Takže co budeme dělat příští rok?

Letošek byl hodně zvláštní rok. Kromě těch počátečních tří měsíců strávených na Aljašce jsme vlastně měli celý rok dovolenou a byli doma, takže nějak úplně nechápu, kam ten čas utekl a co jsem celou dobu dělala 😀 (No, ale stačí se podívat do blogového archivu… rozhodně jsem jen neseděla na zadku).

Celou tu dobu jsem přitom netušila a ani neřešila, co bude dál. Nechtělo se mi tím zabývat. Pan M. měl jet „někdy na podzim“ na rok do Ameriky a já jsem si ten zatím nestanovený termín nechala jako takový mezník, odkud teprve začnu řešit, co bude dál a kam se vrtnu já sama.

Nevěděla jsem, co přesně chci dělat. Měla jsem samozřejmě obrovský strach z toho, že budu na rok sama za sebe, ale zároveň to mělo neopomenutelná pozitiva, třeba jako nová forma zkoušky našeho vztahu, že si od sebe odpočineme, že se každý osamostatníme a získáme tvrdou cestou spoustu důležitých zkušeností, a pro mě to znamenalo, že rok 2017 bude vlastně takovou divokou kartou. Anything is possible! Myslím, že – ačkoli jsem všechny výraznější pocity víceméně odkládala a prozatím dusila – ačkoli jsem se toho bála, taky jsem se na to hodně těšila.

A myslím si taky, že právě to je asi důvod, proč jsem teď taková – nechci říct zklamaná, možná spíš rozčarovaná, ne úplně nadšená, nevím jak to popsat. Plány se totiž najednou zničehonic totálně změnily, všechno je jinak a ke všemu se to všechno seběhlo, jako obvykle, hrozně narychlo a tak nějak částečně proti mé vůli.

Nebudu dělat, že mi na tom až tak sejde a že jsem se chystala dělat něco diametrálně jiného. Jak už jsem kdysi psala, je třeba počítat s tím (a já s tím počítám), že když se otevřete všemu, tak se taky může leccos stát, a já jsem opravdu byla v podstatě otevřená. Jen jsem si asi myslela, že kdyby náhodou došlo k tomu, že pan M. by do té Ameriky nakonec nejel (ale nevěřila jsem, že by to odřekl, neměl vlastně důvod…), tak bychom se asi vrátili na Tresco nebo bychom se pustili do něčeho nového, co jsme ještě úplně nedělali, asi ovšem taky v Anglii, protože ji milujeme a stýská se nám po ní. Myslím, že jsem si představovala něco jako housekeeping, ale už ne au-paiření. Chtěla jsem jít o level výš a chtěla jsem se poohlédnout po možnostech žití v Brightonu, protože to by právě byl ten velký překročený level, to by byl splněný sen a kvůli tomu by mělo smysl znovu vycestovat. To by mě nadchlo, to by nás znovu prověřilo a byla by to naprostá paráda, protože Brighton prostě milujeme.

Takže když to teď všechno dopadlo jinak, pan M. do té Ameriky nejede (důvody našel…) a my máme jet nakonec opravdu znovu jako au-pair couple, potýkám se momentálně s pocity smíšenými a není mi pohodlné, že to mám udělat. Ovšem tyhle velké dlouhodobé změny jsou obvykle zpočátku vždycky nepohodlné, a po tak dlouhé době strávené doma se není naprosto čemu divit, že se mi z toho pohodlíčka zase na jednu stranu nechce.

Nabídka je přitom super. Tam si není naprosto na co stěžovat. Bude to vlastně takový náš život u Ashleigh v růžovém, lepším provedení. Měli bychom se tam mít velice dobře, měli bychom mít fajnové vlastní bydlení, neměli bychom se s nikým hádat a trpět jako na Trescu, nemělo by to být ani tak náročné, plat je slušný, lokace taky dost dobrá, no prostě mě asi pálí dobrá nabídka, abych tak řekla, a vím, nebo spíš doufám, že tenhle pocit bude brzy za mnou a že pak budu ráda. Teď se jen musím popasovat s tou snahou mé mysli o to mě zmanipulovat a vnutit mi, že to je všechno nesmysl a že nikam nechci.

Protože to je blbost. Rozhodně někam chci. A chci do Anglie. A budu nějakou hodinku od Londýna. A to je nádhera. Jen jsem si myslela, že budu mít dost času a že pojedu třeba v únoru, v březnu… jet za měsíc není pohodlné.

A je tu ten pocit, že se nikam neposuneme. Což je taky pravda jen napůl. Myslím si, že mít super pohodovou nabídku v něčem, co už umíš, je výhra. A nebude to přitom až tak bez výzev, aby to bylo nudné – v některých věcech to rozhodně bude jiné, například mnohem těsnější vztah s dětmi. Už nebudeme jejich sluhové, co po nich splachují záchody a stelou postele. A budeme mít dost času na to, abychom se mohli věnovat svým koníčkům. Pan M. se bude věnovat hudbě a stříhání videí. Já můžu psát ostošest, nebo číst. A neopomeňme mou novou zálibu studia v online Bradavicích 😀

A můžeme výletovat tam, kde jsme ještě nebyli. A budeme v Anglii, která je naším druhým domovem.

Jen se mi asi nelíbí to, že je to na rok. Možná to je to, co stojí za tím vším. Strach. Opouštět rodinu na tak dlouho je pro mě čím dál tím těžší. Naši to berou trpně, bez výlevů, ale vidím jim na očích, že je to bolí. Babička je statečná, ale čím dál tím víc vidím, že je tím zničená. Moje vztahy s kamarády jsou už dávno mým věčným cestováním a absencí poznamenané a skoro by se dalo divit tomu, že se mnou vůbec ještě někdo mluví, když přijedu. Je jasné, že ani pro ně to není snadné, nemít po ruce někoho, kdo byl po ruce dřív. Sice už si samozřejmě zvykli a mají jiné kamarády, a v mnoha případech se možná přeceňuju, ale minimálně v jednom případě vím, že můj první odjezd způsobil nenapravitelný rozkol mezi dvěma lidmi, co si byli blízcí a pak najednou už ne. A že se tak nějak rozpadla naše parta, to taky tak nějak začalo, když jsem začala odjíždět.

Což o to, ti kamarádi jsou silní, zvládnou to. Přátelství trochu zchladnou, ale ta pravá to i tak nějak s odřenýma ušima zvládnou. Horší je ta rodina a dívat se na ně, jak bezmocně přihlíží a vědí, že s tím nic nenadělají, já stejně zase odjedu. A nenadělám s tím nic ani já, zatím ještě.

Ale zkrátka mě to čím dál tím víc trápí, když mám odjet na tak dlouhou dobu. Proto jsem si tak libovala, když jsme na Aljašku jeli jen na tři měsíce, což je pro mě po předchozích zkušenostech prakticky prodloužený víkend. A i tak to bylo až až. Jenže teď zase rok? A to nás ještě původně chtěli na rok a půl? No to už ne-e…

Já to zvládnu. Odjedu, samozřejmě. A až tam budu, tak se rychle zaběhnu v nové práci a bude se mi tam líbit. Budu se mít krásně, budu si to užívat, budu mít možnost si tam zvát návštěvy, což minule šlo někdy taky, ale obtížně. Těším se, že zase přijede máma, třeba.

Ale teď je to prostě těžké… a štve mě, že mi to zkazilo Vánoce. Nedovedu na ně myslet, nemám radost, netěším se, bojím se. Doufám, že se z toho brzo oklepu, však samozřejmě, až budu mít nakoupené první dárky a stromeček a až budu péct s babičkou cukroví, bude mi líp. Ale řeknu vám, že po tomhle roce si dám ještě Nový Zéland a pak už nechci nic tak dlouhodobého na nějakou chvíli vidět.

Tak mám vlastně asi tak ty dva roky na to, abych vymyslela, co chci dělat se svým životem dál. Hmm…

 „Honestly, I don’t even play an active role in my life anymore. Things just happen and I’m like ‚Oh, is this what we’re doing now? Ok.'“ (neznámý autor)