Jsem zahanbená.

Obavy z toho, jak to tu všechno budeme mít zařízené (spíš tedy nebudeme), nám zkazily neděli, bylo nám od toho všeho zle, hledali jsme odvoz domů a já brečela. Náš rozhovor s Ashleigh a Nigelem o tom, jak se nám ty plánované změny nelíbí a jak je toho už prostě moc, nevyšel úplně nejlíp. Ashleigh se ho skoro vůbec neúčastnila, jen nám vyčetla, že máme příliš mnoho věcí, velmi okatě se zajímala o to, jak to jako hodláme odvézt, vytkla nám, že vaříme příliš „kořeněné“ jídlo, jehož pach se špatně vyvětrává (to je tak, když někdo neumí ani osolit a opepřit kuře), že jsme po celou dobu, co tu nebydlela, byli velmi nepořádní v uklízení nádobí a že její kuchyň nebyla taková, jakou si ji pamatuje (ne jen kvůli nám, i ona tu samozřejmě měla dost bordelu, přesto to ale zabolelo).

My jí, nebo spíš Nigelovi, který ten hovor prakticky vedl (rozčiluje mě, jak se tu staví do pozice hlavy rodiny), zkoušeli vysvětlit, že mít vše pohromadě, aby mohla mít své soukromí – a my taky – je skvělý nápad, ale že je ten pokoj opravdu malinký, lednička je velmi hlučná, nemáme teplou vodu, abychom si tam umyli nádobí (a vlastně ani dřez, jen malé koupelnové umyvadélko, které se k tomu účelu fakt nehodí) a že nevíme, jak to bude fungovat. Snažili jsme se jí vysvětlit, že jsme nešťastní, protože od té doby, co nás vystěhovala z annexu, to bylo pořád jen samé „tohle nesmíš mít tady, tohle nesmíš mít támhle“, něco vymyslí, my si na to zvykneme a vzápětí už je to zase „tohle nefunguje, musíte to udělat jinak“. Nemáme nic proti změnám, ale co jsme v domě, bylo jich až příliš i na nejvíc flexibilního člověka, a ať si říká, co chce, my se už dávno necítíme v domě vítaní, neboť nás neustále systematicky utlačuje a vyhání do toho jednoho malého pokoje, o němž ovšem taky vzápětí řekne, že si vlastně moc nepřeje, aby se k takovým účelům používal. Tak chce nás tu nebo nechce? Musí si to konečně rozmyslet a musí to tu zařídit tak, aby byl příští au-pairák spokojen, jinak se jí na tu nabídku všichni vyserou a nebude tu mít nikoho.

Kam se poděly ty sliby, že budeme mít kuchyňku v utility roomu? Kam se poděl náš soukromý annex, do nějž jsme sem přijeli? Kam se podělo naše placení obtýden, které nám slibovala začátkem roku? Včera nám platili po tak strašně dlouhé době, že to ani nespočítám.

Opět v Anglii. Dovolená byla vcelku krátká, ale příjemná, i přes ta ohavná vedra a únavné návaly lehkých depek. Čas strávený s rodinou je k nezaplacení, přátelé rovněž, trochu podrbat, dost se zasmát, trochu si po dlouhé době přihnout a pokouřit kvalitní vodní dýmku, a nejlepší jsou samozřejmě ty moje ženský, všechny ty báječný baby, co je mám tu čest nazývat kamarádkami a s nimiž je taková prdel (a ještě k tomu jsou všechny pěkný, jelikož mám přece vkus, neasi ;)).

Doma v ČR je ale podivně hlučno a prázdno. Přes veškerý ten lomoz zvenku člověk neslyší, co se mu děje uvnitř, a ztrácí kontakt s tím, co chce a kdo je.

Doma v Anglii je to o hodně lepší, ale taky to má svoje čím dál tím vypasenější mouchy, tak třeba tu ledničku, co nám Ashleigh nasádlovala do pokoje, a která tu teď skoro nepřetržitě velmi hlasitě bručí. V noci mi z toho hrabalo, teď to přehlušuju klapáním do klávesnice (a taky mi náladu spravila nádherná buřinka – těch je tu fakt pomálu), ale vím, že brzy zase bude noc a že to nedám.

Milé děti,

nemůžu uvěřit, že už je to víc jak dva týdny, co jsem se tu vyzpovídávala deníkově. Za těch sedmnáct dní se toho stalo neskutečně moc, a kdyby se mi chtělo o každé té akci a myšlence napsat samostatný článek, mám co dělat do října. Naštěstí se mi nechce.

S Victorií to dopadlo tak, že jsme tam v pátek šli a vyřešili to dokonale britsky. Chladně jsme se na sebe usmívali, suše se zdravili, bez skutečného zájmu se ptali, jak se má, a odpovídali na její stejný dotaz vůči nám, mysleli jsme si svoje a věděli jsme, že už to máme beztak za pár. Dopředu jsme si totiž promysleli všechny možné situace a došli jsme k závěru, že nemá tak docela smysl se v tuhle chvíli hádat a posílat ji do řiti, jelikož za nějaké dva měsíce máme beztak jet domů, a jelikož by to finančně byla ztráta poměrně citelná, ať už bychom vypustili celý pátek, nebo jen ty dvě hodinky, kdy uklízíme její dům.

Bohužel hned další týden nato přišla další perla – vůbec nebyla doma a neobtěžovala se zanechat ani peníze, ani vzkaz nebo poslat sms, takže jsme jí opět museli psát, co se děje, a odjet bez peněz. Po pár hodinách nám odepsala, že se omlouvá, ale nestihla ty peníze zařídit, než odjela na dovolenou, že toho nějak bylo moc nebo co. Upřímně řečeno teď mám plno jiných věcí, jimiž se zabývat, takže nemůžu slíbit, že si příště dám tu práci jí konečně něco říct (tedy jako že do očí, po zprávách jsme jí toho už řekli docela dost), a hlavně je tu pořád to rozhodnutí viz výše, ale ztratila jsem k ní veškeré sympatie a jak jsme ji na začátku měli rádi, teď nám ohromně leze krkem a snad by se dalo i říct, že jí jako osobou dost pohrdáme. Takové zacházení je prostě nepřípustné, je to od ní podlé, hnusné a sprosté, a kdyby nám nešlo o pozitivní reference… jen mě rozčiluje, že to je skoro vždycky něco. Poslat někoho, kdo se vám takhle vysmívá, do prdele, je očistný proces, a já bych mnohem radši udělala to, než zatínat zuby, uklidňovat se, obhajovat si dospělejší chování a pak se z toho vyventilovat kupováním pěkných bílých šatiček. Ale nenaděláš nic, holt se nám to posílání do prdele nehodí do krámu.

Kdepak debordelizování, to mi vždycky spraví náladu. Akce „Pronájem domu na prodloužený víkend“ je za námi a já se zas snažím nabrat trochu pozitivity, abych s ní zalepila ránu vzrůstajícího stresu a touhy jet domů – nebo ne nutně domů, jen prostě kamkoli jinam, abychom tu už konečně všechny mohli poslat do háje.

Akce to byla šílená. V Hovu jsme měli celkem příjemné ubytování, na gauči se nám spalo kupodivu dobře a byl tam na horním patře celkem klid. Ovšem každodenní ježdění na 7:30 zpátky na Thakeham nám dávalo zabrat, hlavně tedy proto, že jsme naprosto nechápali, proč tam proboha máme být tak brzo, když hosté ještě dávno spí. Nepotkali jsme se s nimi mockrát, přijeli o noc později, ale i tak stačilo.

Hotelové posluhování opravdu není nic pro mě. Tři rána po sobě zjišťovat, jestli v tom pokoji někdo je nebo není, potkat se s jedním obyvatelem, když se zrovna vrací ze záchoda a já mu stelu postel, do níž se ovšem hodlal vracet, vlézt jednomu návštěvníku do pokoje, když ještě spí (naštěstí si toho snad nevšiml), nemoct si tu nikde nic položit, ani tu vlastně být, protože to už není můj domov a bydlí tu někdo jiný, nemoct si tu samozřejmě ani uvařit, takže obědy jsme museli řešit jinak, k tomu to samotné stěhování a prakticky celodenní práce nebo alespoň pohotovost. Denně přejíždění tam a zpátky, naprosto pošahaná sprcha v Hovu, brutálně štípavý šampon do očí… to tedy s celou tou akcí nesouvisí, to byl můj šampon, ale taky mi to nepřidalo 😀

Celkově minulý týden byl prostě totální chaos, všechno na hlavu a my neměli prakticky žádný volný čas a hlavně žádné útočiště, jen ten náš horní pokojík, a tam jsme se dostali jen na spaní. Po celý den jsme jinak byli jako služebníci, ne tak docela vítaní ve dvou cizích domech. Do obou nás někdo přinutil jít a ani v jednom se nikdo netvářil nadšeně, že tam jsme. A člověk čím dál tím víc sní o nějakém tom vlastním bydlení, kde bude fakt doma a kde mu všichni můžou políbit prdel.

Už zase se stěhujeme. Co my všechno pro tu babu neuděláme!

Zadařilo se jí, dům sice pořád ještě neprodala, ale na posledních pár dnů v červnu si ho alespoň pronajala banda cizinců, co jede závodit do Ascotu (velká zdejší událost) a nesehnala na poslední chvíli hotel s tolika pokoji. A tak musíme nejen všechno totálně vycídit, vyklidit a připravit, hlavně ale taky musíme evakuovat náš vlastní pokoj a na pár dní se přestěhovat do Hovu, o který se budeme dělit s Nigelem, zatímco Ashleigh bude na Glastonbury. Ať mi někdo někdy zkusí říct, že nejsem flexibilní zaměstnanec.

Na dokumenty o Stonehenge a podobných záležitostech jsem byla vždycky trochu ulítlá, stejně jako na keltské kříže, hrobky, magii a podobná témata. Teď už z toho neblázním tolik jako v pubertě, ale pořád k tomu ještě mám vztah, láká mě to a mám to na seznamu věcí, které si přeju pochopit, až umřu.

Když mi tedy někdo na facebooku v rámci úplně nesouvisející konverzace řekl, že Stonehenge bývá kompletně otevřen veřejnosti při slunovratech a že to je naprosto parádní akce, zasel mi do hlavy brouka a ta představa, že bychom se tam mohli jet podívat, když jsme jen pár hodin autem odtamtud, mi nedala spát.

A pak se stala spousta jiných věcí a já na to docela pozapomněla a bůhvíproč jsem měla zato, že se to koná až někdy v červenci, když se najednou podívám do kalendáře a hergot, ono je to už tuhle sobotu? Fuuu… 😀

No, ale nakonec jsme to zvládli, pan M. naštěstí nedal na moje obavy, že to časově a silově nedáme, zavelel, že se prostě jede, a tak se prostě jelo.

V noci na pondělí nám umřela Squizzinka. Našla jsem ji ráno na gauči a nevím, co bylo horší: ten první pohled, kdy mi došlo, že leží v nezvykle ztuhlé pozici, zvrácená trochu na záda – což nemohlo znamenat nic jiného – nebo když jsem splašeně vyjekla „Squirell!“ a ona se ani nehla, a nebo když jsem do ní šťouchla polštářem a zjistila, že je skutečně úplně tuhá a že už prostě není. Po celou tu dobu mi to bylo jasné, ale člověk tomu prostě nemůže a nechce uvěřit. Přišlo to nečekaně a zasáhlo nás to jako už dlouho nic.

V šoku člověk neuvažuje. Vystřelila jsem nahoru po schodech zpátky do našeho pokoje, abych to okamžitě v slzách vyhekala na pana M. Nevím, proč to člověk má potřebu okamžitě sdělit, proč prostě nepočká, až ten druhý sejde dolů. Ale to nejde. Musí to vědět okamžitě a nějaká část mozku jako by si myslela, že až seběhne dolů, zjistí, že jsem se spletla a byl to jen planý poplach.

Samozřejmě, že nebyl.

Od té doby je v domě divné ticho. Squizzie nebyla výjimečná jen tím, že jí právě tenhle měsíc bylo 18 let, měla i velmi unikátní chování. Byla jako miminko, pořád za námi chodila a kdykoli někoho z nás spatřila, pozdravila ho velmi hlasitým chraplavým křikem (to se snad ani nedá označit za mňoukání), a jinak to ani neuměla. Křičela na nás pořád a my nikdy nevěděli, co chce. Bylo to jako hrát staré Simsy, kde mimino brečí a vy se musíte trefit – buď chce nakrmit, pohoupat nebo abyste mu zazpívali, a obvykle musíte vyzkoušet všechno, než nakonec natrefíte na tu správnou možnost. Squizzie byla stejná, a když jsme ji vzali do náruče a zrovna se trefili, packy měla pěkně složené na rameni svého nositele, předla a už ani necekla.

Začalo mi docházet, že jedu asi tak za čtyři měsíce domů, a mám z toho šok. Vůbec nechápu, kam ten čas zmizel. A už mám zase plnou hlavu všeho, co mě čeká doma a co by život mohl přinést dál.

S panem M. už z hlavy nejsme schopni dostat vztek na Ashleigh za to, že nás de facto vůbec neplatí a že pro ni pracujeme za stravu a mizerné ubytování (mizerné v tom, že nemáme moc soukromí a musíme se hodně omezovat). Dalo se to očekávat. Doteď jsme měli tolik práce, že jsme prostě neměli čas nad tím přemýšlet, ale jen co jsme práce zkrouhli, vlila se nám do hlavy vtíravá myšlenka na to, jak jsme se jinde mohli mít jinak, a co by kdyby – všechno pocházející z toho prostého egoistického neduhu, z touhy porovnávat se s druhými. Kdybychom na druhé kašlali, mohlo by nám to být jedno, vždyť se peněžně máme dobře, tak proč to řešit? No protože nás to samozřejmě hrozně štve.

Pinda je v Itálii, Nigel je tam s ní, a já se začínám rozpomínat, jak by měl normálně vypadat život. A je to strašně zvláštní.

Mám pocit, jako bych se na spoustu věcí dívala úplně novýma očima. Jako by mi Ashleigh na čas předala otěže mého života, a všechno, co bylo doteď špatně a divně, automaticky přeskočilo do správných, logických kolejí.

Ze sklepa jsem si přinesla rychlovarnou konvici. Rozhodla jsem se, že na tu její kovovou a plynový sporák už nemám nervy, uvařit na něm vodu trvá tak strašně dlouho, že z dělání čaje nebo kafe se stalo utrpení, nikdy nevím, kolik vody tam leju (konev je těžká, špatně se to pozná), takže jí vždycky je zbytečně moc nebo naopak málo, a ať mi nikdo netvrdí, že vařit vodu takhle je ekonomicky výhodnější než pitomá rychlovarná konvice, co má hrnek vody uvařený dřív, než si stihnu nachystat hrnek na zalití.

Samozřejmě představa, že bych jí něco tak prostého a jednoduchého mohla jen tak říct, a ona by řekla něco jako že samozřejmě, proboha, to dá rozum a ať určitě používáme raději tu rychlovarku, je divná a nereálná. Těžko to vysvětlit, ale s ní se prostě opravdu nedá mluvit.

Už jen ohledně té konvice cítím lehce stažený žaludek. Vím, že se jí nebude líbit, že jsem ji vytáhla, když mi řekla, ať ji nepoužíváme. Vím, že by jí ta konvice byla trnem v oku i proto, že stojí na lince v naší kuchyňce. Možná, jen možná, by ji byla schopná překousnout, kdyby byla někde schovaná, jenže v tom to právě vězí – život nemůže být praktický a nemůže dávat smysl, když máte všechno kuchyňské náčiní schované a vyndaváte ho před každým použitím, abyste ho pak zase museli zandat. Totéž platí o našem košíku s kořením na vaření, o naběračkách, vařečkách atd., nebo i o pitomé piksle s cukrem, pro kterou nechci vždycky chodit do skříně, když si chci něco osladit. Chci ji mít postavenou na kuchyňské lince vedle konvice, nad šuplíkem s příbory, abych mohla snadno zalít čaj, osladit, zamíchat lžičkou a tu pak hodit do dřezu nebo rovnou opláchnout. Je to k neuvěření, jak se v Ashleghině domě i z tak pitomého a prostého rituálu jako vaření čaje stane nepříjemně obtížná věc, zahrnující přecházení z jednoho místa na druhé, velmi obtížnou logistiku a starosti o to, co kde smí zůstat poté, co si ten čaj uděláte. Když si udělám čaj, tak si s ním chci jít hned sednout a ne sakra uklízet.

Katarze. Po tom všem stresu a všehosesraní mám žaludek úplně vycukaný z toho, jak se věci najednou začínají dávat do kupy a problémy vyjasňovat.

Měli jsme pořádné nervy a hodně zařizování a plánování okolo Ashleghiných padesátých narozenin, a nakonec jsme to zvládli a dokonce nám pochválila vybrané přání s pávem – prý se jí vždycky líbila představa mít pávy na Thakehamu.

Jo jsme po tom nedorozumění s výpovědí slíbili, že tedy ještě dvakrát přijdeme, aby měla víc času někoho najít, a jak se nám tam včera nechtělo, to vám nevypovím. Nám se k ní nechtělo chodit už pořádných pár měsíců, ale teď už to bylo prostě moc. Všechno v našich tělech řvalo, že to prostě nechceme udělat, bylo nám špatně a byli jsme v depresi. A pak to najednou dobře dopadlo. Byla toho dne nebývale příjemná a usměvavá, zase jsme na sebe hráli šarádu, jak se máme vzájemně rádi či co – typická anglická věc, řekla bych – a to i přesto, že jsem toho dne musela vyklízet naprosto shnilý, rozložený obsah její lednice, plesnivé sýry a zeleninový šuplík v tekutém stavu. Všechno to samozřejmě páchlo nepopsatelným způsobem a já si mohla ukroutit hlavu, jak to může někdo nechat zajít tak daleko a tak brutálně nevědět, co se mu děje v jeho vlastní lednici.Bylo v tom ale taky určité zadostiučinění. Jednak ráda dělám věci, u nichž je poznat rozdíl – a vyhodit půlku lednice je rozhodně rozdíl – a jednak jsem si tím sama pro sebe potvrdila, že tu děláme opravdu dost a že jsme pro ni dost důležití. Nějak jsem ohledně toho měla v poslední době pochyby a dávaly se do mě chmury a tohle mě nakoplo.