Tak jsme už zas bezdětní… a o „povinnosti“ cestovat
Kocoura už asi neuvidíme. Odpověď od majitele jsem nedostala, ale pana M. napadlo zeptat se v Depu a kupodivu tam o něm věděli. Ukázalo se, že ho ten jeho majitel předal své snad zodpovědnější mámě, která bydlí na sousedním ostrově, Bryheru. Což znamená, že poslední dva měsíce tu budeme muset doklepat bez kočky a co hůř, došlo na naše obavy – nestačili jsme se rozloučit 🙁 Hlavní ale je, že se o něj snad konečně někdo bude vážně starat a normálně ho krmit. Snad se dá zdravotně do kupy a bude se mít dobře.
Stejně to byl ale nejlepší kocour <3
Bulhaři se po Trescu chystají do Vietnamu, Thajska a podobně. Češi jedou snad do Miami. Thajsko se vůbec zdá být destinací, kam se plánují v dohledné době vydat snad všichni, podobně jako Nový Zéland, který už taky padl mockrát.
V takovém prostředí si člověk začíná uvědomovat, že se svým žitím v zahraničí už není zdaleka tak vyčuhující a zvláštní jako před nějakými pěti lety. Stačí přijít do trochu jiné společnosti, a zjistíte, že podobné a ještě mnohem divočejší plány než vy sami má kolem vás kdekdo. Singles, páry (i starší než my), kamarádi, je to jedno, všichni touží procestovat svět a plánují nanejvýš v rozmezí další štace, podle toho, kam se chtějí vydat a jak dlouho by tam zůstali. Někdo jede na pár měsíců, někdo na pár týdnů, do Asie se sousedi chystají nejspíš na víc než půl roku. A všichni jsou samozřejmě celí žhaví do vyměňování si nápadů a plánů, takže mám tak trochu pocit, že s tou naší nerozhodnotí nejsme tak cool. A vedení samozřejmě taky tlačí, chtějí informace, ale ty to zajímá hlavně proto, aby věděli, jestli v nás budou mít zaseknuté drápky i příští rok. Připadám si z toho pod tlakem a hlavně nemám chuť to řešit. V první řadě si přece chci jet domů odpočinout a nemuset vůbec nic. Tedy ani neplánovat.
Jenže ono to letos už takhle nepůjde. Což je dobře, protože bychom docela neradi znovu zkejsli doma na tak dlouho. Ale zase to jaksi ubírá na kouzlu té představě nicnedělání.
Ještě nemáme přesně vymyšlený odjezd a už musím plánovat, jak si doma zvládnu udělat řidičák. Což je, aby bylo jasno, už léta jeden z mých největších strachů a teprve před pár dny jsem si uvědomila, že se na to dívám asi jako prvák na maturitu. Nevěřím tomu, že na to mám, nedovedu si představit, jak se ty technické plky a pravidla naučím, jak si to zapamatuju a jak to mám být hned schopná aplikovat. Nedovedu se vidět za volantem, jsem šílený nervák, nesnáším mít takovou zodpovědnost a za prdelí nějakého mračouna, co bude jen čekat na mou chybu, aby se vysmál mojí idiocii (kterou bezpochyby předvedu, už jen proto, že jsem nervák). Nesnáším v podstatě i auta samotná. Smrad, ekologické důsledky, jak to žere peníze a všechnu tu byrokracii okolo. Vůbec mě nezajímá, z čeho je to sestavené a jak to funguje, ale vím, že se to budu muset v pár týdnech všechno naučit a děsně tomu rozumět. A sednout si za volant a ohrožovat okolní lidi. Brr. Proč jsme ještě nevynalezli ty teleporty? 🙁
Byla bych ráda, kdyby se z toho cestování nestával takový sport a taková předháněčka. Jako by všechno stálo na tom, kdo pojede do exotičtější destinace a kdo tam bude dřív. Kdo bude mít levnější letenky a kdo bude postovat nejlepší fotky. Smrdí to egem, o to víc, když víte, že ne každé pozlátko je nutně pravdou, a vidíte různé lidi, jak si tu svou celkem nudnou realitu pro své přikreslují, aby vypadali, že právě oni v tomhle nesmyslném závodě vedou. I proto mě baví takoví lidé jako Anie Songe, co nemají potřebu svůj splněný sen strkat všem agresivně pod nos a nebojí se podat to tak, jak to je, bez zbytečných příkras a upřímně. Život může být fantastický v jakékoli destinaci. Všude najdete pozitiva a všude najdete problémy.
Hlavní je se z toho neposrat.
Máma už začala vyzvídat, co chci k Vánocům. Ubíjí mě, jak musím celé rodině každý rok znovu a znovu vysvětlovat, že nic. Jak nedovedou pochopit, nebo spíš respektovat, že pokud si já něco vyloženě nevyberu, tak je pro mě cokoli přítěží. Jak pořád nedovedou přijmout fakt, že tam nebydlím a ani v dohlednu bydlet nebudu, takže dávat mi cokoli, co tam na mě bude „čekat“, je totální hovadina.
Nepotřebuju-vůbec-nic.
Letos přemýšlím – opět – tak maximálně o novém notebooku (ale známe se, dokud mi ten stávající konečně doopravdy nechcípne, tak se nedonutím), a taky budu potřebovat nový kufr a tenisky – ale to si oboje budu kupovat nejspíš ještě před Vánoci (kufr určitě, alespoň příruční).
Mám v plánu sepsat i pro letošek nový wishlist, nebo spíš anti-wishlist, ale on zase tak odlišný nebude, nanejvýš ještě strožejší (co do materiálna). K Vánocům si totiž letos, mnohem víc než kdy dřív, přeju jenom a pouze být s rodinou. Baštit řízky s bramlátkem, mít v pokoji voňavý stromek a okolo něj se motající kočky, snažící se servat z něj ozdoby. A kdyby to letos konečně všichni pochopili a vykašlali se na tu předpotopní ideu, že si musíme něco dávat, to by byl dárek nad všechny dárky.
Něco se přeci sluší pod strom nadělit. To je tradice. Pokud nechceš zbytečnosti, tak jim řekni, co bys třeba využila. Co se nezkazí a klidně na tebe rok počká. Slovo bramlátek jsem neznal a BOHUŽEL odteď znám, brr. Z některých výrazů nemůžu. Autoškola může být v poho a můžou to být nervy, to je různý. Pokud na to nejseš správný typ, tak tě nervy asi neminou. Každopádně, v Praze bych ji dělat nechtěl, bohatě stačilo Brno. Ten provoz je tam šílený. Bydlet v Praze, tak snad ani auto nechci. Než popojíždět v šílených kolonách a nemoct věčně sehnat parkování, to je lepší využít MHD. Ale mít řidičák je docela praktická věc, kvůli zaměstnání. V řadě profesí je to dokonce nutnost. Nějak to dáš. Googluj reference. Někde se chovají slušně, někde egoističtí nebo choleričtí instruktoři řvou, hlavně na mladé holky. Já dělal autoškolu pod Dopravním podnikem, kde byli fakt profíci. Moje počáteční nešikovnost ale taky někdy instruktora vytáčela, než se to poddalo. Hodně štěstí s výběrem.
Vzhledem k tomu, že samotný vánoční stromeček je „tradice“ v Čechách osvojená až v devatenáctém století, nepovažuju tyhle hlášky za relevantní, spíš mě rozčilují. Že je něco tradice, ať už to je pravda nebo ne, není tak jako tak důvod provozovat to bezmyšlenkovitě dál. Zvlášť pokud se u nás doma obecně ví, že shánění dárků všechny sere, většina z nás roky prohlašuje, že nic nechce, jen aby jim všichni dali pokoj (a minimálně já to myslím vážně), a velká část věcí, co se u nás dává, jsou kraviny. Věcí, které se nezkazí a už na mě čekají několik let, mám plný pokoj. Ne, děkuji. Nevím, proč bych prokistrapána měla mít potřebu je tam mít. Já nechci, aby na mě cokoli čekalo, mám z toho akorát nervy. Už jsem jim to říkala xkrát, takže je to o to únavnější, a když mi někdo jako reakci na mou odpověď, že mi něco „MUSÍ“ dát, tak mám chuť zavolat do blázince, aby mu tam rezervovali pokoj. To mě jako neslyšel? Nebo má prostě problém vnímat realitu? Jediné, co tedy asi budu potřebovat, pokud na to dojde, je ten řidičák. Takže se to možná vyřeší tak, že prostě kdo bude chtít, přispěje, a tím je hotovo. Problém je v tom, že oni (respektive ony, babička a máma) si stejně budou mít potřebu vymyslet ještě něco. Nevím, proč mají někteří lidé pocit, že sedět u toho předraženýho stromku a baštit tu pracně dělanou večeři a všechno to okolo je málo. Vždyť i do těch příprav vrazíš peněz a energie, tak proč to nestačí?
Já auto rozhodně nechci, ale nevím, kde jinde bych si měla dělat řidičák, když tam bydlím 🙂 Krom toho, po Praze už nebudu mít problém nejspíš nikde. Přesně kvůli budoucím zaměstnáním a příležitostem ho chci. Pro strýčka Příhodu. Kdepak já a auto…
Vem to tak, že většině lidí je blbý sedět pod prázdným stromkem, prostě se očekává rozbalování dárků. To tradice je, protože jsme na to zvyyklí od dětství. Historie mě nezajímá obecně a celkově. Já beru tradice podle sebe. A pak někdo samozřejmě dostane dárek, co ho nepotěší, to se stává. Když si předem řekneš, co bys chtěla koupit, tak aspoň odstraníš půlku problému. Nečekej, že by se generace našich rodičů otočila na obrtlíku, mají správný průběh štědrého večera dost zafixovaný a neumí si to představit jinak. Škoda se kvůli tomu rozčilovat a přikládat tomu větší váhu. Prostě poděkuješ za dárky a co nebudeš chtít, tak časem rozdáš a prodáš. Poslední roky už vůbec neřeším, co dostanu, rád ale dám ostatním dárky, co vím, že určitě potěší. Na letošek vymyšleno mám. Byť to bude dražší, než jsem plánoval, ale prostě to tak vyšlo.
Nojo, ale to je pak totéž jako když někdo kouří – problém je v jeho hlavě a v tom, že není schopen prostě jen tak být/sedět sám se sebou. Nebo s druhými lidmi. Potřebuje berličku, něco, co odpoutá pozornost a o čem se dá mluvit, protože má pocit, že bez té berličky nebude o čem. Mně tohle přijde strašné a odmítám to podporovat. V dětství to mělo smysl a pro někoho to možná má smysl i dál, ale v naší domácnosti o tom pochybuju. U nás je tradice to, že se na Vánoce nadává, a pak až tak v ten večer se lidi jsou schopni chvilku tvářit slavnostně. Ale plná pozornost se zaměřuje na všechno jiné než to hlavní – sezení pohromadě.
Půlku problému podobně odrážím už pár let, ale i poloviční rychlost hromadění krámů je pořád dost vysoká. Já už je prostě hromadit nechci. Nicméně samozřejmě, že dostanou jako každý rok i letos instrukce na poživatelné věci, které mi smí dávat. Co sním a vypiju, to mi nezůstane. Prodávat a rozdávat není tak jednoduché, jak se řekne. Vím to, snažím se o to už několik let. A ke všemu není úplně dobré, když ti někdo něco dá, snaží se ti zavděčit a ty to pak dáváš nebo prodáváš někomu jinému. To je taky dost mizerné řešení situace. Já svoje rodiče považuju vcelku za inteligentní lidi, tam to nebude až takový problém, větší tlaky ale musím vyvíjet na babičku 🙂 Ale vloni byli docela hodní, až na ten elektrickej kartáček… to byl nápad za všechny prachy, odřela jsem si tím totálně dásně a zubař mě málem vyhodil z ordinace, že to si dělám prdel a ať to okamžitě hodím do koše 😀
Já mám taky pocit, že každý rok utrácím za dárky víc a víc. Ale to nevadí. Jsem jako ten pověstný strýček z Ameriky, co přijede jednou v roce a všechny zasype dárky, aby jim to vynahradil. Nebo mi to tak aspoň vloni přišlo 😀 Nicméně nesnažím se hledat něco za každou cenu a dávat blbosti. Dávám věci, co jsou užitečné, nebo poživatelné, nebo věci, o něž si lidi řekli, žádné lapače prachu. Babičce jsem třeba roky dávala pěkné svíčky s tím, že to se přece spálí a příště dostane zase jnou. Leda prd, velebnosti, nezapálila nikdy ani jedinou 😀 Tak už je taky nedostává. Člověk prostě když chce někomu dávat dárek, měl by znát jeho situaci a respektovat jeho přání. Když mně někdo řekne, že nic nechce, ale já vim, že chtěl nějakou knihu, kterou neví, jak sehnat, tak mu jí seženu. Když mi řekne, že nic nechce, ale vim, že miluje ořechy, dostane kila ořechů 😀 Ale kurně když mi řekne, že fakt proboha nic nechce a že už mu ty dárky lezou krkem, tak to bych musela bejt úplnej retard, abych mu je dál cpala, ne?
Snad se kocour bude mít dobře.
Fakt obdivuju, jak někdo umí být minimalista. 🙂
Nevím, jestli to „umím“… 🙂 Spíš se to konstantně snažím učit.
Ach, mrzí mě, že jste se nemohli rozloučit s kocourem. Ale určitě mu bude dobře. 🙂
Jinak ty předhony s cestováním jsem takto nikdy nevnímala. Ráda se podívám, když někdo ze známých jede na nějaké zajímavé místo, pokud nepíše někdo „jsi lůzr, že nejsi teď taky na Bahamách“, neberu žádné informování jako chvástání se. A když někdo sežene nějakou cestu levně? Však je to super, člověk se může inspirovat. Já jsem třeba dnes koupila zpáteční letenky pro přítele a mě do Skandinávie za 1 000 Kč, a jsem z toho v neskutečné euforii. Bude více peněz na objevování. Pokud si z toho googlení letenek někdo neudělá posedlost, proč ne… Cestování nás dělá bohatšími. To ty sama víš nejlépe. 🙂
Hodně štěstí s řidičákem po návratu, taky na něm teď pracuji. My to zvládneme! 😀
Ono to tak nebude všude, ale tady jsou občas takoví lidé, co tak působí… 🙂
Řidičák – to mi můžeš rovnou poradit – očekává se ode mě, že tam přijdu už s nějakýma znalostma? Nebo mi publikace ke studiu atd. řeknou až tam? Já jestli si mám už teď stahovat nějaké příručky a sama se učit pravidla, než tam vůbec půjdu.
Nic nedělej. Já jsem třeba přišla na první jízdu tupá jak bambus, a hned mě pustil týpek za volant, bez jakékoliv teorie. 😀 CDčko s teorií a testy dodal až potom. Oni počítají s tím, že je člověk totálně jalový, takže se neboj.
No, v to doufám. Kámoš si přišel dělat testy na motorku a první otázka jeho instruktora byla:“Tak co, na čem jezdíš?“ 😀 Tak doufám, že se na mě nebudou dívat jako že znalost značek a pravidel patří k všeobecným znalostem a že jsem zaspala.
No tady nejde o ne, ale o tebe. Cim vic si nastudujes predem, tim to budes mit lehci potom. Klidne uz ve volnych chvilich studuj. Budes se pak citit pevnejsi v kramflecich. Vrele doporucuju, trenovat na vhodnych mistech mimo komunikaci s pujcenym autem.
No to mě napadlo, že to pak samozřejmě bude rychlejší, ale šlo mi i o to, jestli se to vyloženě vyžaduje 🙂 Protože v tuhle chvíli volných chvil spíš nemám než mám, takže fakt nevím. A vhodná místa nebo půjčené auto taky nepřichází v úvahu. Tady jsou auta na celém ostrově asi tak tři a ty mi nikdo nepůjčí 😉
Ja myslel v Praze, jestli ti to nekdo pujci. A da se aspon zajet na nejakou lesni cestu v okoli, u nas aspon takova mista jsou, v centru to nepujde. A na parkovisti to jde malokde, vetsino jsou plna. Jinak v autoskole nic neocekavaji, je to naprosto individualni. Nekdo v zivote neridil a zas jsou lidi, co uz jezdi nacerno od 15 a potrebuji jen papiry. Coz byl muj kolega z prace. Ja naopak neridil, auto jsme doma nemeli, takze ani zkusenosti z cest nebyly, ucil jsem se skoro od piky. Mimo silnice jsem popojizdel parkrat pujcenym a taky jsem znal znacky a krizovatky (to chtel otec, nez mi koupi kolo, byl to rozumny pozadavek, jezdil jsem hodne po silnicich od detstvi).
To bych se musela poptat, kdo by měl čas a ochotu, ale vzhledem k tomu, že tam moc dlouho nebudeme, bych měla všechno zařídit ještě než tam budu, a začít hned, jak tam budu. Takže čas na nějaké učení dopředu nejspíš stejně nebude a to už mi to rovnou můžou vysvětlit v té škole.
Jo, to s tím kolem je rozhodně inteligentní 🙂 Myslím, že by to měla být všeobecná znalost a trochu mě mrzí, že mě to nikdy život neměl potřebu naučit. Něco málo člověk samozřejmě ví, ale není toho dost.