Tresco Island a naše první neděle

Přijet na ostrovy v sobotu je velká výhoda. Neděle je tu totiž jediný volný den, a to vás samozřejmě nechají být, takže zdejší příroda dostala svou šanci získat si nás dřív, než nás zaskočí vražedné pracovní tempo.

David s Aničkou se jali nás na ostrově uvítat, co nám neukázala Katalin, to že nám ukážou a vysvětlí oni, a mimojiné i díky Davidově neutuchajícímu optimismu a pozitivnímu náhledu na svět jsme se nechali ukonejšit, že to půjde a že to bude skvělý zážitek.

Tresco Estate je privátní zřízení, celý ostrov je vlastně soukromý, a pokud nebydlíte ve zdejších luxusních chatkách neboli cottagích (čti kotydžích), které jedou na tak zvaný systém timeshare (= pronajmete si chatku na přesně ten samý týden každý rok, a spolu s vámi ji vlastní dalších x lidí, kteří si ji pronajali zase na jiný týden nebo dva) a jejichž pronájem je luxusně mastný – nebo v místním penzionu – nebo pokud nejste zaměstanci, tak tu nemáte co pohledávat a nedostanete se sem.

Na ostrově se nedá stanovat a člun sem jezdí pouze v určitou dobu, takže pokud nemáte vlastní a nerozhodnete se vylodit se v nějaké opuštěné zátočině a tam potichu přespat ve spacáku, nedá se sem jet jen tak na otočku nebo na procházku.

Být tady tudíž zaměstnán je svým způsobem totální dream job, jelikož nikdo z našich poměrů by se sem normálně nedostal – ale abych byla upřímná, i kdybych ty prachy měla, do něčeho takového bych je nevrazila, to si umím představit lepší dovolenou než tady. I když se samozřejmě nedá zapřít, že je to tu kouzelné.

Tenhle ostrov má všechno. Zelené plochy pokryté tou nejnižší a nejhustější trávou (protože hlavně podél pobřeží hrozně fouká), roztodivnou vegetaci (zdejší Abbey Garden je prostě místo jako z jiného světa), les, jezero, spoustu vodního ptactva, kachen, bažantů a racků, spoustu malých vrabčáků, spoustu krav a pár koňů, skalnaté pahorky a útvary takového rázu, že pan M. prohlásil, že do Skotska už nemusí, a na druhé straně zase nepřeberné množství písčitých pláží, kde to hlavně v létě bude stát za to, kde je ale díky povaze ostrova zatím dost liduprázdno a kde se dá tudíž klidně i zapálit pořádný fajrák.

Musíme si pomáhat 🙂 (David s Aničkou)

Na jedné straně tiché zátoky s odlivem, díky němuž je v určitou část dne možno dojít téměř suchou nohou na sousední ostrov Bryher (výhledově se chystáme), na druhé totální rozbouřená divočina. Pichlavým strništěm čehosi nám neznámého pokryté plochy okolo skal, kde to bouří obrovskými vlnami, tříštícími se mimo jiné i o daleké malé ostrůvky a výčnělky. Stačí stát dost blízko a dole a klidně vás to může pekelně smést, a rámusí to, no větší duchovní očistu si těžko umíte představit. Kdo by se proboha doma díval na televizi, když může hodiny prosedět na špičce obřího balvanu a nechat se ovívat solidní slanou sprškou?

Zdejší výhledy jsou ohromující. Jak pro ty vlny a krásně čistou vodu, tak pro tu rozmanitost pláží a vůbec okrajů. Pomáhají tomu samozřejmě i ty rozličné ostrůvky na obzoru, protože jak poznamenal pan M., koukat se na další kusy země je mnohem zábavnější než jen čumět do moře.

Zdejší pláže jsou poseté mušlemi různých druhů (už jsem se chytla a začala sbírat takové barevné, zakroucené – no, někdy snad ukážu :)), chaluhami a zbytky mrtvých krabů – zatím se nám bohužel nepodařilo najít živého, ale klepet i celých těl, co vypadají hlavně zespoda jako Vetřelci, jsme si už užili dost.

Někde na ostrově by měla být jeskyně, kam se dá dojít jen při pořádném odlivu, ale zatím jsme ji neobjevili – a každý tvrdí něco jiného, co se týče její lokace, takže to je jedna záhada k rozlousknutí a jedna činnost na pěkné nedělní ráno. Další bude tedy procházka na Bryher (nebo projížďka, ježto jsme si koupili čluny 8)), časem budeme chtít také zajet na ostrov St. Mary’s, kde mají Coop – o dost levnější obchod než je ten náš. Ale tam se našimi člunky nedostaneme, na to si budeme muset zaplatit převoz.

Každopádně už během prvních dní jsme zjistili, že i když je to skutečně malý ostrůvek, nudou tu rozhodně trpět nebudeme. I proto, že tu neděli máme vždycky jenom jednu a šestidenní makačka dá člověku dost zabrat na to, aby se během volného dne nepřepínal. To nás donutí si ty výlety a události velmi pečlivě rozložit a roztáhnout a nakonec kdo ví, jestli to vůbec za těch deset měsíců stihneme všechno.

Myslím ale, že se dá říct, že za tu lokaci, za ten zážitek a za ty fotky to bude stát.