Stampede trail: Poslední den v Healy, pravé americké bistro a filmová replika autobusu

Snad proto, že jsem usínala v teple, a že už bylo po všem, usínalo se mi té noci o něco líp. Že by se mi dobře spalo, to by byla silná slova – všechno mě bolelo a hlavně zase boky, které teď navíc trpěly tvrdým podkladem pod nafukovací karimatkou – podlahou ze sklopených sedaček auta. Asi jsem to ale měla o něco lepší než pan M., který se bolestí vzbudil už někdy v pět ráno a pak už nemohl zabrat. Šel se tak projít k polozamrzlému jezeru 8 mile, na které jsme měli od auta výhled, a měl šanci sledovat a nafotit krásný východ Slunce uprostřed aljašské divočiny. To má určitě něco do sebe a svým způsobem mu to můžu závidět.

Continue Reading

Stampede Trail: Cesta zpátky

Je samozřejmě jasné, že s odstupem celého roku si budu pamatovat tak akorát houbelec. Ale chtěla bych to přesto uzavřít alespoň pár slovy (lol, who am I kidding) a snad i retrospekcí, kterou mi ten rok alespoň dal.

Takže co si vlastně pamatuju z třetího dne naší aljašské odyssey do divočiny a zpět?

Po tom, co jsme se zapsali do návštěvní knihy, podepsali na stěnách, nasnídali, pobalili a naposledy rozloučili s Autobusem, vyrazili jsme směrem domů. Byl to neuvěřitelný pocit. Bolelo mě kdeco – svalstvo na nohách, kotníkách a nártech (musela jsem našlapovat určitým způsobem, aby se to nezhoršovalo a já si neuhnala něco, s čím by se dál jít nešlo), ramena a klíční kosti od batohu, kříž, a ušlapaná chodidla. Na oblečení už bylo znát, že ho na sobě mám dva dny při náročné aktivitě, začala jsem se vážně těšit na sprchu, teplo a suché nohy, a vlasy jsem měla taky v nic moc stavu na to, že jsem si je včera myla. Zjevně jsem šampon nevymyla až tak dobře a chtělo to ještě jeden oplach, protože byly trochu ztuhlé a těžké, ale teď už na to nebyl čas, respektive jsem si nechtěla uhnat zápal plic chozením po aljašské divočině s mokrou hlavou, a tak jsem prostě jen nasadila čepici a co už, tady, kde nejsou lidi, to přežiju. Což už samo o sobě znamená hrozný diskomfort, možná nejhorší, který znám 😀 Extrémně nesnáším mít mastné těžké vlasy a ještě víc nesnáším si na takové vlasy nasazovat čepici.

Continue Reading

Vzpomínky na Aljašku

Hudba
Hudba nás přenáší
Do jiné krajiny a jiných světů
Do horských strání a lučních květů
Hudba, co racky neplaší

Struny se chvějí a já vím,
že Aljašku zase uvidím
Jen zavřu oči a jsem tam,
pod horou v tichu usínám

Sněhové závěje, liščí stopy,
daleko, daleko do Evropy
Kamení křupe pod nohama
tak živě, když vydáš se do neznáma

Po dlouhé stezce do divočiny,
kde losi si tuží kožišiny
Kde sám jsi jen s orly, a bezpočet stromů
tě vábí, zůstaň tu, nechoď domů

I jiní tu s námi zůstali,
tak zapomeň na všechna úskalí,
poslouchej v dálce píseň hromů
a nespěchej, dýchej, podvol se tomu.

Hudba
Hudba mě přenáší
do mrazivé krásy a třeskutého ticha
kde země tvrdou láskou dýchá
a kde syslové tundrou peláší

Continue Reading

Noc v kouzelném autobusu 142

Tenhle článek vám dlužím už hodně dlouho, takže bez zbytečných řečí, tady je 🙂 Předchozí díly nandete tu.

Být konečně u autobusu bylo zvláštní. Shozením batohu mě zaplavila ohromná lehkost. Leccos mě už fest bolelo, hlavně záda, stehna a kyčle, zpocená jsem byla, bylo pod mrakem a já se nemohla dočkat, až si budu moct sednout a mít pro ten den hotovo. Taky jsem doufala, že se mi nějak povede se omýt, alespoň vlasy, a samozřejmě byl celkem hlad.

Rychle jsem se tedy chtěla pustit do vybalování stanu a vůbec věcí, ale samozřejmě pan M. byl mnohem víc natěšený na samotný autobus než já, takže v první chvíli ho mnohem víc zajímalo, jak to vypadá vevnitř, a jaký z toho bude mít první dojem 🙂 Taky mě nenechal vybalovat, dokud neuděláme první autentické foto po doražení na místo. Teprve pak jsem si mohla jít po svém 😀

Okamžitě nás zaplavili komáři, přesně podle očekávání a podle varování ostatních hikerů – abych řekla pravdu, byla jsem dost překvapená, že jsme se s nimi nepotkali už dřív, ale ne že bych si stěžovala.

Zatímco jsem zběsile hledala místo na stan a stavěla ho s touhou mít to tentokrát z krku rekordně rychle a moct se jít opláchnout k blizoučké řece Sushaně a převléct, Pan M. prozkoumal stav vnitřku autobusu a zahlásal, že by se v něm dalo spát. Mně to zprvu nepřišlo jako dobrý nápad. Autobus má vymlácená skoro všechna okna, je sice povyspravován různými celtami, ale bylo jasné, že se v něm teplo moc neudrží. Říkala jsem si, že ze stanu nám ho tolik utíkat nebude, a tak jsem ho tvrdohlavě dostavěla, ale jak začal pan M. zatápět v autobusových kamnech, přece jenom jsem musela uznat, že bude pohodlnější si rovnou přestěhovat věci dovnitř, když už tam každopádně budeme trávit večer a jíst, a koneckonců už tam pak bude lepší zůstat. Bylo by asi pošetilé nevyužít možnosti vyspat se na posteli, byť je to spíš jen taková vrzavá pryčna, a u těch kamen to bude jistě příjemné ležení a příjemnější usínání. Nebylo taky k zahození, že jsem dovnitř nemusela lézt po kolenou a mohla se libovolně procházet. Byla to už třetí noc mimo postel a začínalo mi to přece jen lézt krkem.

busus

Continue Reading

Den druhý na Stampede: Zdolání Teklaniky a kouzelný autobus

Pan M. si byl jistý, že ráno si odlehčíme batohy, zanecháme všechno nadbytečné v kempu a budeme pokračovat směrem k autobusu, kam rozhodně toho dne dojdeme. Já jsem byla oproti tomu přesvědčená, že se vzbudím se stejnou touhou se na to vykašlat a jít domů, s jakou jsem usínala. Inu, pro tentokrát pan M. zvítězil 🙂

Odložili jsme, co se dalo, a mně začalo docházet, že máme přece jenom jídla až až. Tohle uvědomění a fakt, že se toho dne nebudu muset tahat s igelitkami a dalšími nesmysly, mě nakoply, nicméně to, že naše první akce toho dne mělo být překročení ledové Teklaniky, až tak příjemnou vyhlídkou nebylo.

a

Continue Reading

Den první na Stampede: Jak jsme nic nevěděli a teprve to zjišťovali

Ráno pátého května jsem vstávala rozlámaná, z auta vymražená a celkem s nechutí k tomu, dát se do finálního balení věcí na túru, zvlášť v té zimě. Ale v takovém počasí je ostatně pohyb ten nejlepší způsob, jak se zahřát.

Samozřejmě že do batohu jsem se naprosto nevešla, i když působí celkem prostorně. Do pořádného krosno-batohu, s jakým chodí většina hikerů, měl daleko, s tím se prostě nedalo nic dělat. Chtělo to tedy ještě můj normální batoh a dokonce ještě asi dvě igelitky, kde byly banány, jablka, čokoláda a taky v oválné plastové piksle ještě to tak z půlky neobrané kuře ze včerejška. Pan M. to neměl o moc lepší, jelikož od strejdy Dalibora dostal takový šílený neoprénový oblek a zařekl se, že s ním tu Teklaniku přejde suchou nohou, a že ho tedy celý den k té řece potáhne. Nevím, kolik ta oranžová příšernost měla kilo, ale nejlehčí to nebylo a nejmenší taky ne. K tomu měl ještě menší voděodolný batoh, dál se táhl se stanem a Fireboxem… no zkrátka zatímco mou hlavní starostí byly potraviny, většinu vybavení zase nesl on.

Když jsme se měli fotit na foto PŘED, poháněl mě, ať si to nechám všechno na sobě, načež jsem mu opáčila, že se asi zbláznil, jestli si myslí, že chci fotku s tím vším haraburdím, a že by to vůbec nebylo publikovatelné. Tak jsem ten menší bágl a ty igelitky nechala radši mimo obraz… 😀

IMG_7126

Continue Reading

Cesta do Healy, moje strachy a poslední statusy před smrtí

Odlet z Dutch Harboru jako by se odehrál už minimálně před měsícem. Sedím si doma na gauči, zas mám pocit, jako bych nikdy neodjela, a zase se potýkám se stejnými pocity jako obvykle, jen tentokrát je všechno ještě o to zvláštnější, že je venku za okny nádherné jaro, na ulici nevidím pro spoustu listí stromu, který jsem takhle neviděla už spoustu let, vůbec jsem teplo a slunečno a zeleno v Praze neviděla už spoustu let a připadám si tu díky tomu jako Alenka v říši divů.

Čím dál tím víc věřím na to svoje cestování časem, respektive na svou schopnost propojení určitých momentů z různých časů. Nějak krátce před odjezdem jsem si tak ležela na gauči a přemítala, co všechno mě teď čeká, a docela jsem si to přála přeskočit. Přenést se do budoucnosti, do momentu, kdy si budu takhle ležet na svém vlastním gauči doma a všechno to bude za mnou. Cítila jsem ten moment, jako bych se do něj opravdu přenášela a nic mi nebránilo se do něj promítnout.

Včera jsem si pak na ten gauč lehla a aniž bych to plánovala, nevědomky jsem si připomněla ten moment z minulosti a skoro až děsivě jasně jsem pocítila naopak ten. Jako by se mé současné já usmálo na to minulé, podalo mu ruku a říkalo mu „vydrž, už jen za chvilku tu opravdu budeš a opravdu to bude všechno za tebou“.

No co, nikdy jsem netvrdila, že jsem normální.

Continue Reading

How To Hike The Stampede Trail To The Magic Bus 142 (For Dummies)

It’s 2016, I just spent three months in Alaska and let alone everything else that happened, the dates 5th to 8th of May 2016 shall be forever remembered as my four-day odyssey through this crazy adventure that my boyfriend Mirek came up with – hiking the Stampede Trail in Denali before we fly back to Czech Republic, and visiting the Magic Bus 142 where Chris McCandless (aka Alexander Supertramp) was found dead in 1992.

It was Mirek’s dream, not mine, but I could understand why it appealed to him so much, and I also knew it might be our only chance to do it because we might never get back to Alaska. That itself wasn’t a good reason for me to do it, but I soon realized that no matter what, he was not going to let the idea go, he was going to fight for it and make it happen, so when we fought over it and he gave me the choice not to go and to stay in a hotel, I knew that wasn’t really an option. I wouldn’t let him go alone because him walking the trail alone was even crazier idea than the two of us doing it together. So it was going to happen. We were going.

dummy

Continue Reading

The Stampede Trail: Přípravy v plném proudu, pan M. se nevzdává

by popsicle-culture @ DA

Není vám jasné, o co jde? Čtěte předchozí článek The Stampede Trail: Jít či nejít?

Před pár týdny jsem dočetla Into The Wild a myslela si, že se rovnou vrhnu i na doplňkové čtení, knihu od Chrisovy sestry Carine, která dovysvětluje hodně o jejich dětství a zázemí, v němž vyrůstali. Jenže se k tomu nemůžu dostat a obtížnost zařizování téhle srandy mě celkově dost znechucuje, tak to vidím spíš na čtení až doma, až bude po všem. Nebo po ničem. Zatím pořád nevíme.

Continue Reading

The Stampede Trail: Jít či nejít?

DSC_4485Nikdy jsem si nemyslela, že budu vůbec o něčem takovém uvažovat. Ale jak jsem psala v jednom z nedávných článků a jak si ostatně ověřuju už několik let, pokud se jednou rozhodnete vycházet vstříc příležitostem, dost možná se vám může stát, že ty příležitosti najednou opravdu budete potkávat. A často budou větší, než jste si mysleli. A pak už bude jen na vás, jestli zalezete jako poplašený krtek nebo jestli si řeknete „Fuck this shit, jdu do toho.“

Nechci ani v nejmenším působit jako že jsem se zbláznila – i když mi to v těchhle situacích vždycky tak připadá – nebo jako že si neuvědomuju, o čem tady mluvíme. Proto dopředu říkám, že tohle všechno jsou zatím pořád ještě úvahy. Sice je bereme reálně, ale taky je dost možné, že si to na poslední chvíli ještě z různých důvodů rozmyslíme, nebo že to na něčem krachne (například ještě nevíme, jestli nám v Anchorage půjčí auto). Podnikám průzkum, hltám informace, nasávám články a videa a s každou další informací jsem si o něco jistější a zároveň o něco míň jistá. Ale už je to prostě tak, že o tom uvažujeme, tak proč o tom neuvažovat nahlas.

Když už jsme tedy na té Aljašce, přemýšlíme o tom, že bychom si zkusili splnit jeden sen (který jsem donedávna vůbec neměla, ale jak se vám to jednou dostane do hlavy…). Než v květnu doletíme zpátky do Čech, možná podnikneme „slavnou“ (a filmem ještě víc zpropagovanou) túru k Magickému Autobusu na The Stampede Trail.

627af5a909574963ae8a3c06ea4fddfa

Continue Reading