The Stampede Trail: Jít či nejít?

Nikdy jsem si nemyslela, že budu vůbec o něčem takovém uvažovat. Ale jak jsem psala v jednom z nedávných článků a jak si ostatně ověřuju už několik let, pokud se jednou rozhodnete vycházet vstříc příležitostem, dost možná se vám může stát, že ty příležitosti najednou opravdu budete potkávat. A často budou větší, než jste si mysleli. A pak už bude jen na vás, jestli zalezete jako poplašený krtek nebo jestli si řeknete „Fuck this shit, jdu do toho.“

Nechci ani v nejmenším působit jako že jsem se zbláznila – i když mi to v těchhle situacích vždycky tak připadá – nebo jako že si neuvědomuju, o čem tady mluvíme. Proto dopředu říkám, že tohle všechno jsou zatím pořád ještě úvahy. Sice je bereme reálně, ale taky je dost možné, že si to na poslední chvíli ještě z různých důvodů rozmyslíme, nebo že to na něčem krachne (například ještě nevíme, jestli nám v Anchorage půjčí auto). Podnikám průzkum, hltám informace, nasávám články a videa a s každou další informací jsem si o něco jistější a zároveň o něco míň jistá. Ale už je to prostě tak, že o tom uvažujeme, tak proč o tom neuvažovat nahlas.

Když už jsme tedy na té Aljašce, přemýšlíme o tom, že bychom si zkusili splnit jeden sen (který jsem donedávna vůbec neměla, ale jak se vám to jednou dostane do hlavy…). Než v květnu doletíme zpátky do Čech, možná podnikneme „slavnou“ (a filmem ještě víc zpropagovanou) túru k Magickému Autobusu na The Stampede Trail.

Pokud jste viděli film nebo četli knihu Into the wild (Útěk do divočiny), asi tušíte, o čem mluvím. Pokud ne, jedná se o stezku vedoucí doslova doprostřed ničeho, do opravdové aljašské divočiny, kde nenajdete v podstatě nic moc zajímavého kromě pustiny, lítých moskytů, dost možná medvědů, zcela jistě puchýřů a hodně vody, a to vše zakončené třešinkou na dortu, zrezivělým a v posledních letech bohužel i slušně zvandalizovaným Magickým Autobusem číslo 142, v němž bylo v roce 1992 nalezeno už notně rozložené tělo Chrise McCandlesse, snílka, který se nedovedl sžít s ideou existování v běžné společnosti a naplánoval si svůj život docela jinak. Aniž by komukoli dal dopředu vědět, co přesně plánuje, vydal se po předchozích relativně menších stopovacích výletech na odvážnou a dobrodružnou cestu za nalezením něčeho, co mu zřejmě chybělo, a ztratil se na dva roky z dohledu celé své rodině, zvláště tedy rodičům, jimiž z různých důvodu pohrdal a měl je za idioty a pokrytce, kteří mu nikdy nebudou rozumět. Nakonec se jeho blízcí o jeho osudech a cestách dozvěděli až když byly nalezeny jeho ostatky a jeho zápisky.

Narozdíl od toho, co si o něm spousta lidí myslí, McCandless, který si po cestě změnil jméno na Alex a občas používal také příjmení Supertramp, byl nesmírně inteligentní člověk, který exceloval ve všem, co si zamanul, ať už šlo o školu nebo sportovní výkony, vedení vlastního businessu či inspirování lidí. Procestoval velký kus států jen s batohem a pár věcmi, kánoí se sám svezl až kamsi dolů do Mexika (přičemž ilegálně crossnul hranice, ke všemu bez dokladů), na cestě potkal spousty lidí a se spoustou z nich navázal blízké a velmi silné vztahy (alespoň z jejich strany), takže když se pak ukázalo, že to on byl nalezen mrtvý uprostřed pustiny, zdrtilo to nejen jeho rodinu, která neměla dva roky tušení, kde je, ale i desítky docela cizích lidí, s nimiž se dokázal sblížit ve velmi krátkém čase a i tak jim nesmírně přilnul k srdci.

Něco málo o něm můžete zjistit z – jak jinak než lehce přikresleného – filmu, mnohem víc se dozvíte v knize samotné, a nakonec začnete chápat, proč se tolik lidí rozhodně jít ten kousek v jeho šlépějích, tu poslední etapu jeho života, a prožít si něco alespoň vzdáleně podobného jeho cestě. Ne ani tak proto, aby uctili jeho památku nebo viděli ten autobus, na tom není až tolik zajímavého. Ale spíš aby našli něco uvnitř sebe samých, co jim chybí, otestovali svoje tělo a vyčistili si hlavu.

I proto mě zezačátku nijak netáhla myšlenka, že bych tu bláznivinu, dlouhou 60 km tam a zpátky, měla podstupovat taky. V životě mi chybí leccos, ale nepohodlí to určitě není, tedy ne až takové. Camping mám ráda, ale v pohodlných a jistých podmínkách, v létě a s partou kamarádů. A taky, jak říkám, nejsem blázen. Pokud mi x lidí řekne, že je to štreka pro zkušené hikery, tak to beru jako jasnou stopku, protože já žádný zkušený hiker rozhodně nejsem.

Ale jak nad tím začnete reálně přemýšlet a zkoumat, co a jak je vlastně všechno zapotřebí, tak si začnete říkat, že za zkoušku toho až tolik nedáme, a i kdybychom to nedotáhli do konce, tak to bude zkušenost, která bude stát za to. Všichni se vesměs shodují na tom, že nejnáročnější je na tom ta délka, ale pokud si to rozložíte do tří dnů a nesnažíte se to zmáknout ve dvou jako většina, určitě je to hned o něčem jiném. Četla jsem minimálně tři články od lidí, kteří rozhodně v žádném skvělém zdravotním stavu nebyli a zkušenosti taky neměli, a i tak to zvládli. A ve světle toho, že nemáme moc v plánu se na Aljašku vracet, je to dost možná naše jediná šance tohle alespoň zkusit. Je pak v takové situaci vůbec možno skutečně říct ne?

Při bližším průzkumu zjistíte, že samotná cesta není tak náročná. Stezky je celkem snadné se držet, je většinou velmi dobře viditelná a skoro rovná, žádné velké kopce nebo tak (pozn. o několik měsíců později: ha-ha 😀 Kterej vůl nám tohle řekl, to by mě zajímalo). Velkou část jí tvoří normální kamenitá cesta, a to, že je to daleko, člověk taky nějak přejde. Pravda je, že sice nemám mnoho zkušeností s túrami, ale několik pamětihodných jsem jich za svůj život nárazově podnikla a vždycky jsem to přežila. Jistě, uchodíme se. Budou nás bolet nohy a je třeba se hodně dobře zařídit, aby se co nejvíc oddálil vznik puchýřů, protože to je jinak asi tak to jediné, co by mi mohlo zabránit v pokračování. Ale jinak, pokud si túru rozložíme podle doporučení (s tím, že budeme počítat i s rezervou cca dalších dvou dnů, kdyby cokoli), pak se nad tím dá začít realisticky přemýšlet.

Túra má samozřejmě i několik dalších úskalí:

• Voda. Velká část stezky je rozbahněná, křižují ji všelijaké říčky nebo minimálně kaluže, občas se mění spíš na řeku sama a někde mizí stezka uprostřed bobřích jezírek (čtete dobře, bobřích). Udržet suché nohy je údajně prakticky nemožné, a to říkají i zkušení hikeři. Nepohodlí z toho plodícího se nebojím, ale zvládnu něco takového se svou náchylností na angíny? Zvažuju-li pytlíky a podobné možnosti, zaprvé kolik hodin můžete chodit v uzavřeném pytlíku? A krom toho pochybuju, že by to ještě nikoho nenapadlo. Pan M. se samozřejmě pilně zabývá hledáním všelijakých dalších vychytávek, přišel například na nepromokavé podkolenky, které by se určitě daly využít alespoň na ty větší vodnaté úseky, ale vyčkáváme, co bude s tím autem. Nechce se mi utrácet za něco, co pak nevyužiju.
• Řeky. Trasu křížují dvě významné řeky, které je třeba překročit. První, Savage River, je spíš takový trénink. Neměla by být hlubší než po lýtka a přejít ji není velký problém, byť je třeba si znovu uvědomit, že bude ledová a namočíme si nohy (od toho ovšem budu mít sandály).
  Horší je ale Teklanika River. Právě ta je velkou mystérií a proměnnou na tomhle tripu, neboť může být relativně schůdná, ale taky může být nepřekročitelná. My bychom ji překračovali v květnu, to je velice dobrá doba, obzvlášť brzy po ránu má být Teklanika relativně nízká, třeba po kolena – hrozně přitom ale záleží, kde ji překračujete. Má ovšem i tak velmi silný proud a je zrádná. Jsou různé způsoby, jak ji zdolat, během letních měsíců například lidi často spoléhají na nafukovací minikajaky, které je možné zapůjčit v nejbližším městě, ale i s nimi je to nebezpečné, zvlášť pro nezkušeného to snad může být ještě horší, takže obvykle se řeka prostě překračuje pěšmo, za pomoci dlouhého pevného klacku, jímž se opíráte proti proudu a vytváříte si tak třetí nohu. Jdete pomalu, stabilně a vytrvale, dokud nejste na druhé straně. Zmáčíte se celkem bezpochyby, a pokud řeka dosáhne výš než na kolena, začíná to být s její silou dost zajímavé a je nutné si zabezpečit nepromokavost batohu a počítat s tím, že teplá ta voda fakt nebude.
  S řekami naštěstí zkušenosti mám a sílu proudu znám. Takže tohle rozhodně neberu na lehkou váhu a přemýšlím i o tom kajaku. Nicméně podle všeho se zdá, že v době, kdy budeme překračovat (potenciálně) my, by řeka neměla být až tak šílená, a mělo by to jít zvládnout v pohodě (byť s pořádnou dávkou arenalinu, podle videí :D).
• Moskyti. A tím nemyslím obyčejné komáry, ale takové velké šílené mrchy. Platí na ně prý jeden sprej, který všichni doporučují, takže si ho rozhodně budeme muset pořídit. Zatím ovšem všichni, kteří o nich mluvili, cestovali k autobusu převážně v letních měsících, takže musím ještě vyzjistit, jak je to s nimi vlastně na jaře a jestli je to taky tak zlé.
• Medvědi. Je docela reálná možnost, že natrefíme na grizzlyho. Dá se proti tomu bojovat různými zvonky (něco bychom dali dohromady z plechovek a kamení), hlasitou mluvou, zpíváním… dá se také koupit „medvědí sprej“, něco jako pepřák – údajně to funguje líp než puška, kterou medvěda akorát pořádně naštvete a zraněný po vás půjde ještě víc. Medvědy sice skutečně potkal málokdo, ale tím spíš Murphyho zákon káže, že nám se to stane :D. I proto se snažím dohledat nějakou skupinku lidí, k níž bychom se mohli připojit, neb medvědi zpravidla nenapadají skupinky více než tří lidí, bohužel jedna dobrá skupina, kterou jsem našla, půjde po stezce někdy kolem 16. května a my bychom podle prvních odhadů měli jít dejme tomu kolem 10.. To mě dost štve… Viděla jsem hodně videí, kde šlo třeba šest a víc lidí a mám za to, že je to je hned docela jiný zážitek než ve dvou. Nejen kvůli těm medvědům, prostě je to větší sranda.
• Nedostupnost pomoci. Nevím, jak dobrý je na stezce signál – my tou dobou nejspíš už nebudeme mít k dispozici naši momentální US sim kartu, bude tedy asi třeba si zařídit jinou. Každopádně asi jediná možnost, jak se pojistit pro případ čehokoli, je mít stanovený itinerář, ten poskytnout někomu blízkému, a dohodnout se, kdy se opět spojíte. Pokud se nespojíte, má ten někdo blízký kontaktovat místní autority. Nestává se to až tak zřídka, jak by si obdivovatelé tohoto zvláštního místa přáli, že je nutné zachraňovat turisty, kteří to například podcenili s přípravou nebo jim cestu zpět zahradila nenadále se rozdivočelá Teklanika. I to se ale podle všeho stává převážně v letních měsících a lidem, kteří si dostatečně nenastudovali, co je čeká a co je k tomu zapotřebí. Troufám si říct, že hltám opravdu všechno, co se k tomu tématu dá najít, informovanost o tomhle pochodu je velice dobrá, internet tomu hodně pomáhá, spousta lidí, kteří se vydali, o tom pak napíše na blogu a přidávají i různé fotky a doporučení, a všem je společné hlavně nadšení, radost, a to, že si to užili 🙂
  Pan M. je k tomu fanouškem pořadů o přežití v divočině, zvláště miluje toho blázna Beara Gryllse (já mu říkám samozřejmě Bear Grizzly) a narozdíl ode mě má docela dobrou paměť, takže bych netvrdila, že jsme až tak nepřipravení. A nejsme snad ani idioti, abychom nedokázali poznat, kdy máme dost. Ale pořád visí ve vzduchu ta možnost, co když se něco fakt stane a někdo nás bude muset zachraňovat. Nejde jen o peníze, spíš o obrovskou ostudu, kterou si tím uřízneme před světem všech, jejichž zraky se upínají k autobusu 142 a kteří tam v budoucnu například také plánují jít.
  Místní totiž celou tu bublinu popularity okolo toho všeho nesnášejí. Přáli by si, aby byl autobus odstraněn a lidi tam přestali chodit. Aby je nikdo nemusel zachraňovat a mimojiné aby nebyla narušována příroda a tak dále a tak dále. Je totiž fakt, že se najdou i hovada, co po sobě na stezce moc neuklízejí, nechávají odpadky u autobusu (nicméně není mi jasné, proč je odtamtud nejsou schopni odvézt lokální maníci, co se k busu dopravují na obrovských čtyřkolkách), a záchranné akce stojí spousty peněz.
  Takže pokud by se naše jména objevila v novinách, hlavně to bude znamenat, že nás bude celá tahle komunita příznivců nenávidět a mít za idioty. A s tím se člověku trochu těžko vyráží…

Každopádně to je všechno relativně daleko a den má spoustu hodin. Už několik týdnů nasávám články s tipy a zkušenostmi, dívala jsem se snad na všechna videa a přemítala, jak moc je to proveditelné a na co všechno je třeba si dávat pozor. Dala jsem dohromady list věcí, které k tomu budeme potřebovat, a zdá se, že v tomto směru to tak nemožné není:

• Od příbuzných tady jsme dostali úplně nový stan, který je zapotřebí akorát naimpregnovat. Do toho se pustíme, jakmile se vylepší počasí.
• Pan M. je nadšenec do nejlepšího možného outdorového vybavení a vychytávek, jaké člověk může mít. Jako závislák na Kickstarteru (nicméně co jsme tady, hodně se drží, musím ho pochválit :D) má přehled, co se kde šustne, dlouho předtím, než běžný zákazník, takže je například vybaven velice zajímavým skládacím hořákem, který neskutečným způsobem nahrazuje tradiční bomby nebo i nutnost zakládat normální ohniště. Je maličký, lehký, extrémně skladný a minimalistický na spotřebu topiva. Máme taky čelovku, kvalitní „švýcarák„, rolovací nalgenku, několik balíků Many, sandály a crocsy (mnoho lidí je kupodivu doporučuje kvůli vlhkosti terénu, rychleji to uschne), pan M. bude kupovat filtrovací brčko na vodu, čímž ušetříme spoustu váhy, kterou by jinak musely zabrat lahve s vodou, a taky nebudeme muset tahat filtry nebo tablety, a luxusní powerbanku, která bude naprosto nezbytná vzhledem k tomu, jak rychle se vybíjí iPhony 😛 Chceme-li na ně z většiny spoléhat při navigaci (ale počítám, že mapu si samozřejmě koupíme taky, nikdy nevíš, kdy ti technika kiksne) a mít taky fotky, je to prostě nutnost.
• Musíme si ovšem koupit spacáky. Bohužel, já sice zrovna teplý spacák mám, ale samozřejmě jsem si ho s sebou nebrala. I tak by ale asi nevyhovoval velikostí, takže bude třeba investovat do něčeho supermalého, ale zároveň teplého. Nutnost karimatky ještě zvažujeme, stejně jako možnost nahradit ji například takovou tou aluminiovou „dekou“, co se používá při první pomoci.
• Já si budu muset koupit velký batoh, do toho mého by se mi vešlo tak možná jídlo a voda, ale určitě ne dostatek suchého prádla, lékárnička a další věci, které je třeba pro jistotu mít.
• Pan M. se honosí kompasem v iPhonu, ale pro všechny případy si rozhodně hodlám koupit i kompas normální, ieálně nějaký fešný steampunkový, když už 😉
• Na stránkách místních nadšenců je možno stáhnout GPS mapy, díky nimž by mělo být sledování stezky i tam, kde bude mizet, o hodně jednodušší, stejně jako vytipovávání správných míst na překračování řek. To nám může ušetřit spoustu času a sil.
• Pan M. má slušně promyšlenou cestu tam i nazpět a plánuje vše tak, abychom měli na celý trip dohromady asi týden, tedy i s přeletem z ostrovů na pevninu, s doražením ke stezce (asi čtyři hodiny jízdy autem z Anchorage) a s časovou rezervou několika dnů předtím, než nám poletí letadlo (letadla) domů.

Takže se nedá říct, že bychom začínali s holým zadkem a prázdnýma hlavama. Je to bláznivina, ale JE to reálné, řekla bych. A nejsem posedlá – vždycky je možné se obrátit a vzdát to, v tom není ostuda, kdekdo to tak udělal, mnozí došli jen k Teklanice a někteří ani tam ne. A taky se nezbáznili. Pokud se do toho ovšem dáme, jak to všechno bude probíhat, co všechno si nakonec budeme muset koupit a zařídit, jak daleko dojdeme než to začne vypadat, že na to přece jenom nemáme, nerozmyslíme si to ještě – to všechno je zatím jedna velká neznámá.

Jakmile dá počasí, mám naplánované nějaké pravidelné chození po okolí a alespoň jeden větší hike (cca 20 km), abychom prošlápli boty a protáhli nohy a udělali alespoň minimum pro nějakou fyzickou přípravu. Máme ještě dva měsíce, to není tak zlé. A denně taky trochu cvičím.

Když si vzpomenu na všechny ty různé nárazové štreky a výzvy, co mě potkaly během života a které jsem vždycky nějak zvládla, tak mě to naplňuje dost zvláštním vzrušením a touhou to dát, alespoň kus. Alespoň abych na té cestě stála a zažila si ji. Je to zvláštní, protože jsem si nemyslela, že to v sobě mám. Ale trajdat někde po Čechách nebo po vyznačených cestách někde v horách je jedna věc, kdežto jít na tuhle jednorázovou divokou srandu do nikam, kde jdete za tím transcendentálním zážitkem a ve šlépějích někoho tak zvláštního jako byl McCandless a kde máte dost možná jedinou šanci za život to alespoň zkusit, to je něco o dost jiného a to mě na tom právě láká. Jako fanoušek minimalismu navíc propadám bláznivé extázi, když si představuju, kolik váhy a místa nám ušetří nejrůznější vychytávky, které buď už máme nebo plánujeme koupit 😀 Nojo, jsem divná.

Na webovce Hiking The Stampede Trail visí seznam lidí, kteří stezku pokořili a je tam i pár Čechů. V prvních dnech jsem měla z celého tohohle podniku (který samozřejmě navrhl pan M., mně by to nenapadlo) noční můry a žaludek naruby. Ale čím víc toho čtu a vidím, tím víc mi nedá spát představa, že ještě než dojedu domů a začnu se věnovat svým (ve světle těchto myšlenek zcela absurdně přízemním a nudně bezpečným) plánům na jaro a léto, na tom seznamu může viset i moje fotka a moje jméno. Já, taková lenivá bábovka na takovém seznamu, jen si to představte! 🙂

Na jednu stranu je to absurdní, ale na tu druhou, tu mapu jsem viděla a ve třech dnech mi to tak nereálné nepřijde. A kdo nic nedělá, nic nezkazí. Tak uvidíme.