Na tomto místě jsem si v notýsku poznamenala poznatky k věcem, co jsem s sebou měla nebo neměla. Tak abych o ně nepřišla:

• měla jsem si vzít flanelku na pokoj.
• neměla jsem si brát ten béžovej svetr. Jo, je hezkej, ale je to těžkej kus oblečení a hned se to zasviní.
• měla jsem si vzít labelo a krém na obličej. Fouká, člověk si furt olizuje rty a málo pije, blbá kombinace.
• dobře, že jsem si nevzala sluneční brýle. Měli jsme počasí, že by je člověk nevytáhl.
• malej cestovní suchej šampon jsem si ale vzít měla

Ve středu mi přišlo, že bylo ráno nějak dlouhý. Vzbudilo mě světlo z chodbičky a kroky, někdo tam chodil. Myslela jsem si, kdovíkolik hodin už musí být, a že jsme zaspali, ale bylo ještě hrozně brzo.

Dali jsme si jeden čaj napůl, jen tak na chuť, ale aby nás to nehonilo na záchod. Pan M. chystal bagety na oběd a byl v té kuchyni nějak dlouho, taky se pak hrozně dlouho balil a ještě šel stejně na ten záchod, tak jsem z toho tekla, hlavně proto, že jsem nesnídala a nechávat mě dlouho čekat, když mám hlad, není dobrý nápad.

Na třetí den ve Skotsku jsme si s panem M. naplánovali odškrtnout dvě hlavní lokace Edinburku – Hrad a Hollyrood – a tak nás čekala spousta chození a lezení do kopce. Ráno jsme v troubě na ubytku upekli a naplnili bagetu na obídek, a vyrazili na ten Hrad.

Připadá mi, že k němu je důležité říct to, že stojí za návštěvu, ať už jste vyloženě na hrady nebo nejste, protože je odtamtud prostě báječná vyhlídka na Edinburgh i na Hollyrood, samozřejmě je to neuvěřitelný kus historie, kde se můžete dozvědět spoustu věcí a osahat si skoro tisíc let staré zdi, a je na vás, jestli půjdete i dovnitř nebo se spokojíte jen s exteriéry. Já viděla vnitřek při své první návštěvě a pana M. to moc nelákalo, tak jsme si myslím dali jen některé kousky a zbytek si odpustili nebo proletěli hodně rychle.

Druhý den našeho skotského dobrodružství jsme začali lehkou snídaní – cereálie a čaj na pokoji – a pak se vydali tam, kam se obvykle vydáváme v každém novém městě – do botanické zahrady. Pro mě to nebylo poprvé, ale o to víc jsem tam musela jít a panu M. to tam ukázat, protože posledně se mi tam moc líbilo, a tentokrát to nebylo ani o kapku nudnější, ba naopak.

Tenhle trip se udál, dávno dávno tomu, v květnu minulého roku, tedy 2021. Skoro nemůžu uvěřit, že jsem to tehdy fakt nezvládla zapsat, kontroluju články, jestli náhodou jen nemám alzheimera, ale fakt jsem to neudělala, článek byl pouze rozepsán, a tak jsem na sebe strašně zvědavá, jak to dám dohromady po tak dlouhé době – to bude poprvé, co se o něco takového pokusím – ale mám fotky a taky notýsek, takový můj malý bullet journálek, co s sebou vozím už x dovolených a používám ho na ultrarychlý záznam událostí z každého dne, protože jsem se během posledních tří let naučila, že po návratu do práce není vůbec kdy to zapsat a jinak to pak dohromady nedám, ani s pomocí fotek a videí. Naše dovolené jsou většinou akční, děje se toho strašně moc a už po třech dnech nevím, co jsme všechno dělali včera nebo předevčírem.

Jsem taky zvědavá, jestli se tohle začne postupně vracet do normálu, teď když jsme ukončili tuhle náročnou kapitolu života s nekonečnýma pracovníma hodinama, nebo jestli jsou to jen takové náhodné vlaštovky z toho, že zrovna nemám tolik co dělat, když jsem teď doma v Čechách.

Něco na tom je, mít před sebou už jenom jeden poslední den. Sice mi bylo líto, že se to všechno nachýlilo ke konci, ale na druhou stranu jsem se probouzela s pocitem ohromné radosti. Podařilo se nám totiž celý ten výlet využít na maximum, a ani minutu jsem neměla pocit, že bychom toho měly dělat víc. Samozřejmě bylo tolik dalších věcí, co bych ráda viděla, ale propána, nikdo nemůže čekat, že uvidí celé Skotsko za pár dní a že si naplno užije tak fantastická města jako jsou Edinburk nebo Glasgow v tak krátkém čase. Prošly jsme toho tolik, kolik se jen dalo, a zvládly jsme ne jeden, ale dokonce dva celodenní výlety za splněnými sny, takže nebylo naprosto čeho litovat. A v tom posledním dni jsme toho stihly ještě další spoustu!

Nedělní ráno nás přivítalo pošmournem a vlhkem. Měla jsem pocit, že už jsme v tom Skotsku snad měsíc a poprvé mi pořádně došlo, že jsme zatím vážně žádný výraznější déšť při chůzi neměly a pokud to přijde, bude to vlastně dost velká nepříjemnost, neb sebou mám jen větrovku, která nejspíš úplně nepromokavá nebude, a tenisky provlhnou taky jak nic. Měla jsem sice původně plán, že si ve Skotsku koupím pohorky – dokonce jsem přesně věděla které – jenže je bohužel ve Sketchers neměli, a tak jsem vlastně na špatné počasí nebyla nijak zvlášť vybavená a ostatně Maude na tom nebyla o moc líp. Ale rozhodla jsem se, že si to nebudu připouštět – do té doby jsme se vždycky měly kde schovat a ono to vždycky nějak dopadne. Ovšem samozřejmě jsou chvíle, kdy se to fakt nehodí, a to je pak jasné, že zrovna v těch vás to chytne, žejo… 😀 no ale nebudeme předbíhat.

Když jsme s Maude vybíraly mezi všemi těmi celodenními výlety jen dva, věděly jsme, že budeme muset něco pro tentokrát obětovat. Lákaly nás všechny možné hrady, chtěly jsme se zastavit u Kelpies a strávil nějaký čas na březích Loch Lomondu, ale všechno se stihnout nedalo a co se mě týče, tohle jsou všechno věci, na které si přece jenom dovedu počkat. Co mi ale nedalo spát už několik měsíců a čeho jsem se nedokázala vzdát, to byla jízda Bradavickým Expressem a smočení dlaní ve vlnách Velkého Jezera.

Ostatně co bych to jinak byla za pottermaniaka? 8)

A tak jsme se vydaly na druhý výlet.

Mně to bylo jasné, že když přeruším nit a vrátím se k psaní až po návratu z Anglie (ach ano, udělala jsem si dvoutýdenní výlet, což samozřejmě víte, pokud mě sledujete na Instagramu), tak budu mít z mozku Londýna kostku. Ale snad to nějak dám dohromady a nebudu se moc opakovat.

Já měla čtvrtky vždycky ráda. Takže se hodilo, že jsem ve čtvrtek taky poprvé v životě navštívila svůj vysněný Loch Ness. Záhady světa mě vždycky fascinovaly, ale k Nessie mám mezi nimi ještě bližší vztah, asi proto, že mám obecně velmi kladný vztah k dinosaurům a Nessie by byla podle všeho plesiosaurus 8) Vy si věřte, čemu chcete. Viděla jsem o ní bezpočet dokumentů a pár více či méně blbých filmů a to téma se mi ještě neokoukalo, právě naopak. Pořád se vidím někde na břehu jezera, jak tam denně chodím trávit x hodin pozorováním hladiny a doufáním, že uvidím něco fantastického. Možná jsem to už dělala, v nějakém jiném životě, a proto se mi ta představa pořád tak vrací.

Mno.

První probuzení v Edinburku přineslo uvolnění. Nejdřív jsem se sice příšerně lekla, že mi něco stojí nad postelí, ale pak jsem si uvědomila, že to je jen záclona a že už jsem opravdu vzhůru. Byla jsem totiž vyděšená z noci, kdy se mi zdály noční můry zahrnující nejméně dva duchy, kteří se vyskytovali v našem pokoji a tahali nám za peřinu, zatímco Maude vedle mě pokojně spala 😀 Byl to sen, o tom žádná, ale v tu chvíli mi to tak moc nepřipadalo, byl to jeden z těch nepříjemných snů, které jako lokaci použijí místo, kde právě jste, a dají si docela dost záležet na detailech. Tenhle druh prvního snu na novém místě opravdu ráda nemám. Inu. Co se dá dělat.