Cesta na ostrovy: Thakeham-Londýn-Penzance

V to poslední ráno na Thakehamu jsme se rozhodli, že Ashleigh přece jenom věnujeme aspoň tu chvilku svého času a něco pro ni uděláme. Hned po snídani a předbalení (neměla jsem stání, chtěla jsem co nejdřív vědět, jak na tom jsme teď po nákupech v Brightonu, tedy jak dobře to půjde zabalit a kolik bude místa. Kila už jsme tak řešit nemuseli) jsme tedy sešli dolů a optali se, co by potřebovala. Že nemáme toho času moc, ale nějak bychom se jí rádi odvděčili.

No tak to by samozřejmě nebyla ona, kdyby si nevybrala nějakou lahůdku. Panu M. zadala vyčistit agu – taková ta typická anglická kamna/trouba – a mně prý učesat kočky. Jenže shánějte si je po celém panství zrovna dopoledne, kdy jsou obvykle venku. Našla jsem dvě, dala jim kartáčem co proto, a pak jsem se připojila k panu M., protože ta aga je peklo, hlavně proto, že je zapnutá a vařící a i když se nespálíte, potíte se u toho jako prase a i ve dvou to děsně trvá, když je to dlouho nečištěné, což bylo, protože kdo by to tak asi čistil, když my už tam nejsme.

Když jsme měli dočištěno, už nás zase tlačil čas, a tak jsme si běželi dobalit, svléknout postel a umýt po sobě trochu koupelnu, aby to Ashleigh s námi měla co nejsnazší. Vzhledem k tomu, jak moc nám pomohla, že nám ušetřila na parkovném v Brightonu (dala nám voucher na free parking v Hovu) a že po nás ani nechtěla zaplatit to pojištění auta (které určitě nebylo levné), tohle bylo to nejmenší. Ale to už jsme s sebou museli trochu házet, abychom ještě stihli další mezník, který si vymyslel pan M., a sice že místo vaření oběda zajdeme do naší oblíbené místní hospůdky na sandwich.

Je to takové hezky zastrčené místo se zahrádkou a s krbem, jímž to tam toho dne neuvěřitelně krásně vonělo, a s burgery a sandwichi takového typu, že jedině tam dokážeme Angličanům prominout ten nesmyslný zvyk místo normálního jídla furt valit toasťákové sendviče.

Poprvé nás tam vzali Ashleigh s Nigelem, což nebylo úplně nejpříjemnější, jelikož tam s námi chtěli probírat jakési finanční věci, ale když jsme tam pak vzali naše maminky, tu vzpomínku jsme si napravili.

I sandwich se dá hlavně udělat pořádně. Kvalitní suroviny, na nichž tu nešetří, pořádná kopa obsahu, čerstvá zelenina včetně salátu – nejspíš z vlastní zahrádky – s výborným dresinkem, a skvělý domácí kečup, který nikdy jinde není takový. Jako příloha brambůrky – zase asi jediné místo, kde tenhle divný zvyk dokážeme ocenit a fakt nám to chutná 🙂 Jednou jsme si tam dali taky hranolky ze sladkých brambor a to jsme se teprve mohli užrat, ale na to nebyl tentokrát čas, tak jen ten pořádný bacon sandwich a šupem zase zpátky.

S Ashleigh jsme se domluvili, že nás odveze na vlak. Otravovat znovu Hanku se nám nechtělo, nehledě na to, že pěchovat se do té jejich půjčené konzervy od sardinek nám stačilo jednou – ne, že bychom si té pomoci nevážili! 🙂 Ale přece jenom Nigelův van je na podobnou přepravu vhodnější.

Loučení proběhlo tentokrát celkem rychle. Děti nebyly doma – a my k nim beztak nemáme až tak vřelý vztah, tak nám to nevadilo. Nigela jsme si odbyli už před obědem, protože z rozhovoru vyplynulo, že bude za chvíli odjíždět a už se neuvidíme. A tak jsme se nakonec loučili už jen s Ashleigh na nádraží a to bylo taky rychlé a stručné, jen plné našich díků a jejích snad trochu vlažných odpovědí, že to nestojí za řeč a ať se nám daří. Kdo ví, co se jí honilo hlavou. Nestačili jsme si pořádně popovídat.

Časové náskoky jsou mimochodem úžasná věc. Nebýt těch asi deseti minut, co jsme měli navíc při čekání na vlak, pan M. by neměl čím sušit tu katastrofu, co se mu udála v batohu – vylilo se mu tam totiž oříškové mléko a ještě že měl Maca ve dvou pořádných obalech, jinak by se mu to hodně vyplatilo. Zatímco on zjišťoval škody, já byla vyslána pro sušivý materiál, jímž nakonec byly noviny zdarma, které bychom ve vlaku nesehnali, takže to vlastně dopadlo úplně skvěle.

Ony se někdy věci pěkně serou. Ale zároveň s krizí vám život občas rovnou naservíruje i řešení, jako by to byl jenom takový nácvik, takové škádlení. Abyste si jako nemysleli, že to budete mít moc jednoduché. Nebo aby vás to učilo vděčnosti, co já vím.

Ve vlaku jsme si zase mohli trochu dáchnout, vůbec ale nevím, jak nám ta cesta utekla. Měli jsme toho pořád hodně na přemýšlení, hodně na udělání, a před sebou asi nejtěžší úsek cesty, plný dalších otázek. Odkud přesně vyjíždí ten Megabus, co ho pan M. zarezervoval po netu? Najdeme to v pohodě? Vezmou mu kytaru? V propozicích jasně stálo, že každý cestující smí mít jen jeden kufr do 25 kilo (což jme doufali, že i po nákupech v Brightonu máme) a malé příruční zavazadlo, jímž kytara opravdu nebyla. Budou po něm snad chtít, aby ji tam někde nechal? Bude to stát desítky liber? Budou se na něj utrhovat pro nedodržení podmínek? Jak velký to bude problém? A stihneme všechno včas?

Nakonec to samozřejmě nebyl problém vůbec – zase. Řidič byl skvělý a vůbec to neřešil, nevadilo mu ani když jsme tu kytaru chtěli mít v buse, jen poznamenal, že bychom ji museli mít pod nohama, neboť nahoru se nevejde, v čemž měl pravdu a nakonec jsme ji tedy raději nechali dát do zavazadlového prostoru, protože nás čekalo mnoho hodin cesty a nohy preferuju mít na zemi než za krkem.

Nicméně bez komplikací se ani takhle část cesty neobešla. Nepodařilo se nám zařídit si dobití kreditu, což jsme plánovali zařídit na Victoria Train Station a za což bychom nejradši Vodafonu nakopali zadek (a v EE nám taky moc nepomohli). Nepodařilo se nám sejít se s Maude, což mělo být velmi vítané zpestření – už jsme se neviděli ani nepamatuju a už vážně trapně dlouho jí dlužím pohlednice z Lyme Regis, které si u mě tehdy nechala 😀 A naštvali nás nakonec i ve Starbucksu, kam si chtěl jít pan M. vyzvednout sendvič zdarma podle zprávy, která mu přišla do jeho SB účtu. Dohodnout se s barmanem bylo prostě nemožné, nebylo mu vůbec rozumět (nějaký Ind či co) a on zase vůbec nerozuměl panu M., ačkoli ten to na něj řval nejsrozumitelněji a nejhlasitěji, jak to šlo. Nakonec mu ten pablb řekl něco v tom smyslu, že si tuto nabídku na téhle pobočce vyzvednout nemůže – nedovedl mu ale vysvětlit, proč – a místo toho mu nabídl zlevnění nápoje, což tedy pan M. přijal – co mu zbývalo. Nicméně pablb se ho ani nezeptal, jestli chce šlehačku, ani mu nenabídl cokoli dalšího, takže zákaznický servis tady žalostně selhal, pan M. byl rozčilený a zklamaný, protože se na to hodně těšil, a navíc jsme už zase podcenili časovou náročnost, a tak jsme museli jít hned, jak ten kelímek dostal do rukou (bez kartonového rukávku, ještě k tomu, další mínus! :D). Tahat se s našimi zavazadly bylo dost náročné i bez obřího kelímku kafe v ruce, takže si umíte představit, jak uřícení a uondaní jsme už zase byli, než jsme našli tu správnou budovu Victoria Coach Station a tu správnou bránu, která musela být samozřejmě úplně maximálně vzadu, děsně daleko. Cestou se mi kvůli nějaké koze, co se nedívala na cestu, podařilo při vyhýbání se narazit kufrem do zdi tak, že mu upadla jedna z bočních plastikových opěrek. Ale to mě tak nemrzelo, ty tam beztak celkem k ničemu nejsou. To mi víc chyběla už dřív upadlá plastová nožička zespodu. Ale pořád jsem ještě říkala, dokud to nevzdají kolečka, jsem v pohodě, a ten kufr prostě na takové dlouhé a náročné přejezdy není stavěný. Škoda, že ten druhý, co mám, skořepinový, váží sám o sobě tolik, že pokud potřebujete zrovna šetřit kila, nedá se prostě použít.

A teď jsme konečně seděli, měli vyřízené všechno, co jsme mohli mít vyřízené, už nebylo co dělat, jen sedět a projít si touhle zdlouhavou částí cesty. Naším posledním úkolem bylo dostat se na ostrov Tresco, což mělo samozřejmě taky spoustu dílčích úseků a náročností a první z nich bylo dojet do Penzace ve dvě ráno a tam někde přečkat cca do devíti, kdy nám měl být přistaven malý autobus, co nás odveze na letiště v Land’s End – což už nemohlo znít víc dramaticky a zároveň pravdivě. Jenže kde tam ten bus bude, kdy přesně pojede (měli jsme informaci, že „okolo deváté“), a co budeme proboha v té Penzance tu půlku noci dělat, a ještě s těžkýma kuframa, to byla zase jedna z těch velkých věcí, na kterou jsme museli teprve přijít, a zase jeden ze zážitků, kdy prostě vůbec nechápete, kde to sakra jste a proč a jak jste se tam dostali 😀 V takovou chvíli zas nezbývá než se držet jeden druhého a mít víru, že zítra vyjde Slunce a přijde nový den, a že tohle všechno vezme voda a zase bude dobře. Budou z toho jen bláznivé vzpomínky.

Čekání na Victorii