu podlahu“, a rozhodla se, že s tím tedy počkám, abych pak neskákala vzteky z okna. No samozřejmě, že přijel malíř a přemaloval tu podlahu. A aby to bylo víc na palici, přemaloval ji na stejnou barvu – bílou. To je holt anglická mentalita, respektive mentalita anglické smetánky. Ani nezkusí, jestli něco nejde opravit nebo umýt, rovnou to kupují nové, byť to stojí majlant.

Tak jsem alespoň celý ten týden poctivě omývala všechny ty zdi, a byť všechno nešlo umýt, stejně jsem dneska opět chodila barákem lehce načuřená, neb co si myslíte – znovu přijel ten malíř a zamalovával půl dne fleky na zdech 😀 Tak jako to jsem se s tím nemusela drhnout a mohl to udělat rovnou on.

Třetí týden Anglie je nakousnutý. Jsem pořád unavená a těším se, až se to zlomí. Cítím, že už získávám lepší přehled o tom, co a jak, a hlavně kolik času na co potřebuju, takže koncem měsíce už by měly být věci v tomto směru usazené. Neustále s sebou nosím do domu papír s týdenním rozpisem práce a dělám si poznámky a práci přerozděluju podle toho, které dny jsou těžké a které míň.

Ideálně bych chtěla mít každý den dopoledne hotový úklid a na odpoledne si nechat jen žehlení a procházku se psy. Chtěla bych odpočívat a dělat si svoje věci, zatímco pan M. ještě venku pracuje. Jednak proto, že se mi tak mnohem líp pracuje, hlavně ale proto, že mě pak narozdíl od něj skoro každý večer čekají další dvě nebo tři hodiny v domě při přípravě večeře pro děti, koupání atd..

Náš první samostatný týden nakonec stál za to. Zpočátku se zdálo, že snad nebudeme mít (nebo alespoň já) skoro nic na práci, jakmile nám ale odjeli mentoři, ukázalo se, že to nebude zase tak žhavé, alespoň ze začátku.

Co se podle „oficiálního rozpisu“ dělá jednou nebo dvakrát týdně, to já dělala zatím skoro denně, protože mi to tak prostě přišlo zapotřebí, a vytírejte jednou týdně, když je v kuchyni neustále našlapáno. Prokletím cleanera, co si prošel tvrdou školou Tresco ostrova, je navíc oko pro absurdní detaily, které normální lidi neřeší (a určitě ne když už to mají za pár), takže místo lehkého šudlání se zatím věnuju spíš skoro až jarnímu úklidu, dle svého zvyku umývám zdi a lišty, které jsou samozřejmě zaflákané a zahamtané a jakmile si toho začnete všímat, už to nelze nevidět a nečistit… a taky jsem permanentně zavalená prádlem, kterého jako by bylo nějak víc než normálně – no určitě je ho mnohem víc než minulý týden, zrovna jako naschvál.

Každý večer (kromě pondělka) jsem měla na starosti tradiční rutinu připravování večeře pro děti, pomáhání s úkoly, hraní si, koupání atd., což nakonec vždycky zabralo alespoň dvě hodiny, ale byly i delší večery. V pátek jsem si plánovala den o mnoho lehčí, úklidu bylo ostatně jen trochu, jenže nakonec bylo stejně všechno jinak, a tak jsem sobotu z většiny zabila v posteli, zmožená nejen od nachcípání, ale prostě celkově tak nějak úplně nepochopitelně vyčerpaná. Snad poprvé v životě jsem vážně neměla sílu vstát, až mě to děsilo.

Tak jsme osiřeli.

Ve čtvrtek proběhla rozlučka v místní hospodě. Bylo to fajn, poznali jsme naráz spoustu Čechů, a hned nato jsme také dostali přístup do jejich exkluzivní vip skupiny na FB 😀 To abychom věděli, co se kde šustne, a mohli žít trochu sociálním životem. Už v tomhle je vidět, že letos máme šanci mít docela jiný život než jak jsme to měli u Asleigh – žádné extra joby, žádné honění se za kdovíčím, žádný velký stres, a naopak dostatek volného času.

V pátek večer byl babysitting, odpracovali si ho Anička s Lukášem a my jsme využili volný večer k dělání všeho možného na notesech, k nakupování a já nevím čemu ještě, zkrátka když se hlídači někdy o půlnoci (?) vraceli domů, ještě nás tu zastihli vzhůru.

Sobotu jsem zabila nemocněním, buď ležením v posteli nebo umíráním na gauči, zatímco Anička dobalovala a Lukáš připravoval svoje poslední party food pro rodinku – má stejnou vášeň pro vaření jako pan M., takže měl u rodinky občasnou brigádu, že navařil luxusní meníčko na jejich luxusní sešlost, a je celkem možné, že tuhle brigádičku pan M. zdědí, takže se těší a chodil jim to tam okukovat nebo si čutat ven s prckem. Mně bohužel nebylo vůbec dobře, měla jsem natlakovanou hlavu, ucpané dutiny a asi tak jedno procento normální lidské energie, takže jsem si ten den prostě dala oraz a nehla moc prstem.

První týden máme téměř za sebou, zbývá nám jen víkend a první dojmy jsou rozhodně zajímavé.

Soužití s A. a L. je super, tak je mi celkem líto, že odjíždí. Myslím, že jsme si padli do vzájemných zvyklostí velice dobře, a že jsme ten týden spolu zvládli na jedničku, což je co říct, vzhledem k tomu, že jsme se vůbec neznali a není to tu až tak obří. Nějak jsme si ale vůbec nevadili, alespoň mně připadá, že jsme všechno vyřešili hezky s přehledem a inteligencí a bylo to prostě fajn. Byla v tom spousta dobrého jídla, nějaká poměrná část alkoholu, hodně zábavy, ale i ukazování, vysvětlování, vyptávání se a sdílení zážitků. Byl to takový zvláštní couchsurfing, pročež jsme měli pořád pocit, že to my máme za týden odjíždět, a že jsme přijeli jen na návštěvu, poznat, jak si tu místní operáci žijí.

A tak jsme zase v Anglii.

Nějakým zázrakem jsem se nakonec sbalila, v sobotu dopoledne jsme ještě byli s rodinou pana M. v Kočkafé a pak pan M. zaběhl do Alberta pro nějaké koření, zatímco já spěchala se zpožděním domů, a tak akorát jsem se potkala ve dveřích s babičkou, která zrovna přicházela. Chtěla jsem využít co nejvíc z těch posledních společných minut.

Nicméně samozřejmě ještě zbývalo to balení, poslední rychlá koupel, oblékání a tak, takže žádné klidné posezení se moc nekonalo, spíš jsem hodinu a půl vířila okolo a doufala, že nikdo nezavede řeč na bolestivé téma, že odjíždím. Místo toho se naštěstí všichni vesměs poslušně drželi anglického schématu, tedy bavili se o všem jiném, jen aby se rozptýlili.

Ve čtyři hodiny odpoledne jsme naložili všechno do auta, zamávala jsem kočkám, rozloučila se s bráchou a babičkou – tentokrát se to naštěstí obešlo bez slz, za což jsem ráda, protože přesně toho jsem se bála (tedy jejích slz). Naši se s námi spěšně rozloučili na letišti, a pak už jsme měli spoustu času, tak jsme si v klidu sedli na sedačky, browsili po netu, kroutili hlavama nad buranským vyjadřováním tamějších fóliových baličů (a taky nad tím, že to zabalení stojí dvě stovky), a já courala na záchod, protože cestovní střeva, a tak dále.

Tak tentokrát mám celý ten odjezd docela slušně v paži, řekla bych. Nejtěžší a nejzákladnější je samozřejmě umět si poradit se smutkem a balvanem v břiše, hlavně při pohledu na posmutnělé příbuzné a jejich tiché utrpení. Nedělejte si iluze o mé odvaze, kdybych měla odjíždět sama, tak právě kvůli tomuhle neodjedu asi vůbec.

Jinak by ale asi vnější pozorovatel moje rozpoložení označil jako: všechno je jí jedno. A skoro by možná měl i pravdu.

Balit jsem začala velmi zlehka až tak minulý víkend. To jsem někdy v sobotu vytáhla kufry ze sklepa a tím to haslo 😀 (náročná činnost). V pondělí jsem si pak překontrolovala zásobu léčiv a dala na nákupní seznam to, co potřebovalo doplnit – nevím, jak to mají ostatní anglo-bydlové, ale mně třeba žádné ty jejich paracetamoly nikdy na nic moc nezabíraly (snad s výjimkou čehosi, co se jmenovalo Period Pain :D), a jelikož trpím na silné dámské bolesti a časté migrény a chladnopočasové krkoboly, čerstvé zásoby valetolu, algifenu a stopanginu jsou pro mě naprostou nutností.

Ještě jsem na vás nezapomněla a povídání o Dorsetu pokračuje! Jen je to teď trochu horší s časem, tak se omlouvám, že to tak trvalo.

← Předchozí zastávka: Bridport, West Bay a velké whovianské překvapení

Věděli jste, že Portland je nejenom v Oregonu, ale i v Anglii? Já teda ne.

Jelikož se nám nepodařilo se v Bridportu naobědvat, rozhodli jsme se pokračovat v cestě směrem k Isle of Portland, kde se měla nacházet dlouhatánská pláž z obou stran obklopená mořem, po níž by se mělo k tomu ostrovu dát dojet. Což znělo zajímavě.

Nicméně ve skutečnosti nám to až tak úžasné nepřišlo. Pláž, nebo spíš prostě pruh zvaný Chesil Beach, se sice skutečně táhne do daleka, ale jednak to byly samé kameny, a druhak nás po kouzelném Lyme Regis a útesech u Bridportu nějakých pár kamenů na hromadě prostě už nemohlo ohromit.

Na vyhlídce (v dáli na mlhavém obzoru Isle of Portland)

A tak jsme si po příjezdu na ostrov udělali malé kolečko okolo nejbližšího kruháče, zatímco jsme se rozhodovali, kolik času ostrovu věnujeme, a pak jsme zaparkovali u bistra na okraji, kde se nám čirou náhodou podařilo dostat od nějakého spolukolegy řidiče parkovací lístek zadarmo.

Konečně balení! Už předevčírem jsem tu cestovní horečku nevydržela a došlo mi, že se na to nehorázně těším. Až budu bojovat s místem a vysávat vzduch z vysávacích pytlů s vědomím, že je to vlastně jedno, protože tentokrát platíme za kila a na centimetrech až tak nezáleží. Až budu vyndavat věci ze šuplat a zjišťovat, co kde mám, přimčež stejně zase najdu nějaké věci, které nepotřebuju nebo jsem je už dlouho neviděla. Až si zase ověřím, že mít celkové množství majetku tak maximálně do těch dvou velkých kufrů je až až a víc bych ho prostě mít neměla (nepočítám nábytek a nějaké nutné bytové vybavení). Až se budu rozhodovat, jestli potáhnu domů opravdu všechno nebo něco nakonec přenechám budoucím au-pairs a budu uvažovat, jestli se jim to bude hodit, jestli budou rádi a jak zareagují, až zjistí, že mají šuplík plný kancelářských potřeb zadarmo.

Na poslední chvíli jsme ještě stihli zajet znovu do Thajské restaurace ve Worthingu. Tentokrát nás to ale vůbec nezaujalo, na nudlích se moc nevyřádili, bylo to mdlé, s podivnou pachutí, takové neslané, nepálivé cosi. Když to srovnám s tou baštou minule, mám pocit, že jsem byla v naprosto jiném podniku.

Pan M. ještě stačil koupit přepínač do žehličky, po němž pásl už týdny. Jenže se mu nepovedlo sehnat ten správný, a i když se s tím mořil dlouhé hodiny, nakonec ji asi nespraví.

Po nekonečných hodinách nervů a vztekání se se nám podařilo objednat vytouženou fotoknihu pro rodinku, ale i když jsme si připlatili za expresní doručení, neoplývám optimismem a mám pocit, že to nestihne dojít. Což by bylo na houby jednak proto, že jim to nebudeme moct dát osobně (= vidět reakce a neodjíždět jen s „čau“), a jednak si to nezkontrolujeme. Nemluvě o tom, že nás ten express stál o deset liber navíc.

Pan M. dře jako fretka, aby na poslední chvíli nahonil tučný příjem. Ani radši nepřemýšlím o tom, kolik peněz si zvládl za poslední týdny vydělat prací u souseda, nechci závidět a vím, že by mi to za to nestálo. I tak jsem vyřízená, hlava mi už dávno explodovala a nemůžu se dočkat, až budu sedět v autobuse s vědomím, že už je hotovo a víc už nic není třeba.