Tři týdny

Jsme na ostrově tři týdny a věci se už celkem ustálily a nastala trochu nuda. To, že přesně vím, co mě celý týden čeká, je trochu na palici. Jediné variace se projevují v tom, že cesta k chatkám bývá rozličná podle toho, kam zrovna jedeme (samotné chatky nám pak ale připadají dost stejné, hlavně proto, že v mnoha případech skutečně jsou), a v tom, jak moc je která chatka zasviněná, které nádobí bylo použito, kolik postelí se musí přeměňovat ze singlů na doubly či naopak, a co po sobě hosté zanechali pro nás.

Začínají se vykreslovat vztahy. Koho budeme mít rádi a kdo bude mít rád nás, a naopak s kým si asi nikdy nad plechovkou cideru nebo guinesse nepokecáme.

Připadá mi, jako bych přímo fyzicky cítila každý vztah, který tu s kám mám. Velmi citelně si uvědomuji jejich křehkost a každý pohyb, který v něm udělám, může buď utvrdit nebo dost změnit směr, kterým se ten vztah bude vyvíjet. Mohu být odtažitá a někoho si postupně znepřátelit, mohu někomu dávat najevo, že jím pohrdám, a jednou mi to vrátí, nebo mohu být za všech okolností vstřícná a někdy možná až moc – což ale možná způsobí, že se mi otevře i někdo, u koho by to nikdo jiný nečekal. V tak uzavřené malé komunitě na tom všem hrozně záleží.

Jinak se snažíme si to užívat. Pan M. se snad každý den vytasí s nějakou baštou k obědu nebo večeři – a hodně pracujeme i s tím, co jsme našli v chatkách, abychom ušetřili, což perfektně funguje. Momentálně mě jen trápí, že mě to vrátilo k pití mléka. Toho totiž nacházíme asi nejvíc a přece to nevyleju, když už to z té krávy někdo vydoloval a když ho nikdo jiný nechce. Pan M. nám ale objednal maková semínka, takže hned jak dojdou, vyzkoušíme, jestli  nich náš mixér dovede vyrobit makové mléko. Myslím, že když to kravské odvezu každý večer do Depotu, někdo se ho tam nakonec přece jen ujme. Jde jen o to, překonat lenost, a doufat – už i z Depotové lednice jsem totiž vylévala mléko zkyslé. To, že to někdo (aťsi třeba já) pije, je pohoda proti tomu, když se to nechá zkysnout nebo když to někdo prostě jen tak vyleje.

A to ani nemluvím o tom, že se mi návratem k mléku zbláznil obličej a vrátil se do puberty. Poďobanější už snad ani být nemůžu :/

Nejsme přitom ale škrti. Nebojíme se sáhnout do kapsy a udělat si vážně pěkný večer – zvlášť když místní restaurant zahajuje sezónu a jako dárek všem zaměstnancům ostrova nabídne padesátiprocentní slevu 😀 Moje chili chicken pizza byla výborná a pan M. si na svoje krabí linguiny taky nestěžoval 8)

Kdykoli to počasí dovolí, razíme na pláž, vyvětrat hlavy, nadýchat se a nasbírat pár mušlí. Kdoví, kdy to bude na koupání, zatím je moře ledárna a k chození po písku je třeba využít jedině ten suchý, abychom neriskovali nemoc, kterou si nemůžeme dovolit. Ale i tak je to boží.

A občas se nám dostane i rozptýlení při práci. Velmi často nám dělají společnost racci, všelijací vrabčáci, drozdi (nebo co to je) a bažanti, kteří se nebojí přijít si pro sušenku i těsně na dosah ruky. Pro milovníky zvířat je alespoň tohle nějaká útěcha, když už nejsou kočky 🙂 Dvě nebo tři jsem tedy zahlédla, ale sehnat je k pomazlení se zatím nepodařilo. Ještě si dělám zálusk na fotku bažanta zlatého. Včera jsme ho potkali v lesoparku a nestačili jsme koukat na tu krásu papouškovského vzhledu. Samozjřemě jsem ho beztak prohlásila za fénixe, bažant nebažant 😀 My, ohňová stvoření, se poznáme 8)

A sobotní večery, ty patří taky ohni a táborákům. Po náročném týdnu plném deště, větru a honění se za úklidem jsme si už dvakrát dopřáli nehlídané privátní posezení na pláži. Dříví je tu víc než dost a britské sausages na ohni přece jenom chutnají líp než na pánvičce, podobně jako nám ohromně šmakují v alobalu pečené brambory a jako si užíváme coby dezert pečené marshmallows. Někdy si připadám, jako že vážně žiju sen. Plním si svá drobná přání, odškrtávám pomyslný to do list a říkám si, že snad přece jenom na konci toho všeho budu moct říct, že jsem nezahálela a že jsem poznala svět, nebo aspoň kus z něho. A to mě hřeje.