Těžký týden, jak jsme se odreagovávali a jak jsme se naštvali

Kdepak debordelizování, to mi vždycky spraví náladu. Akce „Pronájem domu na prodloužený víkend“ je za námi a já se zas snažím nabrat trochu pozitivity, abych s ní zalepila ránu vzrůstajícího stresu a touhy jet domů – nebo ne nutně domů, jen prostě kamkoli jinam, abychom tu už konečně všechny mohli poslat do háje.

Akce to byla šílená. V Hovu jsme měli celkem příjemné ubytování, na gauči se nám spalo kupodivu dobře a byl tam na horním patře celkem klid. Ovšem každodenní ježdění na 7:30 zpátky na Thakeham nám dávalo zabrat, hlavně tedy proto, že jsme naprosto nechápali, proč tam proboha máme být tak brzo, když hosté ještě dávno spí. Nepotkali jsme se s nimi mockrát, přijeli o noc později, ale i tak stačilo.

Hotelové posluhování opravdu není nic pro mě. Tři rána po sobě zjišťovat, jestli v tom pokoji někdo je nebo není, potkat se s jedním obyvatelem, když se zrovna vrací ze záchoda a já mu stelu postel, do níž se ovšem hodlal vracet, vlézt jednomu návštěvníku do pokoje, když ještě spí (naštěstí si toho snad nevšiml), nemoct si tu nikde nic položit, ani tu vlastně být, protože to už není můj domov a bydlí tu někdo jiný, nemoct si tu samozřejmě ani uvařit, takže obědy jsme museli řešit jinak, k tomu to samotné stěhování a prakticky celodenní práce nebo alespoň pohotovost. Denně přejíždění tam a zpátky, naprosto pošahaná sprcha v Hovu, brutálně štípavý šampon do očí… to tedy s celou tou akcí nesouvisí, to byl můj šampon, ale taky mi to nepřidalo 😀

Celkově minulý týden byl prostě totální chaos, všechno na hlavu a my neměli prakticky žádný volný čas a hlavně žádné útočiště, jen ten náš horní pokojík, a tam jsme se dostali jen na spaní. Po celý den jsme jinak byli jako služebníci, ne tak docela vítaní ve dvou cizích domech. Do obou nás někdo přinutil jít a ani v jednom se nikdo netvářil nadšeně, že tam jsme. A člověk čím dál tím víc sní o nějakém tom vlastním bydlení, kde bude fakt doma a kde mu všichni můžou políbit prdel.

Dobré na tom bylo, že pokud jsme zrovna nedělali, mohli jsme každé odpoledne jet do Brightonu, a to jsme taky dělali. Naše nové koloběžky dostaly pořádně zabrat, stali jsme se s nimi místními hvězdami (no to úplně ne, ale vždycky, když vyjedeme, někdo nás zastavuje a ptá se, kde jsme to koupili, nebo se minimálně za námi otáčí :D) a pohyb po Brightonu samozřejmě dostal úplně jiný rozměr. Najednou se ze mě stal velmi pohyblivý člověk, začala mě bavit rychlost a denně si dát pořádně do těla mi, ukazuje se, vyloženě vyhovuje, tedy za předpokladu, že se tím někam přemisťuji nebo při tom něco dělám. Samotné cvičení pro cvičení mě nikdy nebavilo a asi mě nikdy bavit nebude. Ale cvičení třeba tancem, jógou (tedy něčím duchovně prolnutým, co má i jiný rozměr), chůzí či jízdou někam nebo zvedáním nějakého nákladu, to mě baví, a pak samozřejmě Brighton – vyjdu z domu pět metrů a jsem na příjemné anglické ulici. Ani nemusím mít u sebe Daisy, aby mě to silně lákalo oběhnout blok (nebo ho objet na koloběžce, což jsem taky několikrát jen tak pro radost udělala). Samozřejmě nevím, jak dlouho by mi to vydrželo, kdybych tam měla bydlet dýl, ale věřím, že dlouho, a hlavně i když to člověka zrovna nebaví, pořád tu je ta možnost.

Při našich odpoledních projížďkách jsme si ověřili, že Brighton žije! V tom městě je toho určitě víc k vidění, než co obvykle vídáme my – máme de facto pořád tu stejnou trasu, jen občas obměníme uličky a všude je co vidět, ať už to jsou obchůdky se vším možným, trhy, festivalové stánky s masážemi, vplétáním copánků nebo jídlem, pouliční malíři a kreslíři nebo samozřejmě buskeři, těch je Brighton plný, a nemálo z nich jsou i poměrně známé internetové postavičky.

Pan M. a Nelly, překvapivě užvaněná brightonská postavička a youtube celebrita

Jen tak si moct každý večer zajet k moři a třeba si tam zahrát – nebo i jen posedět – (Ashleighin dům v Hovu má naprosto luxusní lokaci) byl zážitek k nezaplacení a člověk si skoro říká, že to za všechno to šílenství okolo stálo.

O to víc si teď připadáme lapení zpátky na Thakehamu, kde nikde nic není, všude je to daleko a jako bychom tu byli uvěznění v koloběhu práce a neustálé pohotovosti. Jakmile jsme osekali odpolední práce, v Ashleighině životě se rozjelo tolik věcí, že nás k práci extra vyzývá skoro obden a my prostě pořád nemáme na nic čas. Ani si odpočinout, natožpak se nějak realizovat.

To se pak není čemu divit, že když člověk na chvilku dostane volno, zdivočí. V Brightonu jako bychom znovu objevovali sami sebe. Nezávislé dospělé lidi se svými sny a plány a se svými koníčky. Zatímco já si bezhlavě kupuji zářivě rudou rtěnku a přemýšlím, kdy si nejlíp na hlavu naplácnout svůj léta schovávaný tyrkysový kelímek barev na vlasy Directions, pan M. v sobě probouzí dávné vzrušení z lukostřelby, když procházíme kolem soutěžních stánků na Pieru, a jímá ho touha něco mi vyhrát a zažít ten adrenalin.

Házení drobáků do pitomých automatů už nás nějak nebaví, posledně jsme sice vyhráli docela dost lístků, ale výsledné výhry za to nestojí, a tak jsme se tentokrát rozhodli investovat do něčeho lepšího. No, rozhodli 😀 Pan M. prostě viděl jeden stánek a že to prostě chce zkusit, že ho to strašně zajímá a láká a že chce vyhrát medvídka. Tak to zkusil a natěsno to projel, což by nevadilo, protože jsme s tím počítali a já medvěda nepotřebuju. Nojo, jenomže zatímco pan M. zápolil se shazováním plechovek z police, já se do toho jednoho, po němž jsem vlastně pokukovala už dřív, totálně zamilovala 😀 A tak jsem mu vynadala, že ve mně probouzí odporně materialistické tužby a že tak brutálně plýtvá penězi, a zavelela jsem, že když už, tak jdeme toho medvěda zkusit vyhrát v automatu na tahání plyšáků, kde jsme to před mnoha týdny zkoušeli s plyšovým Dálekem a usoudili, že to je prostě šmelo, že to je hrozně o štěstí a že to nepůjde.

Jenomže to jsou ty náhody – zrovna někdy minulý týden jsem na tom jednom automatu s medvídky viděla jednu paní ho vyhrát a byla jsem si naprosto jistá, že tentokrát vím, jak na to, aby byly šance větší…

No, co vám budu povídat, hodila jsem tam tři libry, aby bylo deset pokusů, a pan M. se u toho něco nanervoval, než se mu na úplně poslední pokus podařilo ho doopravdy vytáhnout!

A tak mám ve svých pětadvaceti letech dva krásné medvídky, s nimiž už si hrát asi nebudu, ale na mazlení se hodí a samozřejmě si s nimi i povídám, protože jsem úúplně normální (toho prvního jsem si vyprosila před pár lety od jedné své chvilkové známosti O:) ) Ale hlavně jsem za ně ráda. Na jednu stranu je to takové materialistické a prázdné chování, na druhou mě těší myšlenka, kolik jsme do tohohohle medvídka vložili vášně a risku, kolik adrenalinu a zábavy přinesl a jakou vlnu radosti, když ho ty kleště konečně pořádně chytly, při cuknutí nahoře ho nepustily a bezpečně ho dopravily až do výherního rohu. Nejde jen o medvěda. Jde o to, že jsme se pobavili, zažili něco jiného, že ho pan M. vyhrál pro mě a že tak zvítězil nad hmotou, tedy nad proradnými automaty Brightonského Pieru. Cestou domů jsem ho pak rozjařeně vezla na řídítkách koloběžky a připadala jsem si naprosto maximálně dospělá, samozřejmě.

Jde o tu radost, kterou mi dělá, o to, že plní svoje poslání. Ale vím, že až přijde čas, kdy se z něj už nebudu umět těšit, nebude mě bolet dát ho někomu jinému, komu přinese víc radosti. Snažím se pěstovat si vztah právě k ní a ne k těm věcem, co mi ji nosí.

Za ten týden jsme ale hlavně namakali fakt hodně hodin práce a jsme teď zvědaví, jak to bude s placením. Máme slíbeno, že určitou danou část dostaneme zaplacenou s přirážkou, to za tu ušlou Itálii. Spočítala jsem to a vypadá to víc než dobře, visí nad tím ale příliš mnoho otázek, příliš mnoho věcí, u nichž se to může zadrhnout, protože prostě Ashleigh. Ale to není jenom ona, obecně jsme čím dál tím víc zkroušení ze zdejších pracovních vztahů a z lidí a jak k nám přistupují. Nemůžu mluvit za pana M., ale já mám pocit, že jsem se v těch pracích totálně ztratila a že když tam chodím, už vůbec nevím, kdo jsem, a nějak si sebe sama přestávám vážit.

Včera jsme se třeba poměrně silně nepohodli s Victorií, paní, k níž chodíme uklízet už od té doby, co jsme tady, a s níž je to čím dál tím komplikovanější. Sice teď šla do sebe co se týče pořádku, takže úklidy u ní doma už nejsou takové utrpení (byly doby, kdy to byla taková nechuťárna, že jsem hlásala, že už tam prostě nejdu), namísto toho nás teď ale zase vyšplouchla tak, že když jsme měli udělaný její dům a měli přejít do kanceláře, někam zmizela a nenechala nám klíč. Následně nezvedala telefon, a protože už něco podobného v minulosti udělala, čekali jsme na ni.

Jenomže zatímco tehdy se vrátila po čtyřiceti minutách s tím, že byla na pohřbu, tentokrát se nevrátila vůbec, vysvětlení nepřišlo a my na ni čekali dvě hodiny v autě na parkovišti. Byli jsme z toho pekelně rozmrzelí, ale drželo nás alespoň vědomí, že no co, její chyba, a určitě to budeme chtít zaplatit, protože tohle prostě nejde.

Victorie si ale zjevně myslí něco jiného, neboť se nám za to akorát omluvila se slovy, že teď má hrozně moc stresu a že doufá, že ji podpoříme. My ji měli vždycky celkem rádi, byla taková milá, splachovací a dalo se s ní mluvit, když už jsme ji potkali, takže jsme jí dlouho leccos promíjeli, ale čeho je moc, toho je příliš. Rázně jsme jí odepsali, že je nám sice líto, že má problémy, ale my máme taky svých vlastních dost a že to s tím nemůže souviset. My jsme žádnou chybu neudělali, celou situaci způsobila ona a náš čas něco stojí. Nechápu, proč si tu všichni myslí, že nemáme žádné životy a že jsme totálně happy, když můžeme pokud možno celý den makat zadarmo, protože prostě asi nemáme nic lepšího na práci a všem chceme hrozně pomáhat. Prdlajs!

Samozřejmě, že jsme rádi nápomocní, ale takové chování mi přijde neakceptovatelné a velmi nás to od ní zklamalo. Snažili jsme se jí náš postoj vysvětlit a doufali, že tedy přistoupí na to, že nám zaplatí, jenže jsme se nedočkali ničeho jiného než dalších emotivních výčitek jako že jí vůbec nepomáháme, když po ní ty peníze chceme, že jsme měli prostě odjet a nebyl by žádný problém (aha, takže je to vlastně naše chyba?), že si to nemůže dovolit (ha-ha) a kdesi cosi. Dokonce i když jsme jí napsali, jestli je alespoň schopná nabídnout nám polovinu, abychom se dobrali kompromisu, pořád si stála za svým a prostě nám to nedá.

Když to podám takhle ve zkratce, ani zdaleka si neuděláte představu, jak zle nám z toho včera celý den bylo a jakou dávkou stresu jsme si prošli při vymýšlení smsek a odpovědí a vůbec rozhodování, co s tím teď máme proboha dělat. Ani ve snu nás nenapadlo, že to bude problém, ani v nejmenším jsme netušili, že právě s ní bychom se nakonec měli rozejít ve zlém, a teď hlavně fakt nevíme, co dál. Prozatím jsme jí tedy napsali, že nejsme schopni toho večera dorazit, jak jsme jí původně nabídli náhradou za pátek. Jednak nám z toho bylo opravdu zle, jednak jsme ji nemohli vidět a taky nám šlo silně proti srsti, že bychom jí měli dělat jakékoli službičky a chodit tam znovu, když ona nám vstříc nevyjde a nenabídne vůbec žádnou kompenzaci. Nešlo o peníze, šlo o princip. Ale tihle lidé jsou holt takoví. Jste hvězdy, jste boží a báječní a hrozně pomáháte, dokud je jednou nepopadne skrbličí amok. Najednou jim nestojíte za pitomých šestnáct liber, polovinu toho, co u nich normálně dostáváte (v přepočtu na kč je to asi pět stovek, ale při srovnání se zdejšími cenami to není nic, tak stovka pro dva lidi za to, že na vás dvě hodiny zbytečně čekali. Není to prostě moc peněz), když jste ten problém nezavinili a když si vás údajně váží. Jak říká pan M., to asi v prdeli!

 A tak to vypadá, že o jednu práci míň bude ještě dřív, než jsme plánovali, a že taky bude o jedny důležité reference míň. A hlavně mi to vrtá hlavou. Slíbili jsme, že v pátek přijdeme a do té doby budeme uvažovat, co dál. Že je třeba to nechat trochu uležet. Jenže jak tam mám teď v pátek v klidu jít a dvě hodiny uklízet její dům a šudlat její koupelny? Je to zase podobná situace jako u Jo. Na jednu stranu si říkám, přece to nezabalím kvůli jednomu škobrtnutí, peníze jsou to dobré a ta práce jinak taky není zlá. Na druhou stranu na sebe řvu, že přece mám nějakou hrdost a že po takovém neprofesionálním jednání z její strany se na ni můžu klidně zvysoka, a to navíc okamžitě, protože s ní ani nemám žádnou smlouvu. A pak zase ten první hlásek kvičí, že je to Ashleighina kamarádka, a co ty reference, a co lidi z officu, co jsou fajn a co je tam každý pátek potkáváš, a co až tu Victorii potkáš někdy tady v domě, až zase přijede na nějakou Ashleghinu párty a bla bla bla bla bla…

Nepoučím se. Protože to nejde. Všechny tyhle situace mají svá pro a proti a neexistuje správné nebo špatné rozhodnutí. Jediné špatné rozhodnutí je to, které ti jde opravdu proti srsti a po němž si budeš připadat, jako by ti někdo totálně znásilnil ego a vytřel s ním podlahu. Neříkám, že je třeba ego poslouchat, to spíš naopak. Ale nechat si srát na hlavu nenechám, za to mi to nestojí.

Proto jsem i ohledně Ashleigh nasadila velmi chladný postoj ke všem jejím požadavkům a celkově to beru tak, že je u mě v podmínce. Máme odsud odjet cca v půlce října, ale pokud mě během příštích dní, až se zase nastěhuje s celou famílií zpátky, bude hodně srát, mileráda pojedu dřív. Kromě těch zvířat mě tu nic nedrží, moře tu bude vždycky, a Squizzie už není. Tak vo co go.